ECLI:CZ:US:2021:4.US.872.21.1
sp. zn. IV. ÚS 872/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2020 č. j. 3 Tdo 1283/2020-673, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2020 sp. zn. 9 To 238/2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. května 2020 sp. zn. 2 T 24/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") uznán vinným pod bodem 1) zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), pod bodem 2) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku a pod bodem 3) přečinem šíření nakažlivé lidské nemoci podle §152 odst. 1 trestního zákoníku. Tohoto jednání se stručně uvedeno dopustil tím, že dne 13. 11. 2019 fyzicky napadl poškozeného V. Č. pohybujícího se na invalidním vozíku tak, že jej na invalidním vozíku odtáhl z přístřešku autobusové zastávky v P. směrem do silnice, poté ze silnice na prostranství za zastávkou, kde jej u nedalekých keřů z vozíku shodil, tahal po zemi, opakovaně silně udeřil pěstí do oblasti hlavy, poté jej několikrát kopal do oblasti hlavy a horní poloviny těla, dupal na horní polovinu těla a hlavu proti tvrdé podložce (betonu), v důsledku čehož poškozený ztratil vědomí a utrpěl závažná mnohočetná zranění, která si vyžádala lékařské ošetření a operativní chirurgický zákrok spočívající v repozici dislokovaných kostí v celkové anestezii a uvedením poškozeného do umělého spánku od 13. 11. 2019 do 25. 11. 2019 s jeho následnou hospitalizací až do 3. 12. 2019, kdy po celou tuto dobu byl poškozený podstatně omezen v běžném způsobu života [pod bodem 1)], poté, co na místo incidentu přijela poškozená H. H., vběhl jí stěžovatel do cesty před vozidlo, čímž ji donutil zastavit vozidlo a žádal ji o pomoc s kamarádem, který měl mít epileptický záchvat, přičemž úderem pěstí s navlečeným boxerem udeřil do přední kapoty jejího vozidla, kde vytvořil dvě souběžné prohlubně hluboké 0,5 cm a 3 cm, čímž poškozené způsobil škodu ve výši 6 640 Kč [pod bodem 2)], poté, co byl dne 13. 11. 2019 zajištěn hlídkou Pohotovostní motorizované jednotky, neboť hlavou mlátil do skleněné výplně autobusové zastávky a bylo nezbytné zamezit jeho sebepoškozování, byla mu přiložena služební pouta a byl převezen na služebnu místního policejního oddělení, kde přítomným policistům sdělil, že je nakažený žloutenkou typu C, a se slovním projevem: "Chceš taky, na!" dvakrát plivl na poškozeného policistu M. K., přičemž druhým plivnutím zasáhl poškozeného K. do levé tváře a na oblečení [pod bodem 3)]. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání padesáti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku bylo stěžovateli dále uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to "bomberu". Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna, a. s., škodu ve výši 6 594 Kč. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený V. Č. odkázán se svým nárokem na náhradu škody (správně nemajetkové újmy) na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví specifikovaným rozsudkem rozsudek obvodního soudu podle §258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o zabrání věci a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. Č. a podle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině a trestu znovu rozhodl tak, že podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku stěžovateli uložil ochranné opatření zabrání věci, a to boxeru, a podle §228 odst. 1 trestního řádu mu uložil povinnost zaplatit poškozenému V. Č. nemajetkovou újmu ve formě bolestného ve výši 151 772,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 25. 2. 2020 do zaplacení a náhradu další nemajetkové újmy v podobě duševních útrap ve výši 50 000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 2. 4. 2020 do zaplacení. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněn.
4. Dovolání stěžovatele proti rozsudku městského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) žádná z jeho dovolacích námitek neodpovídá. Zdůraznil, že námitky týkající se přítomnosti stěžovatele před soudy a jeho výtky směřující k druhu a výměře uloženého trestu byly uplatněny čistě formálně, proto v tomto ohledu nebylo možno napadené rozhodnutí přezkoumat. Argumentace stěžovatele vztahující se k znaleckému zkoumání příčin zranění poškozeného, opomenutým důkazům a překvapivosti rozhodnutí v adhezním řízení se podle závěru Nejvyššího soud netýkala ani právního posouzení skutku, ani jiného hmotněprávního posouzení, neboť šlo o námitky čistě procesní povahy a směřující výhradně proti postupu soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud proto uzavřel, že nejenže byly dovolací námitky stěžovatele uplatněny mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů, ale postupem soudů nebylo ani zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces.
5. Nadto Nejvyšší soud podotkl, že dovolání není důvodné ani po věcné stránce, neboť postup soudů vytýkanými pochybeními zatížen není. Shledal, že stěžovateli nebylo možno přisvědčit v tom, že za účelem posouzení mechanismu vzniku poranění poškozeného V. Č. měl být přibrán znalec se specializací na forenzní biomechaniku. Postup obvodního soudu, který při hodnocení zranění poškozeného vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného znalcem MUDr. Jiřím Hladíkem, byl podle názoru Nejvyššího soudu správný, neboť pouze tento soudní znalec je schopen určit původ určitého zranění, který v případě násilného trestného činu může spočívat i v napadení či jiném agresivním projevu pachatele. K tomu Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 308/05 (pozn. všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018 sp. zn. 4 Tdo 1304/2018. Dodal, že přibrání soudního znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, by navíc v nyní posuzované věci bylo bezpředmětné a nadbytečné, neboť skutkový děj byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán již na základě ve věci provedených důkazů, přičemž zejména znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Hladíka bylo vyloučeno, že ke zranění poškozeného mohlo dojít v důsledku pádu z invalidního vozíku.
6. Řízení před soudy nižších stupňů nebylo podle závěru Nejvyššího soudu zatíženo ani vadou opomenutých důkazů. Obvodní soud i městský soud se náležitým způsobem vypořádaly s tím, proč se pro nadbytečnost a nedostupnost rozhodly některé stěžovatelem navrhované důkazy neprovést. S tímto odůvodněním se Nejvyšší soud ztotožnil i po věcné stránce a konstatoval, že ve věci opatřené a provedené důkazy plně postačovaly k závěru o vině stěžovatele. Rovněž nemohlo být podle názoru Nejvyššího soudu rozhodnutí městského soudu o nároku poškozeného V. Č. na náhradu nemajetkové újmy pro stěžovatele překvapivé, neboť městský soud takto rozhodl k odvolání tohoto poškozeného proti výroku obvodního soudu, jímž byl podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud poukázal na to, že dospěl-li městský soud na podkladě tohoto odvolání k závěru, že již obvodním soudem učiněná skutková zjištění postačovala k závěru o přiznání náhrady nemajetkové újmy ve formě bolestného a duševních útrap, není možné hovořit o tom, že by byl takový postup městského soudu pro stěžovatele překvapivý.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti shodně s argumentací uplatněnou v dovolání proti rozsudku městského soudu namítá, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, z jehož znaleckého posudku obvodní soud vycházel, se vyjadřoval k otázkám spadajícím výlučně do kompetence jiného oboru, a to forenzní biomechaniky. Znalec prim. MUDr. Jiří Hladík podle stěžovatele těžištěm svého posudku učinil nikoli povahu zranění poškozeného V. Č., nýbrž příčinu zranění, které svou povahou vykazovalo znaky zranění způsobeného pádem. Obecné soudy podle něj přijaly nevěrohodné tvrzení znalce, že oděrky či podlitiny nelze zapříčinit pádem z invalidního vozíku. Toto tvrzení znalce podle stěžovatele neobstojí, neboť je obecně známo, že právě taková zranění mohou být utrpěna pádem. Stěžovatel má za to, že příslušné soudy jednak přijaly evidentně nepravdivá tvrzení znalce, jednak se nezabývaly nekompetencí znalce vyjadřovat se k problematice příčiny zranění.
8. Řízení před obecnými soudy je podle stěžovatele dále zatíženo vadou opomenutých důkazů. V této souvislosti podotýká, že obvodní soud využil kamerový záznam z doby žalovaného skutku, nikoli už ale z doby, která skutku předcházela. Takový záznam podle něj mohl objasnit, zda nedošlo již dříve k napadení poškozeného, přičemž nebylo ani problematické takový důkaz provést.
9. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně poukazuje na změnu adhezního výroku. Rozsudek městského soudu, který na rozdíl od obvodního soudu přiznal poškozenému V. Č. nárok na náhradu nemajetkové újmy, považuje za překvapivý. K tomu okazuje na nález Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (pozn. N 148/82 SbNU 357), ve kterém byl akcentován princip vybočující z pravidel oficiality a zakládající dispoziční zásadu pro adhezní řízení. Tvrdí, že v průběhu odvolacího řízení nebyl městským soudem dostatečně seznámen s obratem v adhezním rozhodování, čímž byl omezen ve svém právu na obhajobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Ústavní soud nemůže znovu hodnotit důkazy jimi provedené v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
13. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
14. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudků obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo jeho tvrzení, že zranění poškozeného V. Č. mohlo být způsobeno pádem z invalidního vozíku, se obecné soudy dostatečně a řádně vypořádaly, a to včetně odmítnutí návrhu obhajoby na přibrání soudního znalce z oboru kriminalistika, specializace forenzní biomechanika, které by bylo bezpředmětné a nadbytečné, neboť skutkový děj byl bez jakýchkoliv pochybností prokázán již na základě ve věci provedených důkazů, přičemž zejména znaleckým posudkem MUDr. Jiřího Hladíka bylo vyloučeno, že ke zranění poškozeného mohlo dojít jen v důsledku pádu z invalidního vozíku (blíže srov. bod 5 shora).
15. K výtkám stěžovatele vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud pouze uvést, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení jeho ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. d), g) a h) trestního řádu. Dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a h) trestního řádu byly uplatněny toliko formálně, bez jakékoliv obsahové vazby k dovolacím námitkám stěžovatele. Polemizoval-li stěžovatel s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu neodpovídají. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení (viz bod 4 shora). V takovém postupu Nejvyššího soudu, který rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
16. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal též s výtkou stěžovatele týkající se překvapivosti rozhodnutí městského soudu o nároku poškozeného V. Č. na náhradu nemajetkové újmy. Městský soud o tomto nároku rozhodl k odvolání jmenovaného poškozeného proti výroku obvodního soudu, jímž byl poškozený V. Č. odkázán se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Nejvyšší soud správně poukázal na to, že dospěl-li městský soud na podkladě tohoto odvolání k závěru, že již obvodním soudem učiněná skutková zjištění postačovala k závěru o přiznání náhrady nemajetkové újmy ve formě bolestného a duševních útrap, není možné hovořit o tom, že by byl takový postup městského soudu pro stěžovatele překvapivý. Právě skutečnost, že poškozený podal proti odkazujícímu výroku odvolání, stěžovateli nepochybně jasně avizovala, že předmětem odvolacího přezkumu bude i otázka náhrady nemajetkové újmy. Odvolání poškozeného bylo podle zjištění Nejvyššího soudu stěžovateli i jeho obhájci včas doručeno, mohl se s ním tedy náležitě seznámit a přizpůsobit tomu svoji obhajobu, a proto není důvodná námitka, že by byl novým rozhodnutím městského soudu o náhradě nemajetkové újmy překvapen.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu