ECLI:CZ:US:2021:4.US.926.21.1
sp. zn. IV. ÚS 926/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti příkazu k domovní prohlídce Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. února 2021 č. j. 0 Nt 3/2021-11, příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. února 2021 č. j. 0 Nt 3/2021-13 a příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků Okresního soudu ve Zlíně ze dne 8. února 2021 č. j. 0 Nt 3/2021-15, za účasti Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníka řízení, a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Expozitury Olomouc, 2. oddělení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 12 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ústavní stížností napadenými příkazy k domovní prohlídce a prohlídkám jiných prostor a pozemků vydanými Okresním soudem ve Zlíně (dále jen "okresní soud") na návrh Krajského státního zastupitelství v Brně byly nařízeny domovní prohlídka bytové jednotky číslo X v bytovém domě na adrese X, včetně prostor přináležejících, jejichž vlastníkem je stěžovatel, dále prohlídka jiných prostor a pozemků, a to kancelářských prostor nacházejících se ve třetím patře budovy na adrese Y, které má pronajaty a v nichž má zapsané sídlo obchodní společnost A, a konečně prohlídka jiných prostor, a to osobního automobilu značky a typu Porsche Cayenne, registrační značky XXX, registrovaného na obchodní společnost A, užívaného stěžovatelem.
3. Podle odůvodnění napadených rozhodnutí bylo vedlejší účastnicí pod č. j. NCOZ-1098/TČ-2016-417801-O vedeno prověřování trestné činnosti ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a to v souvislosti s výbuchy ve zbrojním skladu obchodní společnosti A, ve V. ve dnech 16. 10. 2014 a 3. 12. 2014, při kterých došlo k úmrtí dvou zaměstnanců obchodní společnosti A (při výbuchu dne 16. 10. 2014), dalším materiálním škodám na majetku dané obchodní společnosti v řádech desítek milionů korun a ke škodám na majetku dalších osob.
4. Okresní soud konstatoval, že vedlejší účastnice pracovala s vícero vyšetřovacími verzemi a že s ohledem na všechny indicie bylo nanejvýš pravděpodobné, že předmětné výbuchy byly způsobeny úmyslným jednáním tehdy nezjištěné osoby. V době vydání v záhlaví specifikovaných rozhodnutí vedlejší účastnice prověřovala jako nejpravděpodobnější verzi, v níž hrály úlohy dvě neznámé osoby, přičemž stěžovatel coby zástupce obchodní společnosti A, požádal správce předmětného muničního skladu o povolení vstupu pro dvě osoby vystupující pod jmény N. P. a R. T. ve dnech od 13. do 17. 10. 2014. Podle tvrzení stěžovatele však k návštěvě těchto osob nedošlo a rovněž vyloučil, že by se s nimi setkal. Současně potvrdil, že dne 15. 10. 2014 předmětný vojenský areál sám navštívil, a to včetně obou následně explodovaných skladů. Uvedl, že do areálu přijel sám, což však podle zjištění vedlejší účastnice nebývalo zvykem, neboť předmětný areál navštěvoval pouze sporadicky a vždy v doprovodu dalších osob, zejména zaměstnanců obchodní společnosti A. K osobám vystupujícím pod jmény N. P. a R. T. bylo mimo jiné zjištěno, že nejméně identita osoby N. P. je smyšlená (pas, kterým se identifikoval, byl falešný). Pravost pasu druhé osoby nemohla být prokázána z důvodu nespolupráce tádžických orgánů. K pobytu těchto osob v České republice bylo zjištěno, že přiletěly dne 11. 10. 2014 z Moskvy do Prahy, od 13. 10. 2014 do 15. 10. 2014 byly ubytovány v Ostravě, v hotelu Corrado, který se nachází 1,5 km od sídla obchodní společnosti A, a dne 15. 10. 2014 Českou republiku opustily. Dne 16. 10. 2014 měly odletět z Vídně zpět do Ruska.
5. Na základě uvedených skutečností okresní soud ve shodě s míněním vedlejší účastnice shledal jako nepravděpodobné, že by plánovaná návštěva předmětného muničního skladu neproběhla, jak tvrdil stěžovatel. Naopak podle okresního soudu existovalo podezření, že stěžovatel a muži vystupující pod jmény N. P. a R. T. předmětný areál navštívili a že nelze vyloučit, že N. P. a R. T. ve dvou skladech nastražili výbušné zařízení. Rovněž nebylo možno vyloučit, že tak mohli učinit s vědomím stěžovatele.
6. Okresní soud proto rozhodl o vydání příkazu k domovní prohlídce v místě bydliště stěžovatele, příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků v sídle obchodní společnosti A, a prohlídce jiných prostor, a to osobního automobilu užívaného stěžovatelem, s tím, že je v těchto prostorách nutné zajistit pro řádné objasnění výše specifikovaných skutečností věci důležité pro trestní řízení, a to především listinné či jiné podklady (listiny, dokumenty, poznámky, kontakty, záznamy o komunikaci mezi prověřovanými osobami, flash disky a další paměťová média aj.), záznamová zařízení, komunikační zařízení, prostředky výpočetní techniky, jakož i další důkazy, které by mohly s danou věcí souviset. Poukázal na to, že prohlídky je nutné provést jako neodkladný či neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), neboť dozvěděl-li by se stěžovatel či jiné osoby o zájmu orgánů činných v trestním řízení, hrozilo by nebezpečí z prodlení spočívající v tom, že by mohlo dojít ke znehodnocení, zničení či ukrytí předpokládaných důkazních prostředků. Z těchto důvodů také stěžovatel ani jiná osoba nebyla k uvedeným skutečnostem vytěžena. Závěrem okresní soud dodal, že si je vědom doby, která od obou výbuchů uplynula, a že délka prověřování byla ovlivněna tím, že ke konečnému ohledání místa výbuchu skladu č. 12 došlo až v září roku 2020. K tomu zdůraznil, že nelze pominout závažnost šetřené věci a že zájem společnosti na jejím řádném prošetření a odhalení pachatele převažuje v posuzovaném případě nad zájmem a právem stěžovatele na nedotknutelnost jeho obydlí.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že již v souvislosti s prováděnými prohlídkami byl jeho obhájcem namítán nesprávný postup okresního soudu, který prohlídky nařídil, aniž by šlo o neodkladný či neopakovatelný úkon. V příkazech, kterými byly prohlídky nařízeny, nebyly podle něj dostatečně specifikovány věci, které měly být nalezeny. Má za to, že prohlídky byly toliko formální, kdy vedlejší účastnice ve skutečnosti nevěděla, co hledá. Šlo podle něj o úkon nadbytečný a neúčelný, neboť po celou dobu prověřování s vedlejší účastnicí spolupracoval a předkládal požadované doklady. Vyzvala-li by ho vedlejší účastnice k vydání alespoň rámcově konkretizovaných věcí, nepochybně by tak učinil. Tvrdí, že všechny okolnosti, kterými okresní soud vydání příkazů odůvodnil, bylo možno zjistit záhy po výbuchu skladu. Stejně tak vedlejší účastnici nic nebránilo, aby ho vyslechla k pobytu osob vystupujících pod jmény N. P. a R. T. již v minulosti, kdy si mohl pamatovat podrobnosti. Je přesvědčen, že nešlo o neodkladný úkon, neboť odkládala-li vedlejší účastnice provedení prohlídek více jak šest let, bylo zjevně možné jejich provedení odložit až po zahájení trestního stíhání konkrétních osob. Podle něj šlo o zjevně nepřiměřený zásah do jeho osobní sféry.
8. V další části ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že se již jednou úspěšně dovolal zásahu Ústavního soudu - nález ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 474/07 (pozn. N 151/46 SbNU 505, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná). Šlo podle něj o případ nezákonné prohlídky nebytových prostor, kdy Ústavní soud příslušnému policejnímu orgánu uložil, aby nepokračoval v porušování jeho základních práv a svobod a obnovil stav před porušením. Podle něj ani v nyní posuzované věci není vedlejší účastnice schopna ani rámcově vymezit, co přesně požaduje vydat a předstírá, že jde o úkon neodkladný a neopakovatelný, a to více než šest let poté, kdy ke skutku došlo, a za situace, kdy deklaroval svoji ochotu spolupracovat. Je proto podle jeho mínění namístě, aby vedlejší účastnici bylo uloženo protiprávně zajištěné věci vrátit či zničit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Ústavní soud zůstává zdrženlivý v zasahování do činnosti orgánů veřejné moci a činí tak výjimečně pouze v případech, kdy jsou porušena základní práva, což platí i pro domovní prohlídku či prohlídku jiných prostor a pozemků. Nadměrné formalizování počáteční fáze řízení může znemožnit účel celého trestního řízení. To však na druhou stranu vyvažuje přísné dodržení požadavků na správnost a důvodnost příslušného rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 3279/13).
12. Ústavní soud opakovaně judikuje, že závěr orgánů činných v trestním řízení o nezbytnosti provedení domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků musí projít přes tzv. třístupňovou kontrolu policejního orgánu, státního zástupce a soudu [viz nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351)]. K porušení ústavních práv dojde v této fázi zejména tehdy, nebudou-li všechny odpovědné orgány trvat na důkladném prověření všech zjistitelných okolností, podporujících nebo vyvracejících původní podezření [srov. např. nález ze dne 7. 6. 2016 sp. zn. III. ÚS 905/13 (N 102/81 SbNU 629)]. Při vydávání příkazu musí pak soud, jako garant ochrany základních práv a svobod (čl. 4 Ústavy), přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých skutkových a právních okolností lze dovodit důvodnost vyřčeného podezření, přiměřenost provedení prohlídky a jeho nezbytnost (nenahraditelnost) ve vztahu k cíli trestního řízení. Musí přitom vymezit prohledávaný prostor, a co nejpřesněji zjistit okruh zasažených osob a hledaných věcí či osob. Je-li zároveň prohlídka prováděna jako tzv. neopakovatelný či neodkladný úkon, musí soud rovněž odůvodnit nezbytnost této její povahy [srov. např. nález ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 2787/13 (N 205/71 SbNU 417)].
13. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že soud je v takové situaci obvykle omezen kombinací časových parametrů běžícího trestního řízení [srov. nález ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 515/12 (N 106/65 SbNU 451)] a stručných a fragmentárních informací, jejichž důkladná ověřitelnost je v dané fázi za hranicí možností orgánů činných v trestním řízení [nález ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271)]. Na vydávaný příkaz tedy není ani z formálního, ani z obsahového hlediska kladen takový důraz jako na jiná soudní rozhodnutí, neboť tím by často byl popřen smysl daného úkonu. Ústavní soud respektuje skutečnost, že úkolem obecných soudů, které vydávají příkazy k prohlídkám, není "vyšetřit" prověřovanou trestnou činnost, ale posoudit toliko existenci důvodného podezření a nezbytnost jeho potvrzení provedením prohlídky. Zároveň Ústavní soud respektuje, že orgány činné v trestním řízení nemusí z "taktických" důvodů při svých procesních úkonech ve fázi prověřování seznamovat dotčené osoby s celkovou důkazní situací [srov. nález ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471)]. Z obsahu příkazu tak musí být zejména patrné, že soud se s klíčovými okolnostmi seznámil a dospěl k závěru o nezbytnosti provedení prohlídky [srov. např. nález ze dne 7. 5. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 47/13 (N 76/73 SbNU 351), usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 aj.].
14. Podstatou argumentace stěžovatele v nyní posuzované věci je jeho přesvědčení, že v ústavní stížností napadených příkazech, kterými byly předmětné prohlídky nařízeny, nebyly dostatečně specifikovány věci, které měly být nalezeny, a že nešlo o neodkladné a neopakovatelné úkony. Ústavní soud však v tomto ohledu stěžovateli nepřisvědčil. Napadené příkazy splňují zákonem stanovené požadavky. Místa výkonu prohlídek jsou specifikována přesně, soud uvádí důvody pro jejich nařízení, vztah stěžovatele k věci, jakož i pro jaké konkrétní podezření tak soud činí. Popisuje, které věci v souvislosti s šetřenou činností hledá a jak se vztahují ke stěžovateli. Jen stěží by v příkazech mohly být přesně vyjmenovány např. konkrétní listiny, poznámky či jiné důkazy, když cílem orgánů činných v trestním řízení bylo právě takové věci, nacházely-li by se v prohledávaných prostorách, nalézt a zajistit je jako věci důležité pro trestní řízení. Ústavní soud považuje popis rozhodných skutkových okolností za dostačující, umožňující stěžovateli seznámení se s podstatou podezření a klíčovými okolnostmi, o něž se podezření opírá. Z příkazů vyplývá i spojitost prohledávaných prostor s prověřovanou trestnou činností.
15. Ústavním požadavkům dostojí i odůvodnění tzv. neodkladnosti nařízených prohlídek. Z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu (viz bod 6. tohoto rozhodnutí) vyplývá, že pro existenci nebezpečí úmyslného znehodnocení, zničení či ukrytí důkazů nesnese prohlídka odkladu a je nutné ji provést podle §160 odst. 4 trestního řádu, tedy jako neodkladný a neopakovatelný úkon, a že z těchto důvodů také stěžovatel ani jiná osoba nebyla k uvedeným skutečnostem vytěžena.
16. Poukazuje-li stěžovatel na nález sp. zn. II. ÚS 474/07 (viz výše), kterým Ústavní soud příslušnému policejnímu orgánu uložil, aby nepokračoval v porušování jeho základních práv a svobod a obnovil stav před porušením, jde z hlediska nyní posuzované věci o odkaz nepřípadný. Ve zmíněné věci byl příkaz k provedení prohlídky jiných prostor a pozemků vydán jako běžný úkon trestního řízení, který postrádal jakoukoliv úvahu o tom, že by mělo jít o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, případně z jakého důvodu, přičemž pro jeho uskutečnění byla stanovena doba jednoho měsíce. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo stěžovateli doručeno až po provedení prohlídky, ačkoliv bylo vydáno již před ní. Ústavní soud také zdůraznil, že princip přiměřenosti je dán tím, že k prohlídce má zásadně dojít pouze v případě, že osoba, jíž se prohlídka týká, přes předchozí poučení o účelu prohlídky nesouhlasí s vydáním věcí důležitých pro trestní řízení, jinými slovy že nelze uplatňovat donucovací instituty státní moci v případech, kdy lze téhož účelu dosáhnout bez donucení, přičemž stěžovatel před vlastní prohlídkou k vydání věcí důležitých pro trestní řízení vyzván nebyl.
17. V nyní posuzované věci však stěžovatel byl u každé z předmětných prohlídek (provedených dne 10. 2. 2021) při předběžném výslechu řádně vyzván ve smyslu §78 odst. 1, odst. 3 trestního řádu k vydání věcí důležitých pro trestní řízení, přičemž některé věci dobrovolně vydal a přetrvávalo-li i nadále důvodné podezření, že nebyly vydány veškeré věci důležité pro trestní řízení, přistoupila vedlejší účastnice k prohlídkám. Při domovní prohlídce a prohlídce jiných prostor, a to automobilu užívaného stěžovatelem, žádné věci již nalezeny a zajištěny nebyly, při prohlídce jiných prostor a pozemků (kancelářských prostor užívaných obchodní společností A) byly stěžovateli některé věci (v protokolu podrobně specifikované) odňaty. Z hlediska ústavnosti tak orgány činné v daném trestním řízení všem uvedeným požadavkům dostály.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu