ECLI:CZ:US:2021:4.US.967.21.1
sp. zn. IV. ÚS 967/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele A. V., zastoupeného JUDr. Vítem Hrnčiříkem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Šrobárova 2002/40, Praha 10 - Vinohrady, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. března 2021 č. j. 54 EXE 3062/2010-1089 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem Mgr. Tomášem Voborníkem, Exekutorský úřad Pardubice, ze dne 10. února 2021 č. j. 195 EX 2142/10-490, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Mgr. Tomáše Voborníka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Pardubice, sídlem 9. května 215, Moravany, jako účastníků řízení, a nezletilých J. M. a A. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a vyžádaného exekučního spisu Mgr. Tomáše Voborníka, soudního exekutora, Exekutorský úřad Pardubice (dále jen "soudní exekutor") sp. zn. 195 EX 2142/10 se podává, že Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 7. 2010 č. j. 3 C 23/2008-440 určil, že stěžovatel je otcem vedlejších účastníků, svěřil je do výchovy jejich matky (dále jen "matka") a uložil stěžovateli s účinností ode dne 18. 7. 2007 platit 65 200 Kč měsíčně jako běžné výživné každému z vedlejších účastníků, složit na účet okresního soudu 9 519 157 Kč na výživné splatné v budoucnu a zaplatit 2 216 845 Kč k rukám matky jako dlužné výživné. Matka dne 12. 8. 2010 navrhla nařízení exekuce; Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 6. 12. 2010 č. j. 54 EXE 3062/2010-34 nařídil exekuci k uspokojení pohledávky na běžném výživném vedlejších účastníků a dlužném výživném co do částky 521 600 Kč každému z vedlejších účastníků, na dlužném výživném ve výši 1 936 045 Kč návrh matky zamítl a vedením exekuce pověřil předchůdce soudního exekutora.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") k odvolání stěžovatele rozsudkem ze dne 18. 5. 2011 č. j. 24 Co 520/2010-485 změnil uvedený rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatel je povinen platit každému z vedlejších účastníků výživné ve výši 40 000 Kč měsíčně, z čehož 34 000 Kč je určeno na tvorbu úspor, a zaplatit dlužné výživné na každého z vedlejších účastníků ve výši 1 446 800 Kč. Okresní soud následně snížil s účinností od 1. 9. 2011 běžné výživné vedlejších účastníků na 20 000 Kč a s účinností ode dne 1. 8. 2012 na 6 000 Kč, obojí měsíčně každému z nich, rozsudkem ze dne 6. 12. 2012 č. j. 0 Nc 399/2011-264, jenž potvrdil krajský soud rozsudkem ze dne 17. 4. 2013 č. j. 20 Co 115/2013-289.
4. Obvodní soud proto usnesením ze dne 29. 1. 2014 č. j. 54 EXE 3062/2010-82 zastavil exekuci co do částky 201 600 Kč za dlužné výživné a částky 25 000 Kč jako běžné výživné měsíčně, obě každému z vedlejších účastníků. Okresní soud dále rozsudkem ze dne 14. 10. 2016 č. j. 0 P 135/2013-664, 9 P a Nc 291/2016 snížil běžné výživné pro každého z vedlejších účastníků na 3 600 Kč měsíčně, návrh stěžovatele na zrušení výživného na tvorbu úspor zamítl. Soudní exekutor usnesením ze dne 11. 1. 2017 č. j. 195 EX 2142/10-202 částečně exekuci zastavil tak, že výše vymáhaného běžného výživného činí měsíčně 3 600 Kč každému z vedlejších účastníků.
5. Usnesením ze dne 26. 10. 2017 č. j. 195 EX 2142/10-273 soudní exekutor spojil dané exekuční řízení s řízením jím vedeným pod sp. zn. 195 EX 1684/16 k vymožení pohledávky zbylé části dlužného výživného ze shora uvedených rozsudků. Obvodní soud usnesením ze dne 8. 4. 2019 č. j. 54 EXE 3062/2010-675 částečně exekuci zastavil co do běžného měsíčního výživného pro každého z vedlejších účastníků za období od 1. 9. 2011 do 31. 7. 2012 ve výši 20 000 Kč, ode dne 1. 8. 2012 do 31. 1. 2016 ve výši 14 000 Kč a dalšího běžného výživného ve výši 2 700 Kč. Městský soud uvedené usnesení obvodního soudu usnesením ze dne 16. 3. 2020 č. j. 19 Co 331/2019-787 změnil tak, že se exekuce nadto zastavuje pro dlužné výživné ve výši 46 700 Kč pro každého z vedlejších účastníků. Městský soud neshledal důvody pro zastavení exekuce pro běžné výživné do budoucna, neboť stěžovatel má stále dluh na dlužném výživném ve výši 1 166 654,61 Kč každému z vedlejších účastníků.
6. Následně soudní exekutor napadeným příkazem uložil stěžovateli uhradit náklady exekuce od 7. 10. 2014 do 31. 1. 2021 v celkové výši 168 675,20 Kč sestávající z odměny soudního exekutora, jeho hotových výdajů a daně z přidané hodnoty. Soudní exekutor odměnu určil ve výši 138 560 Kč podle vymoženého plnění spočívající ve vyplacených srážkách ze starobního důchodu ve výši 280 433 Kč a výživného hrazeného k rukám matky ve výši 643 200 Kč. Podle soudního exekutora se dobrovolné plnění s odkazem na §46 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, považuje za tzv. vymožené plnění. Vycházel z vymáhané povinnosti ve výši 2 876 261,27 Kč ke dni 31. 1. 2021.
7. Proti napadenému příkazu brojil stěžovatel námitkami. Obvodní soud v záhlaví uvedeným usnesením napadený příkaz potvrdil. Podle obvodního soudu není vyloučeno, aby soudní exekutor vydal příkazy k náhradě nákladů postupně. Odkazoval-li stěžovatel přitom na nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 672/03 (N 17/32 SbNU 163), jde o odkaz nepřípadný, neboť se týká toliko nalézacího řízení. Obvodní soud potvrdil, že hradí-li povinný k rukám oprávněných za dobu vedení exekuce, jde o plnění tzv. vymožené. Tvrdil-li stěžovatel, že náklady exekuce měli nést rovněž vedlejší účastníci, obvodní soud uvedl, že exekuce byla zastavena toliko v "marginální části" a odkázal na usnesení městského soudu sp. zn. 19 Co 331/2019 (sub 5). Obvodní soud závěrem uvedl, že odměna soudního exekutora odpovídá složitosti věci a jeho skutečné činnosti v exekučním řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí odporují judikatuře Ústavního soudu týkající se výpočtu odměny exekutora u dobrovolného plnění povinného po nařízení exekuce [srov. nález ze dne 1. 3. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 8/06 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) či ze dne 10. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 3302/19]. Podle ní je přitom nutné zohlednit situaci, kdy povinný splní povinnost dobrovolně mimo exekuční řízení, tj. před tím, než se o exekuci dozví z doručení usnesení o nařízení exekuce nebo výzvy k dobrovolnému plnění. Podle uvedené judikatury nesmí být rozhodování o nákladech exekuce mechanické a musí odrážet skutečnou exekuční činnost exekutora. Ve věci stěžovatele přitom matka podala návrh na zahájení exekuce před tím, než mu byl doručen exekuční titul (rozsudek okresního soudu sp. zn. 3 C 23/2008, sub 2), a to dne 13. 8. 2010. Stěžovatel proto neměl nikdy možnost plnit vymáhanou povinnost dobrovolně "bez exekutora".
9. Soudní exekutor a obvodní soud dále nepřihlédli k tomu, že stěžovatel plní vymáhanou povinnost z tzv. nezabavitelného minima a plnění vymáhaných povinností od něj vyžaduje "enormní úsilí". To značí, že stěžovatel plní dobrovolně; takto poskytnuté plnění nemělo být zahrnuto do základu pro výpočet odměny soudního exekutora. Stěžovatel zdůrazňuje, že exekuce je nyní vedena toliko pro výživné pro tvorbu úspor, nikoli pro běžné výživné. Běžné výživné dlouhodobě řádně hradí; to považuje nejen za svoji právní povinnost, nýbrž i za "otázku osobní cti". Stěžovatel konečně tvrdí, že exekuce byla postupně zastavena v podstatné části; to však soudní exekutor ani obvodní soud nezohlednili.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady stanovené §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivou věc je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, tj. srozumitelně a logicky odůvodněna.
12. Těžiště námitek stěžovatele spočívá na nesouhlasu s vyčíslením odměny soudního exekutora. K dané problematice se však Ústavní soud staví rezervovaně. Vychází z předpokladu, že přestože se stanovení nákladů řízení (exekuce) může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod [viz např. usnesení ze dne 1. 11. 1999 sp. zn. IV. ÚS 10/98, ze dne 27. 5. 1998 sp. zn. II. ÚS 130/98, ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05 či bod 16 usnesení ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 4120/19 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Toliko procesní povaha orgánem veřejné moci konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k základním ústavně zaručeným právům a svobodám. Východisko pro výjimku představují situace, kdy se rozhodnutí obecného soudu vyznačuje zmíněnými "kvalifikovanými vadami" (excesem, nepředvídatelností, libovůlí, absencí rozumného odůvodnění apod.) značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému; zesíleno je proto uplatnění zásady, že nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (viz usnesení ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 3696/14). Námitka věcné nesprávnosti (nezákonnosti) rozhodnutí tak zásadně není s to opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
13. Jde-li o konkrétní námitky, Ústavní soud zaprvé uvádí, že respektuje závěry své judikatury a v obecné rovině souhlasí s obecnými východisky, které stěžovatel předkládá (sub 8). Není však opodstatněné tvrzení, že se stěžovatel dozvěděl o nařízené exekuci dříve, než o povinnosti, jež byla exekucí vymáhána. Z doručenky založené ve spise soudního exekutora na č. l. 10 se podává, že usnesení o nařízení exekuce bylo stěžovateli doručeno v únoru 2011. O povinnosti platit běžné výživné se stěžovatel dozvěděl nejpozději při doručení písemného vyhotovení exekučního titulu, tj. dne 13. 8. 2010, jak sám tvrdí. Měl proto možnost plnit povinnost stanovenou mu exekučním titulem. Sám ani nedoložil, že v období mezi doručením exekučního titulu a usnesení o nařízení exekuce běžné výživné podle exekučního titulu hradil. Z přehledu plateb na č. l. 310 spisu soudního exekutora se přitom podává, že stěžovatel matce začal posílat platby až dne 12. 12. 2011.
14. Ústavní soud neshledává nepřiměřenou ani úvahu soudního exekutora a obvodního soudu o dobrovolně poskytnutém plnění stěžovatele jako o plnění tzv. vymoženém. Jak sám stěžovatel zdůrazňuje, ve smyslu ústavně zaručených práv a svobod povinného je soudní exekutor povinen přihlédnout ke skutečnosti, že plnil ještě před tím, než se o exekuci dozví [srov. bod 22 nálezu sp. zn. I. ÚS 3302/13 či bod 28 nálezu ze dne 8. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 600/17 (N 181/91 SbNU 255)]. Taková situace však ve věci stěžovatele nenastala. Skutečnost, že stěžovatel dobrovolně plnil potom, co se o exekuci dozvěděl, byť z tzv. nezabavitelného minima, není podle jím uvedené judikatury významná. Ústavní soud proto ve věci stěžovatele nenalézá rozpor s uvedenými judikaturními východisky.
15. Jde-li o námitky tzv. mechanického rozhodování a nezohlednění skutečné činnosti exekutora, je nutné uvést, že se s nimi vypořádal obvodní soud v bodu 12 odůvodnění napadeného usnesení, jež je srozumitelné a logické, tj. řádné. Rovněž z vyžádaného spisu se podává, že soudní exekutor v době, za níž je napadeným příkazem požadována po stěžovateli odměna, činil úkony směřující k vymožení vymáhané povinnosti.
16. Excesivní není ani úvaha obvodního soudu o zastavení exekuce v toliko "marginální části". Exekuce je vedena i pro dlužné výživné, jež stěžovatel dosud neuhradil (sub 5) a výživné pro tvorbu úspor; z napadeného příkazu se podává, že exekuce je nadále vedena pro vymožení povinnosti zaplatit 2 876 261,27 Kč (sub 6). To však stěžovatel ve své argumentaci pomíjí a nepředkládá bližší vysvětlení, proč považuje rozsah zastavené části exekuce za podstatný vůči tomu, v němž je nadále vedena.
17. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Proto ji z výše uvedených důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2021
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu