ECLI:CZ:US:2021:Pl.US.113.20.2
sp. zn. Pl. ÚS 113/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka (soudce zpravodaje), Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky P. Š., zastoupené advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení vlády ze dne 7. prosince 2020 č. 1290, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 511/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 10. prosince 2020 č. 1294, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 521/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 10. prosince 2020 č. 1295, o změně krizových opatření, vyhlášenému pod č. 522/2020 Sb., usnesení ze dne 14. prosince 2020 č. 1332, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 533/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. prosince 2020 č. 1333, o změně krizového opatření, vyhlášenému pod č. 534/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. prosince 2020 č. 1334, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 535/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. prosince 2020 č. 1335, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 536/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 14. prosince 2020 č. 1338, k ochrannému opatření Ministerstva zdravotnictví, usnesení vlády ze dne 17. prosince 2020 č. 1339, k žádosti o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, usnesení vlády ze dne 17. prosince 2020 č. 1341, o změně krizových opatření, vyhlášenému pod č. 564/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1373, o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, vyhlášenému pod č. 593/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1374, o změně krizových opatření, vyhlášenému pod č. 594/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1375, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 595/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1376, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 596/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1377, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 597/2020 Sb., usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1378, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 598/2020 Sb. a usnesení vlády ze dne 23. prosince 2020 č. 1379, o přijetí krizového opatření, vyhlášenému pod č. 599/2020 Sb., za účasti vlády jako účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 20. 12. 2020 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelky označené jako "ústavní stížnost směřující proti jinému zásahu ze strany vlády ČR - omezení základních práv a svobod spojená s návrhem na vyslovení neústavnosti vládních opatření přijatých v souvislosti s nouzovým stavem". V petitu svého podání se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví uvedenými usneseními vlády č. 1290, č. 1294, č. 1295, č. 1332, č. 1333, č. 1334, č. 1335, č. 1338, č. 1339 a č. 1341 bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv a svobod a současně vyslovil, že "ustanovení těchto vládních usnesení byla v době jejich platnosti a účinnosti v rozporu s ústavním pořádkem". Podáním doručeným dne 23. 12. 2020 stěžovatelka rozšířila petit svého návrhu na usnesení vlády č. 1373 až 1379 (publikované pod č. 593 až 599/2020 Sb.), u nichž kromě vyslovení jejich neústavnosti rovněž požaduje, aby je Ústavní soud zrušil, budou-li v době rozhodování Ústavního soudu ještě platná. Stěžovatelka Ústavní soud žádá, aby její ústavní stížnost projednal přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Stěžovatelka tvrdí, že se jí krizová opatření vlády dotýkají především jako matky a asistentky speciálního pedagoga, neboť v jejich důsledku probíhá vzdělávání žáků formou on-line výuky, která je podle ní "zcela neporovnatelná s prezenční výukou ve škole jak úrovní výuky a počtem hodin, tak se nesmí opomíjet chybějící sociální kontakty se spolužáky", přičemž "sezení u PC doma a zírání několik hodin do počítače opravdu neprospívá ani zdraví". Dále stěžovatelka tvrdí, že byla zvyklá chodit do restaurací, kaváren, obchodů, kadeřnictví, navštěvovat bazén a tělocvičnu, což je jí napadenými akty znemožněno. Namítá, že krizová opatření vlády rovněž omezují její shromažďovací právo. Současně podotýká, že "předmět její ústavní stížnosti má naprosto zásadní přesah nad rámec jejích zájmů, neboť namítané zásahy do jejích práv se dotýkají všech osob na území ČR". Následně uvádí, že ji znepokojuje plánované plošné očkování, které je v rozporu s jejím vyznáním, neboť její syn byl již dříve poškozen aplikací MMR vakcíny.
3. Všechna napadená krizová opatření podle stěžovatelky odporují ústavnímu pořádku a mezinárodním úmluvám, "vedou ke zničení živnostníků a drobných podnikatelů" a způsobují "nenávratné škody ve vzdělání, kultuře a sportu". Za zásadní stěžovatelka považuje, že opatření vlády jsou vyhlašována primárně na základě výsledků PCR testů, které jsou podle ní nevhodnou metodou pro zjišťování toho, zda je člověk infekční, nebo nikoliv. Protiústavnost napadených krizových opatření spočívá vedle absence jejich náležitého odůvodnění rovněž v tom, že při jejich vydání nebylo postupováno podle pandemického plánu a "nebyla následována doporučení mezinárodních lidskoprávních organizací". K usnesením vlády o vyhlášení, resp. prodloužení nouzového stavu pak uvádí, že ta jsou v rozporu s čl. 6 odst. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, neboť neobsahují vymezení toho, "která práva stanovená ve zvláštním zákoně a v jakém rozsahu se v souladu s Listinou základních práv a svobod omezují a které povinnosti a v jakém rozsahu se ukládají" a nebyla podrobena přezkumu Poslaneckou sněmovnou.
4. Ústavní soud dříve než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Z důvodů níže uvedených však dospěl k závěru, že procesní předpoklady k meritornímu posouzení ústavní stížnosti naplněny nebyly.
5. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá vyslovení neústavnosti, popř. i zrušení celkem 17 usnesení vlády přijatých v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2. Ty lze ve své podstatě rozčlenit do tří různých skupin, majících odlišný význam a právní důsledky. Konkrétně jde o 1) usnesení vlády, kterými se prodlužuje nouzový stav, 2) usnesení vlády o přijetí či změně krizových opatření podle zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů, a 3) ostatní usnesení vlády coby akty interní povahy, která nebyla publikována ve Sbírce zákonů.
6. Jde-li o první skupinu napadených usnesení vlády, tedy o usnesení o prodloužení již vyhlášeného nouzového stavu (usnesení vlády č. 1294, vyhlášené pod č. 521/2020 Sb. a usnesení vlády č. 1373, publikované pod č. 593/2020 Sb.), těmi nedochází k založení, změně či zániku práv a povinností adresátů stojících vně systému vztahů organizační nadřízenosti a podřízenosti ve veřejné správě, když vynutitelná pravidla chování obsahují až konkrétní realizační (krizová) opatření, která jsou vydána na základě usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu nebo jeho prodloužení [srov. usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, v němž Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost téže stěžovatelky směřující mimo jiné proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, vyhlášenému pod č. 69/2020 Sb.]. Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí [viz usnesení ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20, bod 27, ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20, bod 7, nebo ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 111/20, bod 3] uvedl, že k projednání návrhu brojícímu proti těmto usnesením vlády není příslušný, neboť představují primárně akt vládnutí politické povahy, k jehož zrušení je namístě přistoupit pouze tehdy, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu jeho podstatných náležitostí (čl. 9 odst. 2 Ústavy České republiky).
7. Převážná část napadených usnesení vlády spadá do druhé z výše vymezených skupin, tj. jde o usnesení vlády o přijetí či změně krizových opatření, jež byla podle §8 krizového zákona vyhlášena ve Sbírce zákonů. Tato usnesení představují obecnou regulaci vztahující se na celé území České republiky a na druhově vymezený počet subjektů (adresátů), pročež jde svou povahou o právní předpisy sui generis [srov. usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20, bod 19, ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 20/20, bod 13, ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20, bod 6, ze dne 8. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 102/20, bod 10 a ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 111/20, bod 3]. Návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení může podat fyzická nebo právnická osoba jen za podmínek stanovených v §74 zákona o Ústavním soudu, tj. jako akcesorický návrh podaný spolu s ústavní stížností. Současně platí, že ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], který musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" (srov. usnesení ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 99/20, bod 10 a ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 105/20, bod 8). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná actionem popularis [viz již usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)], kdy návrh na zrušení právního předpisu může podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tj. když nedojde k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo pouze obecně, nekonkrétně nebo neindividualizovaně [srov. též usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/20].
8. Jak je patrné již z výše uvedených bodů 2 a 3, tak obdobně jako v předcházejících řízeních, v nichž byla stěžovatelka účastnicí (např. usnesení ze dne 9. 6. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 25/20 nebo ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 111/20), je i v nyní posuzované věci argumentace stěžovatelky konkretizující porušení jejích základních práv značně neurčitá a obecná (založená na tvrzení o neprospěšnosti on-line výuky ve školách a na tom, že stěžovatelka nemůže navštěvovat kavárny, bazény, kadeřnictví apod.) a v konečném důsledku tenduje k nepřípustné actio popularis (vyjádření odporu k očkování, obava o "zničení živnostníků a drobných podnikatelů", negativní dopady krizových opatření na kulturu, vzdělání, sport apod.). Ve vztahu k některým napadeným krizovým opatřením (např. usnesení vlády č. 1379 o přijetí krizového opatření, vyhlášené pod č. 599/2020 Sb., jímž se omezuje provoz a rozsah úředních hodin orgánů veřejné moci a správních orgánů) nebo jejich jednotlivým ustanovením navíc nelze z ústavní stížnosti dovodit ani výše nastíněná velmi obecná tvrzení o zásahu do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka proto není aktivně legitimována k podání předmětného návrhu, což představuje podstatnou vadu návrhu z hlediska oprávněnosti jej podat ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (viz usnesení ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 105/20, bod 10).
9. Pokud jde o usnesení vlády ze dne 14. 12. 2020 č. 1338, k ochrannému opatření Ministerstva zdravotnictví a usnesení vlády ze dne 17. 12. 2020 č. 1339, k žádosti o prodloužení nouzového stavu v souvislosti s epidemií viru SARS CoV-2, těmi nedošlo ani k vyhlášení či prodloužení nouzového stavu [sub 1)], ani k přijetí či změně krizových opatření publikovaných ve Sbírce zákonů [sub 2)]. Konkrétně usnesením č. 1338 vláda pouze udělila "předchozí souhlas se záměrem Ministerstva zdravotnictví vydat ochranné opatření, kterým se s účinností od 18. prosince 2020 stanoví protiepidemická opatření před zavlečením onemocnění COVID-19 ze zahraničí na území České republiky", usnesením č. 1339 pak požádala o "vyslovení souhlasu s prodloužením doby nouzového stavu do 22. ledna 2021" a zavázala předsedu vlády k předložení žádosti předsedovi Poslanecké sněmovny k dalšímu projednání a odůvodnění této žádosti v Poslanecké sněmovně. Tato usnesení vlády nepublikovaná ve Sbírce zákonů, nenaplňují definiční znak právního předpisu, k jehož zrušení by byl Ústavní soud podle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy příslušný. Stejně tak tato usnesení nejsou ani pravomocným rozhodnutím vydaným v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, jakož ani opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V obou případech jde o akt ryze interní povahy, jenž nemá obecnou závaznost, a Ústavní soud proto není k jeho přezkumu a případnému zrušení příslušný. Z toho důvodu nezbývá, že návrh v této části odmítnout podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky, a to zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. V důsledku toho se stal bezpředmětným jak její návrh, aby Ústavní soud podle §39 zákona o Ústavním soudu rozhodl o naléhavosti věci, tak i otázka případného přesahu vlastních zájmů stěžovatelky, která by jinak mohla mít význam pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 2 písm. a) téhož zákona (shodně též usnesení ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 111/20, bod 6 odůvodnění).
11. V souladu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 52/2014 Sb.), byla tato ústavní stížnost posouzena plénem Ústavního soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2021
Pavel Rychetský, v.r.
předseda Ústavního soudu