ECLI:CZ:US:2022:1.US.1074.22.1
sp. zn. I. ÚS 1074/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele K. F., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Janou Andresovou, advokátkou, sídlem Pavla Švandy ze Semčic 1067/9, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. února 2022 sp. zn. 3 To 5/2022 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2021 č. j. 2 T 6/2018-2207, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem městského soudu ze dne 22. 10. 2018 č. j. 2 T 6/2018-1482, ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 21. 1. 2021 sp. zn. 4 To 76/2018, byl stěžovatel shledán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; stěžovateli byla taktéž uložena povinnost nahradit škodu dědicům po poškozené J. K. Vrchní soud v trestní věci stěžovatele rozhodoval již podruhé, neboť jeho původní rozsudek ze dne 16. 9. 2019 sp. zn. 4 To 76/2018 byl z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 č. j. 4 Tdo 828/2020-1992, jímž bylo současně odmítnuto dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud následně usnesením ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 523/2021 odmítl i dovolání stěžovatele proti v pořadí druhému rozsudku vrchního soudu, a to podle §265i odst. 1 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), pro jeho nepřípustnost. Vysvětlil, že stěžovatel mohl podat dovolání pouze v rozsahu, v němž byl vrchní soud sám oprávněn ve věci podruhé rozhodnout; nynější dovolání podal totiž stěžovatel za situace, kdy Nejvyšší soud již ve věci jednou rozhodoval. Stěžovatelovo předchozí dovolání, které směřovalo proti výroku o vině a trestu prvního rozsudku vrchního soudu, bylo odmítnuto, zatímco dovolání nejvyššího státního zástupce, jež směřovalo výlučně proti výroku o trestu, bylo shledáno důvodným. Výroky o vině a náhradě škody prvního rozsudku vrchního soudu tak zůstaly kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčeny, a vrchní soud se proto mohl znovu zabývat pouze trestem stěžovatele. Jelikož však stěžovatel své nynější dovolání směřoval výhradně proti výrokům o vině a náhradě škody, nelze je považovat za přípustné.
3. Stěžovatel se následně u městského soudu domáhal obnovy řízení ve výše uvedené věci s argumentem, že má k dispozici nový důkaz - sdělení obchodní společnosti Raiffeisenbank a.s. (dále jen "banka"), z něhož podle jeho názoru plyne, že jako disponent nebyl povinen banku informovat o zdravotním stavu poškozené a že i v případě, pokud by jí tuto informaci sdělil, banka by postupovala stále stejně a předmětné platební transakce by provedla. Městský soud návrh na povolení obnovy řízení napadeným usnesením zamítl, neboť dospěl k závěru, že předkládaný důkaz nesplňuje ani jednu z podmínek podle §278 odst. 1 trestního řádu. Zaprvé se nejedná o důkaz soudu dříve neznámý, neboť jej stěžovatel předložil již v průběhu v pořadí druhého řízení o odvolání před vrchním soudem, kdy byl tento důkaz proveden u veřejného zasedání konaného dne 21. 1. 2021; jak plyne z druhého rozsudku vrchního soudu, neměl tento důkaz vliv na závěr o stěžovatelově vině. Zadruhé důkaz ani nebyl způsobilý zvrátit původní rozhodnutí v trestní věci stěžovatele, neboť se jedná toliko o obecné vyjádření pracovníka banky k obsahu jejích obchodních podmínek a v žádném případě z něj nevyplynulo, že by na postup banky nemělo vliv, pokud by ji stěžovatel o zdravotním stavu poškozené - tak, jak byl zjištěn v trestním řízení - informoval; stěžovatel pouze opakuje svou dřívější obhajobu. Městský soud vysvětlil, že protiprávní jednání stěžovatele nespočívalo v porušení povinnosti oznámit bance nepříznivý zdravotní stav poškozené, nýbrž mimo jiné v tom, že přestože stěžovatel věděl, že poškozená vzhledem ke svému stavu není schopna sama jednat a rozhodovat o závažných majetkoprávních transakcích, zamlčel bance tuto okolnost a absenci právního titulu k dispozicím s majetkem poškozené a převedl na několik bankovních účtů částky v celkové výši téměř 15 933 000 Kč. Městský soud uvedl, že existence dispozičního oprávnění stěžovatele ještě neopravňovala k volnému nakládání s peněžními prostředky stěžovatelky, a odkázal v té souvislosti na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu stížnost, kterou vrchní soud svým napadeným usnesením zamítl. Stěžovatel předně argumentoval, že předmětné vyjádření představuje nový důkaz, neboť v době, kdy bylo v rámci odvolacího řízení předloženo, nebyl vrchní soud oprávněn rozhodovat o vině stěžovatele, nýbrž pouze o jeho trestu; Nejvyšší soud totiž zrušil původní rozsudek vrchního soudu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, jež se týkalo pouze trestu. Vrchní soud této námitce nepřisvědčil, neboť podle jeho názoru z obsahu kasačního usnesení Nejvyššího soudu plyne, že byl zrušen celý první rozsudek vrchního soudu, a z následného druhého rozsudku vrchního soudu je pak patrné, že byly přezkoumány všechny výroky rozsudku nalézacího soudu. Vrchní soud se dále ztotožnil se závěrem městského soudu, že stěžovatelem předkládaný důkaz ani není způsobilý přivodit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Uvedl, že podvodné jednání stěžovatele nespočívalo v porušení smluvních povinností vůči bance, nýbrž v tom, že bance zamlčel podstatné skutečnosti, že poškozená pro svůj zdravotní stav již není schopna samostatně jednat a uvědomovat si následky majetkoprávních dispozic a že stěžovatel nemá právní titul k převodu finančních prostředků.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že jím předkládaný důkaz je důkazem novým. K tomu uvádí, že se vrchní soud ve svém druhém rozsudku nezmiňuje, že by tento důkaz provedl a jak ho hodnotil, což je samo o sobě v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu; v té souvislosti odkazuje na rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4550/05 [patrně nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 455/05 (N 210/39 SbNU 239) (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná i na https://nalus.usoud.cz)]. Dále pak stěžovatel poukazuje na skutečnost, že předmětem v pořadí druhého řízení o odvolání byl toliko přezkum výroku o trestu, což vyplývá jednak z kasačního usnesení Nejvyššího soudu, taktéž i z druhého rozsudku vrchního soudu; především pak ale z finálního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 sp. zn. 4 Tdo 523/2021, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele jako nepřípustné s odůvodněním, že v posuzované věci mohl podat dovolání pouze v rozsahu, v němž byl vrchní soud sám oprávněn ve věci rozhodnout, tj. proti výroku o trestu a průběhu řízení, v němž byl nový trest uložen. Závěr obecných soudů, že jím předkládaný důkaz není důkazem soudu dříve neznámým, považuje stěžovatel za absurdní; v jeho důsledku by předmětný důkaz nemohl být použit vůbec - v odvolacím řízení by jej vrchní soud nemohl zohlednit při posuzování viny, o níž nebyl oprávněn rozhodovat, a v řízení o obnově by byl nepoužitelný z důvodu, že je již soudu známý.
6. Stěžovatel dále zpochybňuje názor obecných soudů, že jím předkládaný důkaz není způsobilý odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Cituje skutkovou větu z rozsudku městského soudu a poukazuje na skutečnost, že jeho protiprávní jednání spočívá v tom, že před bankou zamlčel psychický stav poškozené a absenci jeho oprávnění provádět dispozice s peněžními prostředky na bankovním účtu. Je mu tak kladeno za vinu, že zamlčel informace, k jejichž poskytnutí nebyl povinen; vyjádření banky proto považuje za zásadní důkaz.
7. Konečně stěžovatel poukazuje, že se vrchní soud při popisu jeho trestného jednání zcela odchýlil od popisu skutku obsaženého ve skutkové větě. Odmítá, že by jeho dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu poškozené zaniklo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem na základě speciální plné moci pro zastupování v tomto řízení před Ústavním soudem, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a contrario].
V.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy trestního řízení, omezuje se posouzení Ústavního soudu pouze na to, zda existovaly důvody pro obnovu řízení, respektive zda soud rozhodující o této obnově rozhodl ústavně konformním způsobem, tedy zda návrh na povolení obnovy řádně projednal, adekvátně odůvodnil a zda jeho právní závěry nejsou excesem či libovůlí; pokud obecný soud takový návrh zamítne, stěžejní zejména je, zda dostatečně odůvodnil, proč předestřené nové skutečnosti neshledal takovými, které by povolení obnovy řízení opodstatňovaly [srov. např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343) a nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89)].
11. V napadených rozhodnutích předně obecné soudy dospěly k závěru, že důkaz, o který stěžovatel svůj návrh na obnovu řízení opřel, nepředstavuje důkaz soudu dříve neznámý ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, neboť byl vrchnímu soudu předložen již v době, kdy tento - v návaznosti na kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu - znovu rozhodoval o stěžovatelově odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Přestože stěžovatel opakovaně poukazoval na skutečnost, že v té době nebyl vrchní soud vůbec oprávněn rozhodovat o vině stěžovatele, obecné soudy v napadených usneseních tento stěžovatelův argument odmítly s tím, že Nejvyšší soud zrušil původní rozsudek v celém rozsahu a že obsah v pořadí druhého rozsudku vrchního soudu dokládá, že soud otázku viny stěžovatele opětovně posuzoval. Tento závěr však z pohledu Ústavního soudu neobstojí.
12. Obecné soudy pomíjí skutečnost, že Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení prvního rozsudku vrchního soudu výlučně z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce, jež směřovalo proti výroku o trestu; výrok o vině a výrok o náhradě škody proto nebyly - a ani nemohly být - kasačním usnesením dotčeny. Vrchní soud byl pak povinen při svém následném rozhodování respektovat mantinely, jež mu Nejvyšší soud vytyčil. Jinými slovy řečeno, byl vrchní soud při opětovném projednání a rozhodování trestní věci stěžovatele oprávněn - a zároveň povinen - znovu se zabývat toliko uložením trestu; nebyl však oprávněn zabývat se otázkou viny stěžovatele.
13. Ústavní soud považuje za nutné podotknout, že výše uvedený závěr vyslovil ve svém v pořadí druhém usnesení i Nejvyšší soud; vrchní soud a městský soud se však s tímto rozhodnutím nijak nevypořádaly. Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 2569/21, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatele proti posledně jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu.
14. Lze proto uzavřít, že stěžovatel předložil vrchnímu soudu předmětný důkaz - vyjádření - v okamžiku, kdy již nebylo možné výrok o jeho vině zvrátit, neboť odvolací řízení sice stále ještě probíhalo, avšak již jen v rozsahu uložení trestu. Obecné soudy proto pochybily, pokud dospěly k závěru, že předmětné vyjádření nepředstavuje nový důkaz ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud považuje za nutné obecným soudům toto pochybení vytknout, neshledal však, že by vyústilo do stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených práv, a nespatřuje v něm důvod pro kasaci napadených usnesení.
15. Ústavní soud dal totiž ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že existence určitého nedostatku nemusí vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny. Nestačí v postupu obecných soudů pouze shledat pochybení, nýbrž je třeba hodnotit jeho dopad na celkový výsledek řízení [srov. např. nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)].
16. V této souvislosti je klíčové, že důvodem pro obnovu řízení automaticky není jakákoliv nová skutečnost či nový důkaz [srov. např. usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 62/04 (U 19/33 SbNU 409) či usnesení ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 178/03 (U 20/33 SbNU 417)]. Soud rozhodující o návrhu na povolení obnovy řízení je povinen nové skutečnosti či důkazy hodnotit referenčním kritériem skutkového stavu, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, a posoudit, zda jsou vůbec nové skutečnosti či důkazy způsobilé tento skutkový stav narušit. Dospěje-li pak v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů k závěru, že tomu tak není, a tento svůj závěr řádně odůvodní, Ústavní soud proti němu zásadně nijak zasahovat nemůže. I v tomto typu řízení platí totiž pro orgány činné v trestním řízení základní zásady dokazování, zejména bezprostřednosti a ústnosti a volného hodnocení důkazů, stejně jako v něm platí povinnost zachování kontradiktorního charakteru dokazování [srov. např. nález ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259) či usnesení ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513)]. V konfrontaci s uvedenými hledisky pak napadená rozhodnutí v posuzované věci obstojí.
17. Obecné soudy totiž náležitě a dostatečně přesvědčivě odůvodnily, proč mají za to, že předmětný důkaz není způsobilý zvrátit původní rozhodnutí v trestní věci stěžovatele. Vyhodnotily, že obsahem daného vyjádření jsou toliko veskrze obecné odpovědi pracovníka banky k výkladu obchodních podmínek, zaslané v reakci na obecně formulované dotazy obhájkyně stěžovatele, která pracovníkovi nijak neindikovala souvislost svých dotazů s případem poškozené klientky; přihlédly i ke stanovisku banky, jež si vyžádaly. Obecné soudy přiléhavě objasnily, proč není pro výsledek trestního řízení stěžovatele rozhodné, zda měl či neměl smluvní povinnost informovat banku o zdravotním stavu poškozené. Ústavní soud nemá výhrady ani vůči závěru, že z předmětného vyjádření neplyne, že by na postup banky při provádění platebních transakcí stěžovatele nemělo žádný vliv, pokud by stěžovatel býval banku informoval o zdravotním stavu poškozené.
18. Obecným soudům lze přisvědčit i v tom, že stěžovatel v návrhu na povolení obnovy řízení opakuje svou dřívější obhajobu. Obecné soudy se přitom v odsuzujících rozsudcích důkladně zabývaly právní kvalifikací stěžovatelova činu a podrobně odůvodnily, proč se přiklonily k závěru, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty podvodu, jenž směřoval proti bance (srov. body 50 až 51 rozsudku městského soudu, bod 53 prvního rozsudku vrchního soudu, bod 25 až 27 druhého rozsudku vrchního soudu), a reagovaly i na jeho námitky stran existence a rozsahu dispozičního oprávnění k bankovnímu účtu poškozené (srov. bod 37 rozsudku městského soudu, bod 41 prvního usnesení Nejvyššího soudu). V napadených usneseních obecné soudy na námitky stěžovatele znovu reagovaly a vypořádaly se s nimi způsobem, který nelze označit za excesivní.
19. Není možné souhlasit ani s tvrzením stěžovatele, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích odchýlily od skutkové věty popsané v rozsudku nalézacího soudu. Městský soud v napadeném usnesení pracuje s prakticky doslovnou textací skutkové věty; vrchní soud pak v napadeném usnesení skutkovou větu volně parafrázuje, aby ilustroval povahu protiprávního jednání stěžovatele, jež je mu kladeno za vinu.
20. Ústavní soud proto zhodnotil, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele.
21. Z uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu