ECLI:CZ:US:2022:1.US.1147.22.1
sp. zn. I. ÚS 1147/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky T.C.A. - v.o.s. Technik Control Assistance, se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2295/2, zastoupené Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem v Petrově nad Desnou, Sobotín 270, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 233/2021-34 ze dne 28. 2. 2022 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 76/2019-81 ze dne 24. 6. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, a to právo na podnikání a právo na soudní ochranu podle čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatelka výslovně žádá, aby Ústavní soud uložil účastníkům řízení a vedlejšímu účastníku řízení nahradit jí náklady právního zastoupení vzniklé v řízení o této ústavní stížnosti.
2. Krajský úřad Jihomoravského kraje, odbor dopravy (dále jen "krajský úřad"), rozhodnutím č. j. JMK 143833/2017 ze dne 5. 10. 2017 nevyhověl podle §57 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., žádosti stěžovatelky o vydání osvědčení k provozování stanice technické kontroly (dále také jen "STK"), neboť nebyla držitelem platného oprávnění k jejímu provozování. Vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 29/2018-150-STK3/8 ze dne 8. 3. 2019 zamítl stěžovatelčino odvolání a původní rozhodnutí krajského úřadu potvrdil.
3. Stěžovatelka brojila proti citovanému rozhodnutí vedlejšího účastníka správní žalobou, ve které tvrdila, že je držitelkou oprávnění k provozování STK, neboť jí bylo uděleno rozhodnutím Okresního úřadu Znojmo č. j. dopr 623/96-Pa ze dne 15. 7. 1996. Podle stěžovatelky jí oprávnění nikdy nebylo odňato, protože rozhodnutí krajského úřadu č. j. JMK 86642/2011, sp. zn. S-JMK 86488/2011/OD/MI, ze dne 17. 6. 2011, jímž bylo podle správních orgánů dané oprávnění převedeno na obchodní korporaci Smetana a Smetana s.r.o., je nicotné. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl; dospěl k závěru, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011 není nicotné a oprávněným provozovatelem předmětné STK je od 1. 7. 2011 korporace Smetana a Smetana s.r.o. Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") následně ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou a závěry krajského soudu potvrdil jako věcně správné.
4. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Podle stěžovatelky správní soudy porušily její právo na podnikání, neboť chybně rozhodly, že není držitelkou oprávnění k provozování předmětné STK. Podle stěžovatelky jí oprávnění udělené v roce 1996 nikdy nebylo odňato, protože výše citované rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011 je nicotné; předmětné rozhodnutí nadto neobsahuje žádný odpovídající výrok, jímž by bylo oprávnění odebráno. Korporace Smetana a Smetana s.r.o. podle stěžovatelky nikdy nepožádala z hlediska formy či obsahu o udělení oprávnění k provozu předmětné STK a na základě žádosti, kterou v roce 2011 "v omylu" podala stěžovatelka, nebylo možné řízení o udělení oprávnění této korporaci zahájit. Rozpor mezi obsahem spisu a tvrzeními týkajícími se předmětné žádosti je podle stěžovatelky extrémní. Krajský úřad rozhodl o odebrání původního oprávnění bez opory v zákoně; takové oprávnění nelze ani převést na třetí osobu - v tomto ohledu byla podle stěžovatelky porušena zásada enumerace veřejnoprávních pretenzí. Stěžovatelka konečně uvádí, že rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011 nenabylo právní moci dne 28. 6. 2011, neboť jí v červnu 2011 nebylo řádně doručeno.
5. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatelka byla účastnicí v řízeních u správních soudů [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní stížnost je včasná, neboť byla podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozsudku NSS (§72 odst. 3 téhož zákona), a není nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, protože stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí soudní řád správní k ochraně jejího práva poskytuje; stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto případě zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka pouze opakuje své námitky ohledně nicotnosti výše citovaného rozhodnutí krajského úřadu ze dne 17. 6. 2011. Byť stěžovatelka formálně odkazuje na články Listiny, její nesouhlas s meritorním výsledkem věci nelze považovat za kvalifikované ústavněprávní námitky. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020). Ústavněprávní principy v případě stěžovatelky porušeny nebyly.
7. Správní soudy se v napadených rozhodnutích námitkami stěžovatelky pečlivě a ústavně konformním způsobem vypořádaly a s odkazem na rozhodnutí v souvisejících věcech stěžovatelky vysvětlily, proč podle nich nelze rozhodnutí ze dne 17. 6. 2011 považovat za nicotné. Ohledně rozporované žádosti stěžovatelky správní soudy uzavřely, že stěžovatelka a společnost Smetana a Smetana s.r.o. jasnými a bezrozpornými podáními učiněnými vůči krajskému úřadu materiálně usilovaly o to, aby předmětnou STK provozovala korporace Smetana a Smetana s.r.o., nikoliv stěžovatelka (viz zejména bod 32 napadeného rozsudku NSS a bod 36 napadeného rozsudku krajského soudu). Správní soudy také srozumitelně vyložily, proč bylo podmínění zahájení provozu STK zmíněnou korporací tím, že oprávnění dosud svědčící stěžovatelce pozbude platnosti, v souladu se smyslem a účelem tehdy účinné právní úpravy (viz bod 36 napadeného rozsudku NSS a body 37-38 napadeného rozsudku krajského soudu).
8. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími správních soudů byla porušena ústavní práva stěžovatelky, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, neshledal Ústavní soud splnění podmínek §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tudíž stěžovatelce náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu