ECLI:CZ:US:2022:1.US.1283.22.1
sp. zn. I. ÚS 1283/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Arcibiskupství pražského, se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 56/16, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 60/2022-96 ze dne 1. 3. 2022 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Co 146/2020-72 ze dne 9. 9. 2021, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a korporace Vojenské lesy a statky ČR, s. p., se sídlem v Praze 6, Pod Juliskou 1621/5, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. U Krajského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovateli vedeno řízení podle části páté občanského soudního řádu o nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu o nevydání specifikované zemědělské nemovitosti. Nalézací soud nejprve žalobu vedlejšího účastníka rozsudkem č. j. 38 C 120/2018-37 ze dne 9. 12. 2019 zamítl, tj. nenahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, kterým byl stěžovateli vydán zemědělský pozemek (travní pás o výměře 283 m2 v k. ú. Věšín). Dospěl totiž k závěru, že funkční souvislost pozemku s dalšími pozemky ve vlastnictví stěžovatele (jimi obklopeného) ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), je dána, neboť požadovaný pozemek tvoří jedinou přístupovou cestu k dalším pozemkům stěžovatele.
2. Na rozdíl od nalézacího soudu shledal Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") žalobu důvodnou a napadeným rozsudkem jí vyhověl - nahradil dotčené rozhodnutí Státního pozemkového úřadu a rozhodl, že sporný pozemek se stěžovateli nevydává. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") shledal toto rozhodnutí souladným s vlastní rozhodovací praxí, dovolání stěžovatele tedy odmítl jako nepřípustné.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Ústavněprávní deficity spatřuje stěžovatel v nepřiměřeně restriktivním výkladu podmínky funkční souvislosti ve smyslu §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., rozporném i s judikaturou dovolacího soudu [v níž podle stěžovatele existuje rozpor, neodstraněný prostřednictvím §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), což podle něj zprostředkovaně vede i k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny], jakož i v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jde-li o faktickou funkční souvislost dotčených pozemků.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zachovává zdrženlivost při zásazích, které by byly motivovány pouze nesouhlasem s odůvodněním či obecně s právními a skutkovými závěry obecných soudů, neboť nesprávná interpretace hmotného či procesního práva zásadně nemůže založit porušení základního práva na spravedlivý proces, vyjma situací, kdy by zasáhla některé z ústavních subjektivních práv [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149)].
6. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla. Rozhodnutí obecných soudů nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
7. Restriktivní výklad podmínky funkční souvislosti vydávaného pozemku ve smyslu zmíněného §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., zastávaný Nejvyšším soudem, byl již předmětem ústavních stížností, dosud však nebyl ústavněprávně relevantním způsobem zpochybněn (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1235/18 ze dne 12. 3. 2019, či přímo ve vztahu ke stěžovateli usnesení sp. zn. I. ÚS 633/19 ze dne 3. 9. 2019, odmítající podané ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Přiléhavost (přesvědčivost, udržitelnost) obecnými soudy zvoleného výkladu dané právní normy a její následné aplikace je do značné míry odvislá od konkrétních skutkových okolností (jedinečnost umístění a využití každé požadované nemovité věci), v obecné rovině však nadále není přístupu dovolacího soudu co vytknout. V podrobnostech lze odkázat na zmíněná usnesení (dále i usnesení sp. zn. II. ÚS 4297/18 ze dne 7. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 1491/19 ze dne 12. 8. 2019 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2375/19 ze dne 26. 11. 2019) a především na zamítavý nález sp. zn. IV. ÚS 287/21 ze dne 15. 2. 2022 (body 60-62 a 93); a není mu co vytknout ani při konkrétní aplikaci zastávaného výkladu na projednávanou věc.
8. Právě s ohledem na jedinečnost každého souzeného případu nesdílí Ústavní soud přesvědčení stěžovatele, že se Nejvyšší soud vydáním napadeného rozhodnutí zpronevěřil své dosavadní judikatuře (nebo její části) a že by tedy porušil čl. 38 odst. 1 Listiny, nepředstoupil-li s věcí před velký senát.
9. Stejně tak neobstojí ani námitka extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Ve skutečnosti je skutkový stav nesporný, sporná je pouze aplikace ustáleně interpretovaného §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., tj. posouzení, zda je v projednávaných podmínkách funkční souvislost dotčených pozemků dána (odvolací soud sice uvádí v bodě 19 napadeného rozsudku, že dospěl i k odlišnému skutkovému závěru, ve skutečnosti však pouze táž interpretační východiska aplikuje na projednávaný případ odlišně od soudu nalézacího).
10. V judikatuře dovolacího soudu opakovaně zaznívá, že přístupová cesta sama o sobě nenaplňuje podmínku funkční souvislosti, neboť existují prostředky soukromého práva, jimiž si lze právo přístupovou cestu užívat obstarat i bez vlastnictví dotčeného pozemku; chybí tedy předpoklad, že bez vlastnické jednoty jsou dotčené pozemky jeden bez druhého bezcenné, že bez vydání požadovaného pozemku nebude moci jiná nemovitá věc náležející církevnímu subjektu řádně fungovat podle svého (dosavadního) určení - ve smyslu "skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití" (srov. zmíněná usnesení I. ÚS 1491/19 a IV. ÚS 2375/19 a jim předcházející rozhodnutí dovolacího soudu, nebo před nimi i stěžovatelem hojně odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2546/2017).
11. Konkrétně k věci stěžovatele pak dovolací soud uvedl: "Funkční souvislost pozemků totiž nezakládá sama o sobě jejich územní blízkost či sousední poloha - neplyne-li ze stavební či jiné hospodářské podoby nebo přírodního rázu pozemků, nemůže funkční souvislost s pozemkem tvořícím přístupovou cestu zakládat ani plánované využití oprávněnou osobou již vlastněných pozemků k budoucí výstavbě." Ústavní soud nemá, co by více dodal, předpokládá-li §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., že nemovitá věc ve vlastnictví státu funkčně souvisela nebo souvisí s nemovitou věcí vlastněnou oprávněnou osobou ve smyslu tohoto zákona.
12. Stěžovatel totiž opírá svou argumentaci o existenci funkční souvislosti, která by mohla nastat někdy v budoucnu. V této souvislosti hovoří v ústavní stížnosti o svých stavebních pozemcích (p. č. 1490/2-7), ačkoli jsou v katastru nemovitostí vedeny jako součást zemědělského půdního fondu. Rovněž přístupová cesta, bez které se podle svého názoru pro nakládání se zmíněnými pozemky neobejde, není katastrálně zachycena. Nejeví se proto - navzdory přesvědčení stěžovatele - jako nedostatečné, odkazuje-li jej Nejvyšší soud na možná soukromoprávní řešení dané (či případně nově vzniklé) situace.
13. Rovněž odkaz stěžovatele na nález sp. zn. II. ÚS 1697/21 ze dne 16. 8. 2021 je nutno odmítnout jako nepřiléhavý, neboť v něm řešil Ústavní soud nikoli otázku funkční souvislosti pozemků vlastněného a k vydání požadovaného, nýbrž zastavěnosti pozemku jako překážky jeho vydání ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) a f) zákona č. 428/2012 Sb. Je-li naň stěžovatelem odkazováno pro důraz na princip in favorem restitutionis, doporučuje Ústavní soud zaměřit pozornost spíše k bodu 93 nálezu sp. zn. IV. ÚS 287/21.
14. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu