ECLI:CZ:US:2022:1.US.1295.22.1
sp. zn. I. ÚS 1295/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti JUDr. Lumíra Mičánka, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2022 č. j. 21 Cdo 2765/2021-147, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021 č. j. 62 Co 99/2021-103 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2020 č. j. 43 C 87/2020-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel domáhal zaplacení částky 129 000 Kč s příslušenstvím. V žalobě uváděl, že byl zaměstnán u České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako právní zástupce a náležel mu plat jako státnímu zástupci krajského státního zastupitelství s pětiletou odbornou praxí. Uvedenou částku požadoval jako doplatek platu za období 2012-2014. Soud prvního stupně žalobu z důvodu promlčení nároku stěžovatele zamítl. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Nejvyšší soud došel k závěru, že dovolání není přípustné, neboť napadené rozhodnutí v otázce posouzení námitky promlčení a jejího rozporu s dobrými mravy je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K námitce stěžovatele týkající se posouzení běhu promlčecí lhůty Nejvyšší soud uvedl, že dovolání postrádá v této části vymezení předpokladů jeho přípustnosti. K ostatním námitkám dovolatele pak doplnil, že tyto nejsou způsobilé k založení přípustnosti dovolání, neboť dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který předpokládá zákon.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy nerespektovaly ustálenou rozhodovací praxi, nevěnovaly řádnou pozornost argumentům stěžovatele a v odůvodnění svých rozhodnutí se omezily na akceptaci námitky promlčení uplatněné žalovanou. Stěžovatel pochybení soudů spatřuje zejména v nesprávném posouzení promlčecí lhůty a jejího běhu a dále uvádí, že uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh i zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Jde-li o stěžovatelovu námitku týkající se samotného nesprávného posouzení promlčení obecnými soudy, je k tomu nutné uvést následující. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvádí, že dovolání stěžovatele postrádá k této otázce vymezení předpokladů přípustnosti dovolání. To je však jeho obligatorní náležitostí. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují. Ústavní soud ověřil, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro vady je dostatečně a srozumitelně odůvodněno. Nadto stěžovatel vůči těmto závěrům Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti ani konkrétní výhrady neuvádí.
Ústavní stížnost co do této námitky proto Ústavní soud shledal v části směřující proti usnesení Nejvyššího zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud se dále zabýval tvrzením stěžovatele, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se v daném případě příčilo dobrým mravům. Ústavní soud zde připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Soudy se ve všech napadených rozhodnutích podrobně zabývaly otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy a přesvědčivě odůvodnily, proč názor stěžovatele nesdílely, a to včetně relevantní judikatury k této otázce. Zdůraznily, že uplatnění promlčecí námitky se příčí dobrým mravům v těch výjimečných případech, kdy je výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž je za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Zároveň zdůraznily nutnou výjimečnou intenzitu těchto okolností. Soudy se také vypořádaly s rozhodnutími uváděnými k této otázce stěžovatelem.
Ústavní soud konstatuje, že v této stěžovatelem namítané otázce jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Soudy srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu