ECLI:CZ:US:2022:1.US.1355.22.1
sp. zn. I. ÚS 1355/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Panská 895/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2022 č. j. 5 To 12/2022-16205 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2021 č. j. 47 T 12/2019-16177, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo podle §83 odst. 1 trestního zákoníku rozhodnuto, že se neosvědčil ve zkušební době podmíněného odsouzení, a proto vykoná trest odnětí svobody v trvání dvou let, který mu byl uložen pravomocným rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 6. 2020 sp. zn. 47 T 12/2019. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze.
Stěžovatel dále požaduje, aby Ústavní soud podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost v záhlaví označeného usnesení Městského soudu v Praze.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že veřejné zasedání před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") bylo nezákonné, neboť se konalo bez jeho přítomnosti a vědomí, takže neměl možnost se jej účastnit a uvádět důvody a důkazy na svoji obhajobu. Městský soud se tak nemohl řádně vypořádat s jeho návrhem týkajícím se možnosti výjimečného ponechání podmíněného odsouzení v platnosti. Odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 1760/16 a III. ÚS 3026/16, z nichž vyplývá, že rozhodnutí o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nelze doručit náhradním způsobem, z čehož vyvozuje, že se totéž vztahuje i na vyrozumění o takovém jednání. Uvádí, že městský soud ve svém usnesení neuvedl, na jakou adresu se stěžovateli pokoušel doručovat, nepokusil se doručit na jeho hlášený trvalý pobyt ve Slovenské republice ani obhájci, který jej v dané věci zastupoval. Městský soud se podle něj nezabýval otázkou jeho bydliště a pouze použil adresu z předmětného trestního spisu.
Stěžovatel dále uvádí, že mu byla upřena možnost předkládat argumenty na svou obhajobu i v rámci stížnostního řízení před Vrchním soudem v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť poté, co jeho obhájce podal dne 14. 2. 2022 písemnou blanketní stížnost, v níž avizoval, že ji doplní, vrchní soud tuto stížnost zamítl již dne 16. 2. 2022, aniž vyčkal na doplnění. Má za to, že i když svým jednáním zavdal příčinu k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, neboť ve zkušební době spáchal trestný čin, šlo o typově zcela odlišné jednání, za které byl odsouzen k podmíněnému trestu.
II
Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vyrozumění o veřejném zasedání, na němž bylo rozhodováno o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, bylo stěžovateli doručováno na adresu, kterou on sám označil jako doručovací adresu v této trestní věci, a nad rámec toho i na dvě další soudu známé adresy, avšak ve všech případech neúspěšně. Usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pak bylo stěžovateli doručeno v rámci realizace příkazu k zatčení, přičemž stěžovatel proti němu podal dne 9. 2. 2022 do protokolu stížnost, aniž by jakkoli soudu avizoval, že bude doplňovat její odůvodnění, popř. že by si pro tyto účely zvolil obhájce. Zdůrazňuje, že stěžovatel nikdy v rozhodné době nezaložil do trestního spisu plnou moc, kterou by si volil obhájce. Městský soud dále uvedl, že blanketní stížnost podaná obhájcem stěžovatele byla soudu doručena dne 14. 2. 2022 ve 22.40 (včetně udělení plné moci obhájci), tedy v době, kdy byla stížnost podaná samotným stěžovatelem již předložena stížnostnímu soudu. Odůvodnění stížnosti podané obhájcem pak bylo soudu doručeno ve dnech 22. resp. 23. 2. 2022, tedy v době, kdy již bylo o stížnosti stěžovatele rozhodnuto.
Vrchní soud ve svém vyjádření rovněž uvedl, že stěžovatel podal proti napadenému usnesení městského soudu stížnost, kterou blíže nezdůvodnil, přičemž zdůvodnění stížnosti ani neavizoval. Stížnost a napadené usnesení se spisem byly vrchnímu soudu předloženy dne 15. 2. 2022 v 10.52 a vrchní soud o této stížnosti rozhodoval v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 v 8.30 h, a to v rámci pravidelného jednacího dne senátu 5 To. Při projednání stížnosti tak měl vrchní soud k dispozici pouze blanketní stížnost podanou přímo stěžovatelem, nikoli již stížnost (rovněž blanketní) následně podanou jeho obhájcem. Vrchní soud přezkoumal usnesení městského soudu v souladu s omezeným revizním principem, tudíž se při tom zabýval v zásadě všemi otázkami, na které stěžovatel nyní poukazuje ve své ústavní stížnosti.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti, jež by nebyly patrné z napadených usnesení a z trestního spisu vedeného ve věci, nebo argumentaci, která by měla vliv na posouzení věci.
III
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů, seznámil se s trestním spisem vedeným v předmětné věci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň zásah do ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud dále poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i na rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o přeměně uloženého trestu na trest jiného druhu či o upuštění od dalšího výkonu určitého trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
Ústavní soud musí nejprve odmítnout tvrzení stěžovatele, že veřejné zasedání před městským soudem, v němž bylo rozhodnuto o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, bylo nezákonné, neboť bylo konáno v jeho nepřítomnosti a bez toho, že by o něm byl vyrozuměn. Jak uvedl městský soud ve svém vyjádření (a jak vyplývá z trestního spisu), vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání bylo doručováno na adresu, kterou sám stěžovatel v dané trestní věci uvedl jako kontaktní, a navíc na dvě další adresy, jež byly soudu známy.
I když v daném případě tedy městský soud nedoručoval na adresu ve Slovenské republice, kde měl stěžovatel hlášen trvalý pobyt, nelze jeho postupu nic vytknout. Podle §63 odst. 2 trestního řádu se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. Podle §64 odst. 2 trestního řádu nebyl-li adresát písemnosti, kterou je třeba doručit do vlastních rukou, zastižen, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyrozumí, kde si ji může vyzvednout. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování (§64 odst. 4 trestního řádu). Zákon tedy zjevně preferuje doručování na adresu, kterou stěžovatel za tím účelem uvedl, a to bez ohledu na to, zda se na této adrese zdržuje či se zdržuje přechodně či trvale na adrese jiné. Přitom stěžovateli samozřejmě nic nebrání, aby tuto adresu pro doručování v průběhu řízení i opakovaně měnil (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 319/21).
Stěžovateli lze dát za pravdu v tom, že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody nelze doručovat náhradním způsobem (prostřednictvím fikce doručení) - k tomu ostatně v dané věci nedošlo a ani sám stěžovatel nic takového netvrdí. Z uvedeného pravidla (ani z nálezů, na něž stěžovatel v této souvislosti odkazuje) však nijak nevyplývá, že by náhradní doručení bylo vyloučeno při doručování vyrozumění o konání veřejného zasedání o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v již citovaném usnesení sp. zn. IV. ÚS 319/21, přičemž na argumentaci v něm uvedenou lze i v nyní posuzované věci beze zbytku odkázat.
Jako neopodstatněnou vyhodnotil Ústavní soud i námitku stěžovatele, že vrchní soud rozhodoval o jeho stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, aniž vyčkal na doplnění odůvodnění této stížnosti. Jak uvedly ve svých vyjádřeních trestní soudy (přičemž Ústavní soud jejich tvrzení ověřil v trestním spisu vedeném v dané věci - srov. č. l. 16191 tohoto spisu), stěžovatel podal proti napadenému usnesení městského soudu dne 9. 2. 2022 do protokolu stížnost, nijak ji neodůvodnil a (především) nijak neavizoval, že ji hodlá doplnit. V té době ani nebyl zastoupen obhájcem. Záměr doplnit podanou stížnost tak avizoval až následně zvolený obhájce stěžovatele, a to ve své (rovněž blanketní) stížnosti, která byla městskému soudu doručena dne 14. 2. 2022 ve 22.40 h; to vyplývá nejen z vyjádření městského soudu k ústavní stížnosti, ale i z doručenky, kterou stěžovatel ke své ústavní stížnosti přiložil. Vrchní soud rozhodoval o podané stížnosti v neveřejném zasedání konaném dne 16. 2. 2022 v 8.30 h. Jestliže tedy městský soud neinformoval stížnostní soud o záměru stěžovatele (resp. jeho obhájce) doplnit podanou stížnost o odůvodnění ve zbylém mezičase (tj. během 33 hodin a 50 minut) a stížnostní soud tak rozhodoval bez vědomí o tomto záměru stěžovatele, nelze to považovat za administrativní pochybení na straně trestních soudů, které by mohlo vést k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1992/20 či III. ÚS 3463/20 a judikaturu v nich citovanou).
Závěr, že rozhodováním vrchního soudu o stížnosti stěžovatele v situaci, kdy nebyl obeznámen s jejím odůvodněním (které obhájce stěžovatele doručil až několik dnů po rozhodnutí vrchního soudu o podané stížnosti), nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, navíc vyplývá i z toho, že vrchní soud se ve svém usnesení zabýval všemi podstatnými okolnostmi, které stěžovatel uvedl ve svém následně doplněném odůvodnění stížnosti (jež přiložil ke své ústavní stížnosti). Vrchní soud se tak na č. l. 2-3 svého usnesení poměrně podrobně věnoval i tomu, zda v dané věci nepřichází v úvahu postup spočívající ve výjimečném ponechání podmíněně odsouzeného v platnosti. Vysvětlil, že neshledal žádné výjimečné skutečnosti spojené s okolnostmi případu či osobou stěžovatele. Poukázal na to, že stěžovatel další trestnou činnost spáchal již v první čtvrtině zkušební doby podmíněného odsouzení, jakož i na některé další okolnosti a dovodil z toho, že takové nerespektování podmíněného odsouzení vyžaduje, aby bylo přikročeno k přímému výkonu trestu odnětí svobody.
Ústavní soud v těchto úvahách neshledává žádné logické pochybení či svévoli. Navíc lze konstatovat, že vrchní soud touto částí svého usnesení reagoval na podstatu námitek, které stěžovatelův obhájce uvedl v dodatečně doručeném odůvodnění podané stížnosti. Ústavní soud proto konstatuje, že odůvodnění stížnosti stěžovatele proti napadenému usnesení městského soudu nebylo způsobilé přivodit obsahově jiné rozhodnutí vrchního soudu jako stížnostního orgánu. Nepřihlédnutí k doplněnému odůvodnění stížnosti se tedy zásadně nepromítlo do kvality rozhodnutí vrchního soudu, který se v odůvodnění usnesení vypořádal se všemi podstatnými okolnostmi souvisejícími s danou věcí (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2320/15, IV. ÚS 3436/15 či IV. ÚS 3348/17).
IV
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnost napadeného usnesení městského soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu