ECLI:CZ:US:2022:1.US.1433.22.2
sp. zn. I. ÚS 1433/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. P., t. č. Vazební věznice Litoměřice, zastoupeného JUDr. Tomášem Nahodilem, advokátem, sídlem Pšenčíkova 677/18, Praha 4 - Kamýk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2022 č. j. 8 Tdo 1207/2021-12950, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. prosince 2020 sp. zn. 3 To 109/2019 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. června 2019 č. j. 6 T 9/2014-12282, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 1 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl (vedle dalších spoluobžalovaných) ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 6 T 9/2014-12282 ze dne 19. 6. 2019 uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Této trestné činnosti se stěžovatel dopustil zjednodušeně řečeno zapojením do karuselových obchodů. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 let a trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu 5 let. Stěžovateli bylo také uloženo propadnutí náhradní hodnoty.
Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem sp. zn. 3 To 109/2019 ze dne 14. 12. 2020 stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 8 Tdo 1207/2021-12950 ze dne 26. 1. 2022 odmítl.
Podstatou ústavní stížnosti jsou v zásadě dvě námitky. Zaprvé, podle stěžovatele došlo k porušení zásady kontradiktornosti trestního procesu, a to při výsleších dvou utajených svědků prováděných v přípravném řízení na základě dožádání české strany maďarským policejním orgánem. Stěžovateli ani jeho obhájci totiž nebylo umožněno se těchto výslechů zúčastnit, naopak českému policejnímu orgánu to maďarské orgány umožnily. Právě na výpovědích těchto svědků přitom dle stěžovatele byla postavena obžaloba i odsuzující rozsudek. Svědci sice byli vyslechnuti i v hlavním líčení, kde se ale od svých výpovědí v rámci přípravného řízení odchýlili, aniž by to soud zohlednil.
Druhou stěžovatelovou námitkou je, že se soudy nevypořádaly s předestřenou judikaturou ve věci karuselových obchodů. Přestože stěžovatel dle svých slov odkázal na řadu rozsudků Soudního dvora Evropské unie, soudy se s žádným z nich nevypořádaly. Nejdůležitější z těchto rozhodnutí je dle stěžovatele rozsudek Soudního dvora ve spojených případech sp. zn. C-354/03, C-355/03 a C-484/03 ze dne 12. 1. 2006, podle něhož musí být každá obchodní transakce i její cíl posuzovány odděleně od ostatních. Soudy přitom stěžovateli kladly za vinu a odsoudily jej coby člena statutárního orgánu obchodní korporace za založení a účast v karuselových obchodech jakožto uzavřených řetězcích dodavatelsko-odběratelských vztahů uskutečňovaných na území tří členských států.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů.
Pokud jde o první stěžovatelovu námitku, je pravda, že předmětní dva svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti bez přítomnosti stěžovatele či jeho obhájce (kdy nezbývalo než respektovat požadavky maďarských orgánů). Ovšem, a to je podstatné, tito svědci následně byli vyslechnuti v hlavním líčení za přítomnosti obhájců, přičemž právě z těchto výpovědí soudy vycházely (viz bod 43 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž zdůraznil, že "bral v potaz výlučně výpovědi svědků ... učiněné v hlavním líčení za účasti obviněných i jejich obhájců"). Stěžovatel sice namítá, že se tyto výpovědi lišily od výpovědí v přípravném řízení (a že výpovědi v hlavním líčení byly pro stěžovatele příznivější), což zaprvé by za popsané situace nebylo určující (rozhodovaly totiž výpovědi v hlavním líčení), především však stěžovatel nevysvětluje, v čem se výpovědi od původních výpovědí lišily a k čemu, co svědci vypověděli v přípravném řízení, a nikoli v hlavním líčení, soudy přihlédly.
Jediné, co stěžovatel v této souvislosti uvedl, je, že svědci stěžovatele v soudní síni neidentifikovali. Není ale jasné (a stěžovatel k tomu nic dalšího neuvádí), jakou roli by to mělo z hlediska zjištění skutkového stavu a stěžovatelovy viny sehrát. Stěžovatelovo odsouzení nezáviselo na tom, zda někdo identifikuje stěžovatelovu tvář, nýbrž na identifikaci podvodného řetězce vesměs fingovaných obchodů a odhalení úmyslného zapojení stěžovatele do těchto operací. To přitom bylo prokázáno celou řadou v napadených rozhodnutí rozvedených důkazů.
Jde-li o druhou ze stěžovatelových námitek, tak stěžovatel patrně přehlédl bod 49 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který se judikaturou Soudního dvora Evropského unie (včetně rozsudku sp. zn. C-354/03, C-355/03 a C-484/03) více než dostatečně zabývá a vysvětluje, proč na vině stěžovatelů předmětná rozhodnutí vůbec nic nemění. Za této situace postačí na toto odůvodnění Nejvyššího soudu stěžovatele odkázat.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu