ECLI:CZ:US:2022:1.US.1435.21.1
sp. zn. I. ÚS 1435/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Aleny Černé, zastoupené Michalem Mazlem, advokátem, sídlem Belgická 276/20, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1846/2020-596 ze dne 24. 2. 2021, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 368/2019-536 ze dne 28. 1. 2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 68 EXE 909/2017-403 ze dne 29. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je oprávněnou v exekučním řízení, vedeném soudním exekutorem Josefem Lavičkou, Exekutorský úřad Cheb, pod sp. zn. 176 EX 00823/17. Předmětem exekuce je vymožení částky 380 000 Kč s příslušenstvím na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 7 C 21/2016-30 ze dne 17. 10. 2016. Soudní exekutor v daném řízení vydal exekuční příkazy č. j. 176 EX 00823/17-024 ze dne 4. 5. 2017 a č. j. 176 EX 00823/17-025 ze dne 4. 5. 2017, jimiž byla prováděna exekuce přikázáním pohledávky z účtů bývalé manželky povinného.
Bývalá manželka povinného podala exekučnímu soudu návrh na částečné zastavení exekuce podle §262b občanského soudního řádu, ve kterém poukazovala na nepostižitelnost peněžních prostředků na svých bankovních účtech z důvodu uzavření předmanželské smlouvy zakládající majetkový režim oddělených jmění, v jejímž důsledku se na účtech měly nacházet pouze její výlučné prostředky. V záhlaví označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 4 tomuto návrhu vyhověl a částečně zastavil exekuci co do jejího provádění postižením dvou v usnesení blíže specifikovaných bankovních účtů bývalé manželky povinného. Dále rozhodl o nákladech státu i nákladech řízení mezi účastníky. K odvolání stěžovatelky a bývalé manželky povinného (pouze do výroku o nákladech řízení mezi účastníky) Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu ve výroku o částečném zastavení exekuce potvrdil. Ve výroku o nákladech státu je změnil jen tak, že tyto náklady v nezměněné výši nese stěžovatelka, a ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky je změnil tak, že stěžovatelka, povinný a bývalá manželka povinného nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Spolu s tím odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním hodnocením ze strany soudů. Stěžovatelka má za to, že při správném posouzení otázky povahy prostředků na účtu bývalé manželky povinného by s ohledem na dikci ustanovení §262b odst. 2 občanského soudního řádu a jeho výkladu bývalo nebylo možné přijmout rozhodnutí o částečném zastavení exekuce. Stěžovatelka soudům dále vytkla nesprávnou aplikaci závěrů vyslovených v nálezu sp. zn. I. ÚS 1587/17 ze dne 24. 4. 2019 na její případ. Soudy dle ní nepřihlédly k rozdílům ve skutkovém průběhu obou věcí. V té souvislosti stěžovatelka uvedla, že za legitimní nelze považovat stav, kdy v důsledku uzavření předmanželské smlouvy slouží účet manžela povinného jako úkryt jeho prostředků a jakýsi operativní prostředek k provádění bankovních transakcí bez rizika postihu ze strany věřitelů. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by soudy právní či skutkovou argumentací v napadených usneseních vybočily z kautel spravedlivého procesu. Stěžovatelka ve své argumentaci přehlíží dva zásadní momenty. Tím prvním je, že v souzené věci vznikl dluh povinnému před uzavřením manželství jako jeho výlučný dluh, přičemž povinný před uzavřením manželství (tj. již po vzniku vymáhaného dluhu) smlouvou, řádně zveřejněnou v příslušném seznamu listin o manželském majetkovém režimu, sjednal se svou snoubenkou režim oddělených jmění, pročež mezi ním a jeho budoucí manželkou společné jmění manželů v prvé řadě vůbec nevzniklo. Nejvyšší soud tedy nepochybil, uzavřel-li, že za těchto okolností ani nemohly být z podstaty věci na žádném z účtů bývalé manželky povinného uloženy peněžní prostředky náležející do společného jmění manželů, pročež nebylo třeba vyvracet domněnku v tomto směru (viz bod 26 usnesení dovolacího soudu). Potud je odkaz soudů na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1587/17 ze dne 24. 4. 2019 (N 71/93 SbNU 351) přiléhavý. V tomto ohledu bylo dokazování prováděné za účelem zjištění, zda se na postižených účtech bývalé manželky povinného nacházejí prostředky spadající do společného jmění manželů či nikoliv, bezcenné. Úvaha Nejvyššího soudu (potažmo soudů nižších stupňů) je racionální a srozumitelná a nachází svůj odraz v zákonné úpravě (§717 odst. 1 občanského zákoníku). Nejedná se proto o nepřípustný projev ústavně zapovězené libovůle.
Druhý zásadní moment, který stěžovatelka pomíjí, je skutečnost, že vydání exekučního příkazu, jímž se uskutečňuje výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného, předpokládá existenci prostředků nacházejících se ve společném jmění manželů. Nejedná-li se tedy o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze nařídit výkon rozhodnutí na majetek ve společném jmění manželů, není možné vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu (srov. §262a odst. 4 o. s. ř. a contrario). Obdobně platí, že výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů (§262b odst. 2 o. s. ř.). Uvedené znamená, že tímto způsobem (tj. přikázáním pohledávky z bankovního účtu manžela povinného) nelze vést exekuci v jiných případech, v to počítaje i situaci tvrzenou stěžovatelkou, tedy že účet manžela povinného (údajně) slouží jako úkryt výlučných prostředků povinného (již shora vzpomenutý nález Ústavního soudu už neřeší). Zde by totiž šlo o stejnou situaci, jako kdyby povinný "ukrýval" své prostředky před exekucí u třetí osoby nemající status manžela povinného.
Výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného má svá specifika, pro která nelze tento institut využít k vymožení plnění za libovolných okolností. Docházelo by tím k obcházení zákonné úpravy, což nelze připustit. Soudy se tomuto východisku nezpronevěřily, ale naopak uvedenému imperativu dostály, když návrhu na částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného vyhověly.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu