ECLI:CZ:US:2022:1.US.1453.22.1
sp. zn. I. ÚS 1453/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Štěpána Heráka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kratochvílem, advokátem se sídlem Královský Vršek 4762/25, Jihlava, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022 č. j. 20 Cdo 520/2022-515 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021 č. j. 26 Co 406/2019-482, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na soudní ochranu, jakož i na ochranu vlastnictví, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu jako povinného na zastavení exekuce v exekuční věci oprávněné Jany Vlačuhové (dále jen "oprávněná").
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále jen "krajský soud") svým v pořadí druhým usnesením po zrušujícím rozhodnutí dovolacího soudu potvrdil usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 8. 10. 2019 č. j. 16 Nc 5703/2009-362, jímž zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce jako nedůvodný.
Krajský soud se v napadeném rozhodnutí, podle závěrů zrušujícího usnesení dovolacího soudu, zabýval námitkou stěžovatele, jestli oprávněná po postoupení její pohledávky za Pavlem Slováčkem přijala od výše jmenovaného plnění postoupeného dluhu, aniž však takto získané plnění převedla ve prospěch stěžovatele jako věřitele. Krajský soud konstatoval, že stěžovatel zpochybňuje věcnou správnost exekučního titulu, přičemž tato argumentace měla být stěžovatelem uplatněna v nalézacím, nikoli již v probíhajícím exekučním řízení. Krajský soud dále uvedl, že ani tvrzení stěžovatele o zániku nyní vymáhaného dluhu v důsledku započtení pohledávky nebylo prokázáno. Stěžovatelem dovozovaná nejistota Pavla Slováčka, komu má dluh splnit, nemůže sama o sobě odůvodňovat závěr, že důsledky prokázání postoupení pohledávky ze smlouvy o půjčce dlužníku Pavlu Slováčkovi "pominuly". Krajský soud řadu námitek stěžovatele již považuje za pravomocně vypořádané s ohledem na obsah jeho dřívějšího usnesení ze dne 7. 10. 2010, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. II. ÚS 3354/10. Zdůraznil, že argumentace stěžovatele dovozující existenci podmínek pro zastavení exekuce neodůvodňuje jiný závěr, než že stěžovatelem tvrzené plnění dlužníkem Pavlem Slováčkem oprávněné by bylo nutné považovat za plnění bez právního důvodu, které by mělo za následek vznik nároku na bezdůvodné obohacení náležejícího dlužníkovi Pavlu Slováčkovi vůči oprávněné. Takové plnění však nemohlo založit nárok stěžovatele vůči oprávněné.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017), neboť napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není rovněž dán důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu i na judikaturu vlastní v otázce zohlednění mimořádných okolností dané věci, jejichž existence by mohla odůvodnit zastavení exekuce ve smyslu ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., konstatoval, že takový výkon rozhodnutí, který by vedl ke zjevné nespravedlnosti či by byl v rozporu s principy demokratického státu, ze stěžovatelem tvrzených okolností nelze dovodit. A to zvláště za situace, kdy stěžovatel ani nevysvětlil, z jakých důvodů nenamítal tyto okolnosti již v nalézacím řízení.
Stěžovatel argumentuje nesprávným postupem civilních soudů, které v předmětné věci neaplikovaly ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ústavně konformním způsobem, neboť nepřihlédly k důvodům, na jejichž základě se stěžovatel domáhá zastavení exekuce pro existenci jiných důvodů vedoucích k zastavení exekuce. Stěžovatel poukazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, které prolomily dosavadní formální výklad a aplikaci ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Závěr civilních soudů, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu, jehož obsahem je vázán a z něhož je povinen vycházet, považuje v předmětné věci za nesprávný. Probíhající exekuci označuje stěžovatel za protiprávní, protože není v souladu s poctivostí oprávněné, není v souladu s dobrými mravy, přičemž se jedná o zneužití práva a hmotněprávní úkony oprávněné měly být soudy vyhodnoceny jako nepoctivé a protiprávní, kdy oprávněná těží z protiprávního stavu v podobě vedení exekuce, který vyvolala, přičemž má nad vedením exekuce kontrolu. Stěžovatelem uvedené důvody však civilní soudy nezohlednily, proto jejich rozhodnutí označuje stěžovatel za nesprávné. Počátek nesprávného rozhodování soudů spatřuje stěžovatel již v nalézacím řízení, v němž se snažil prokázat, že smlouva o postoupení pohledávky, na jejímž základě byl zavázán k úhradě 200 000,- Kč, uzavřená mezi ním a Janou Vlačuhovou, je absolutně neplatná pro simulovaný právní úkon.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že snahou stěžovatele je probíhající exekuční řízení vrátit zpět do řízení nalézacího, a to za situace, kdy se mu nepodařilo prokázat nedoručení exekučního titulu - elektronického platebního rozkazu, přičemž nikdy nenamítal absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky, jak se snaží prokazovat až nyní, ve vykonávacím řízení. Důvody, které ho vedly k takovému procesnímu postupu, nevysvětlil stěžovatel v řízení před civilními soudy ani v předmětné ústavní stížnosti. Od Ústavního soudu tak zjevně očekává, že sám "přehodnotí" skutková zjištění civilních soudů ohledně existence mimořádných okolností, které by v souvislosti s výkonem rozhodnutí mohly vést k jeho zastavení. K takovému postupu, jak však bylo vyloženo výše, Ústavní soud není oprávněn.
Pokud se týká zpochybňování smlouvy o postoupení pohledávky za Pavlem Slováčkem ze smlouvy o půjčce uzavřené mezi oprávněnou a stěžovatelem, jedná se nepochybně o popření věcné správnosti exekučního titulu, které však již v exekučním řízení, i s ohledem ke všem stěžovatelem předestřeným skutečnostem, jako relevantní argumentace své místo zde již nemá. Krajský soud se v napadeném usnesení zabýval mimo jiné i námitkou stěžovatele, že Pavel Slováček uhradil dluh odpovídající postoupené pohledávce přímo oprávněné, takže v důsledku započtení pohledávky stěžovatele za oprávněnou měl zaniknout dluh vymáhaný v této exekuci, a poukázal v této souvislosti na závěry uvedené v jeho usnesení ze dne 6. 10. 2016 č. j. 26 Co 471/20158-249, jimiž se zabýval rovněž dovolací soud v napadeném usnesení. Tvrzení stěžovatele, že dlužník Pavel Slováček plnil dluh oprávněné před postoupením předmětné pohledávky nebylo prokázáno. Proto i pro další exekuční řízení, resp. pro tvrzení stěžovatele o nespravedlnosti při vedení exekuce, která by v konečném důsledku představovala zneužití práva oprávněnou, je důležitý pouze vztah mezi stěžovatelem a oprávněnou, tedy vztah mezi postupitelem a postupníkem, nikoli zkoumání vztahu oprávněné ke třetím osobám, jak se snaží prokazovat stěžovatel.
Jestliže stěžovatel poukazuje na závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16, které podle jeho tvrzení měly "prolomit" dosavadní nemožnost přezkumu exekučního titulu v exekučním řízení, nikoli jen v řízení nalézacím, je třeba zdůraznit, že v citovaném nálezu Ústavní soud navázal a rozvinul svou dosavadní judikaturu i judikaturu Nejvyššího soudu v otázce aplikace ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ústavní soud v něm uvedl, že všeobecně formulovaný důvod zastavení exekuce pro odstranění zjevné nespravedlnosti, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu, je možné interpretovat i tak, že "ve věci probíhající exekuce musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění exekuce je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (i když mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu". I když lze tedy výjimečně přezkoumávat exekuční titul i v exekučním řízení, musí v ostatních případech soudy i nadále vždy vycházet ze zásady, že směrodatným pro vedení exekuce je vždy exekuční titul (jeho výroková část), jehož obsahem je exekuční soud vázán (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1311/21). Stěžovatelem tvrzené okolnosti předmětné věci však neodůvodnily závěr o jejich mimořádnosti takového charakteru, které by vedly soudy k úvaze o zastavení exekuce za použití ust. §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Další námitky stěžovatele jsou podrobně rekapitulovány a odpovídajícími argumenty vyvráceny zejména v napadeném usnesení krajského soudu, který pro úplnost svých závěrů odkazuje i na dřívější rozhodnutí, vydaná v téže věci. Ústavní soud závěrem konstatuje, že civilní soudy se s předloženými námitkami stěžovatele odpovídajícím způsobem vypořádaly a Ústavní soud neshledal žádný důvod na těchto závěrech cokoli měnit.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu