ECLI:CZ:US:2022:1.US.1517.22.1
sp. zn. I. ÚS 1517/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jana B. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Kuřim, zastoupeného Mgr. Veronikou Kučerovou, advokátkou, sídlem Hlinky 505/118, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2022 č. j. 3 Tdo 31/2022-749, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. září 2021 č. j. 5 To 39/2021-718 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2021 č. j. 30 T 5/2019-682, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. g) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se (ve zkratce) dopustil tím, že v časných ranních hodinách dne 25. 3. 2018 před objektem obchodního centra Kotva v Ostravě - Zábřehu, v návaznosti na jeho předchozí provokace a roztržku s poškozeným M. U. (dále jen "poškozený") a dalšími osobami, poté, co se chopil prázdné skleněné láhve Pepsi Coly o objemu 250 ml a váze 238 g, ze vzdálenosti cca 6 metrů láhev prudce vrhnul proti obličeji poškozeného, kterého lahví velkou intenzitou síly zasáhl do oblasti úst, čímž mu způsobil zranění, jež si vyžádalo chirurgické sešití a nasazení zkrácené Sauerovy dlahy na dobu od 25. 3. do 18. 4. 2018, přičemž jen šťastnou shodou okolností mu nezpůsobil daleko závažnější poranění, jejichž vznik s ohledem na skleněný předmět, který k útoku použil, velkou intenzitu útoku a tělesnou lokalitu, vůči které útok směřoval, mohl reálně očekávat. Uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 6. 1998 sp. zn. 9 T 12/98, který nabyl právní moci dne 18. 6. 1998, jako mladistvý odsouzen za pokus trestného činu ublížení na zdraví k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců, kdy výrok o trestu z tohoto rozsudku byl následně zrušen rozsudkem krajského soudu ze dne 11. 2. 1999 sp. zn. 4 To 53/99, a to za současného uložení souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a jednoho měsíce.
3. Za pokus zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. g) trestního zákoníku, za přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a sbíhající se v bodě 1) přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, v bodě 2) zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 11 T 202/2018-101, jenž nabyl právní moci téhož dne, byl stěžovatel odsouzen podle §145 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku okresního soudu ze dne 30. 5. 2019 č. j. 11 T 202/2018-101, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně majetkovou škodu ve výši 4 898 Kč.
4. Podle závěru krajského soudu byla vina stěžovatele provedenými důkazy jednoznačně prokázána, a to zejména svědeckými výpověďmi poškozeného a dalších svědků, videozáznamy bezpečnostních kamer z restaurace a venkovních kamer umístěných před restaurací (zachycující stěžovatele a jeho agresivní chování) a listinnými důkazy (fotodokumentací místa činu, znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a odbornou lékařskou zprávou MUDr. Ivana Šimského ze dne 25. 3. 2018). K výpovědi svědka D. S. (přítele stěžovatele), jíž stěžovatel argumentuje i v podané ústavní stížnosti, krajský soud podotkl, že byla jediná hovořící ve prospěch stěžovatele a že tento svědek v hlavním líčení sice stvrdil svou výpověď z přípravného řízení, ale zároveň uvedl, že si z důvodu značné podnapilosti již na nic nepamatuje. Krajský soud ve vazbě na ostatní provedené důkazy shledal, že výpověď jmenovaného svědka je v rozporu s dalšími provedenými důkazy, a to včetně videozáznamů, ze kterých vyplývá, že se tento svědek se stěžovatelem chovali opakovaně agresivně. Rovněž považoval za vyvrácenou obhajobu stěžovatele spočívající v tom, že nemohl láhev Pepsi Coly vrhnout, neboť měl pravou ruku v sádře. K tomuto jeho tvrzení krajský soud uvedl, že na videozáznamech, kde je stěžovatel zachycen, není patrno jakékoliv omezení, jež by se vztahovalo k horní končetině, kterou měl mít stěžovatel v sádře. Z lékařské zprávy MUDr. Ivana Šimského ze dne 25. 3. 2018 vyplynulo, že stěžovatel byl přivezen na úrazovou ambulanci k ošetření, kde mimo jiné uvedl, že je od 27. 2. 2018 konzervativně léčen pro frakturu L olektranu, kdy si sám sundal sádrovou dlahu. V hlavním líčení však stěžovatel tvrdil, že měl v sádře pravou ruku, nikoli levou.
5. Odvolání stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením zamítl podle §256 trestního řádu jako nedůvodné.
6. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stěžovatel v dovolání deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021, přičemž Nejvyšší soud věc přezkoumal i z důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022. K námitce stěžovatele, že rozhodující soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy o zranění jeho ruky, uvedl, že nejde o tzv. opomenuté důkazy. Shledal, že skutková zjištění obou soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, které byly krajským soudem hodnoceny obezřetně v souladu s jinými zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo, a že ve věci není dán žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti hodnocení důkazů obecnými soudy. Má za to, že jeho vina byla prokázána toliko výpovědí svědků P. U. a A. C., které obsahují vnitřně rozporné závěry. Zdůrazňuje, že nebyla náležitě posuzována věrohodnost jmenovaných svědků, a to navzdory skutečnosti, že oba přiznali, že daného večera požili větší množství alkoholu, a nepamatovali si a nebyli schopni přesně identifikovat, jakým předmětem měl být skutek způsoben. I přes uvedené rozpory se podle stěžovatele příslušné soudy přiklonily k jejich výpovědím, nikoli k jeho výpovědi a výpovědi svědka D. S., které svědčily o opaku. Opakovaně poukazuje také na omezenou hybnost své ruky. Je přesvědčen, že za dané důkazní situace nelze s ohledem na princip presumpce neviny dospět k závěru o jeho vině, a že učiněné skutkové závěry jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
11. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
12. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Ač stěžovatel tvrdí, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil, obecné soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho obhajobě a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
13. S přihlédnutím k námitkám uvedeným v ústavní stížnosti Ústavní soud pro úplnost toliko dodává, že obecné soudy na základě učiněných skutkových zjištění uzavřely, že nejsou v posuzované věci dány žádné pochybnosti o agresivním jednání stěžovatele a svědka D. S. inkriminovaného dne, o jejich opilosti a provokativním jednání. V souvislosti s výpovědí svědků P. U. a A. C. krajský soud odkázal na prověrku na místě, o které byl pořízen protokol o ohledání místa činu včetně barevné fotodokumentace a videozáznam. Díky tomuto procesnímu úkonu došlo k objektivizaci místa trestné činnosti, změření vzdálenosti mezi útočníkem a poškozeným v době hodu a rovněž i předmětu útoku (prázdné skleněné láhve od Pepsi Coly o objemu 250 ml a hmotnosti 238 g). Svědek P. U. vypověděl, že viděl, že stěžovatel hodil něčím skleněným po poškozeném, svědkyně A. C. při své výpovědi sdělila, že stěžovatel po poškozeném hodil nějaký skleněný předmět, snad "krýgl" nebo láhev. Při ohledání místa činu byla pak zadokumentována prázdná skleněná láhev od Pepsi Coly. Na základě uvedených skutečností nelze nic namítat proti závěru obecných soudů, že stěžovatel při útoku použil vůči obličeji poškozeného skleněnou láhev od Pepsi Coly o objemu 250 ml a hmotnosti 238 g.
14. Rovněž měly rozhodující soudy za prokázané, že stěžovatel v minulosti (tj. před spácháním předmětného skutku) utrpěl poranění ruky, přičemž nešlo o ruku pravou, jak v průběhu řízení stěžovatel tvrdil, nýbrž o ruku levou, jak bylo zjištěno z lékařské zprávy MUDr. Ivana Šimského ze dne 25. 3. 2018. Zmíněnou lékařskou zprávou bylo také potvrzeno, že v době spáchání skutku stěžovatel ruku v sádře neměl, což vyplývá i z výpovědí dalších osob vyskytujících se na místě činu a z videozáznamů z bezpečnostních kamer. Z uvedených důvodů byl shledán návrh stěžovatele na doplnění dokazování k objektivizaci jeho zranění nedůvodným, neboť jeho obhajoba, že se vytýkaného jednání nemohl dopustit s ohledem na svůj aktuální zdravotní stav (pravá ruka v sádře), byla bez pochybností vyvrácena.
15. Ve vazbě na v řízení provedené důkazy nelze než souhlasit se závěrem obecných soudů, že učiněnými skutkovými zjištěními bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel se žalované trestné činnosti dopustil.
16. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Námitky stěžovatele přezkoumal i z hlediska §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022 a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu, který rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
17. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu