ECLI:CZ:US:2022:1.US.1531.22.1
sp. zn. I. ÚS 1531/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky DSK Praha, domy stavěné na klíč, s. r. o., sídlem Belnická 988, Jesenice, zastoupené Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Konzumní 10, Praha 9 - Hloubětín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. prosince 2021 č. j. 32 E 1796/2006-578, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. ledna 2022 č. j. 32 E 1796/2006-582 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2022 č. j. 11 Co 63, 64/2022-610, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřiny Tapšíkové, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 2. února 2005 č. j. 11 C 236/2002-88, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2005 sp. zn. 51 Co 315/2005, byla stěžovatelce uložena povinnost odstranit vady domu vedlejší účastnice. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. března 2007 č. j. 32 E 1796/2006-9 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2007 č. j. 11 Co 267/2007-30 bylo vedlejší účastnici povoleno odstranit vady domu na náklady stěžovatelky. Návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 25. ledna 2008 byl zamítnut usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. června 2008 č. j. 32 E 1796/2006-37.
2. Dne 10. února 2012 podala vedlejší účastnice návrh na zaplacení nákladů spojených s odstraněním specifikovaných vad stavby ve výši 295 041 Kč a nařízení výkonu rozhodnutí pro uspokojení této pohledávky. Usneseními Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. března 2012 č. j. 32 E 1796/2006-64 a č. j. 32 E 1796/79 bylo návrhu vedlejší účastnice vyhověno, k odvolání stěžovatelky však byla tato usnesení zrušena usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. února 2013 č. j. 11 Co 274, 494/2012-112 a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Stěžovatelka navrhla dne 2. května 2012 zastavení výkonu rozhodnutí, neboť provedenými pracemi nedošlo k odstranění vad specifikovaných v exekučním titulu, nýbrž k uskutečnění jiného stavebního řešení.
3. Dne 17. prosince 2013 podala vedlejší účastnice návrh na zaplacení nákladů spojených s odstraněním dalších specifikovaných vad stavby ve výši 154 112 Kč. Stěžovatelka navrhla dne 17. února 2015 zastavení výkonu rozhodnutí, neboť provedenými pracemi nedošlo k odstranění vad specifikovaných v exekučním titulu, nýbrž k uskutečnění jiného stavebního řešení.
4. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 28. srpna 2019 č. j. 32 E 1796/2006-380 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 11 Co 384/2019-463 byl zamítnut návrh stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí. Usnesení ve výrocích o zamítnutí návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nabylo právní moci, výroky III a IV, kterými bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejší účastnici částku 88 800 Kč, o zamítnutí návrhu vedlejší účastnice co do částky 360 353 Kč a o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit stěžovatelce náklady řízení, byly Městským soudem v Praze zrušeny.
5. Za situace, kdy bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí tak, že návrh byl zamítnut, byla předmětem pokračujícího řízení výše nákladů na provedení oprav. Napadeným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále též "soud prvního stupně") ze dne 8. prosince 2021 č. j. 32 E 1796/2006-578 byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady výkonu rozhodnutí ve výši 128 086 Kč, co do částky 321 067 Kč byl návrh vedlejší účastnice zamítnut (výrok I). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 144 295,80 Kč (výrok II), vedlejší účastnici pak povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení o nákladech výkonu rozhodnutí ve výši 42 203,32 Kč (výrok III). Při stanovení výše nezbytně nutných nákladů na provedení oprav vycházel soud prvního stupně z revizního znaleckého posudku. O nákladech řízení o zastavení výkonu rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl podle §270 odst. 2 o. s. ř. za situace, kdy stěžovatelka nebyla se svými návrhy na zastavení výkonu rozhodnutí úspěšná, je proto povinna platit náklady vedlejší účastnici. Soud prvního stupně považoval za tarifní hodnotu částky uplatněné vedlejší účastnicí, tedy částku 295 041 Kč a částku 154 112 Kč, v některých případech pak součet těchto částek. Soud prvního stupně dále uvedl, že v řízení o nákladech výkonu rozhodnutí byla stěžovatelka úspěšná ve výši 71,48 % a vedlejší účastnice ve výši 28,52 %, neboť byla úspěšná pouze do částky 128 086 Kč a neúspěšná do částky 321 067 Kč. Stěžovatelce tak soud prvního stupně přiznal v řízení o nákladech výkonu rozhodnutí náklady ve výši 42,96 % a zahrnul do nich náklady vzniklé stěžovatelce po vydání usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2020 č. j. 11 Co 384/2019-463
6. Napadeným usnesením soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2022 č. j. 32 E 1796/2006-582 byla oběma stranám uložena povinnost zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 10 náklady řízení; vedlejší účastnici povinnost ve výši 4 937,37 Kč (výrok I), stěžovatelce povinnost ve výši 7 790,48 Kč (výrok II). V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že o povinnosti zaplatit státu náklady řízení (znalečné) bylo rozhodnuto podle §148 odst. 1 o. s. ř. podle úspěšnosti ve dvou fázích řízení. V řízení o návrhu stěžovatelky na zastavení výkonu rozhodnutí byla úspěšná vedlejší účastnice, náklady za znalečné v další fázi řízení pak byly stanoveny podle úspěšnosti. Zároveň byly podle určeného klíče zúčtovány zálohy zaplacené v průběhu obou fází řízení.
7. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále též "soud druhého stupně") ze dne 11. dubna 2022 č. j. 11 Co 63, 64/2022-610 byl výrok I napadeného usnesení soudu prvního stupně ze dne 8. prosince 2021 změněn tak, že výše nákladů řízení, kterou je povinna hradit stěžovatelka, činí 131 736 Kč, výše nákladů řízení, kterou je povinna hradit vedlejší účastnice, činí 11 342,54 Kč; v ostatním bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (výrok I). Napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2022 bylo potvrzeno (výrok II). Soud druhého stupně upozornil na konstantní závěry svých předchozích rozhodnutí (č. j. 11 Co 232/2015-210, 11 Co 384/2019-463), že argumentace stěžovatelky ohledně neposkytnutí součinnosti vedlejší účastnicí nemůže být důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí a že pravomocná usnesení soudu prvního stupně č. j. 32 E 1796/2006-9 a č. j. 32 E 1796/2006-37 nelze revidovat prostřednictvím odvolací argumentace stěžovatelky. Soud druhého stupně konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil povinnost procesně neúspěšné stěžovatelky, která neuspěla v řízení o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí, zaplatit vedlejší účastnici účelně vynaložené náklady podle §270 odst. 2 o. s. ř., částečně však korigoval počet úkonů právní služby, a změnil tak jejich výši. Stejně tak částečně korigoval počet úkonů právní služby ve vztahu k nákladům vzniklým na straně stěžovatelky; stěžovatelkou tvrzenou časovou náročnost neshledal.
8. Napadeným usnesením soudu druhého stupně bylo potvrzeno napadené usnesení soudu prvního stupně ze dne 4. ledna 2022.
II. Obsah ústavní stížnosti
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále zásada rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
10. Stěžovatelka nejprve poměrně obsáhle rekapituluje průběh dosavadních řízení a následně cituje části několika rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a komentářové literatury týkající se problematiky šikanózních návrhů, zneužití práva na soudní ochranu a účelně vynaložených nákladů, aniž by však u jednotlivých citací uvedla, jak konkrétně souvisejí s podanou ústavní stížností. Dále cituje části odůvodnění napadených rozhodnutí a obsah svého odvolání.
11. V závěru své ústavní stížnosti stěžovatelka opět uvádí citace několika rozhodnutí Ústavního soudu bez bližšího konkrétního napojení na svou ústavní stížnost. Konkrétně pak namítá, že soud druhého stupně si vyložil obsah jí podaného odvolání způsobem, který z něj jednoznačně nevyplývá. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 852/13 upozorňuje na skutečnost, že soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení, důsledkem čehož je situace, kdy výrok II usnesení soudu prvního stupně ze dne 8 prosince 2021 je ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2008 sp. zn. IV. ÚS 216/08 ve zjevném nesouladu s výrokem, jímž soud rozhodl v meritu věci (vedlejší účastnici přiznal pouze částku ve výši 126 086 Kč a v rozsahu částky ve výši 321 067 Kč návrhy vedlejší účastnice zamítl). Dále namítá, že soud prvního stupně transformoval povinnost k provedení prací a výkonů, tj. nepeněžité plnění, do plnění peněžitého, a to navíc ve výši, kterou vedlejší účastnici nepřiznal (usnesení Ústavního soudu ze dne 16. června 2007 sp. zn. III. ÚS 780/07).
12. Stěžovatelka upozorňuje na absurdní situaci, která by mohla nastat, kdyby vedlejší účastnice ještě ve větší míře zneužila právo podat návrh na výkon rozhodnutí podle §350 o. s. ř. a vůči stěžovatelce uplatnila nárok na zaplacení např. 1 mil. Kč, přičemž soudy by za tarifní hodnotu považovaly uplatněnou částku, ač v rozsahu částky převyšující náklady potřebné na odstranění vad by byl návrh zamítnut.
13. Dále stěžovatelka namítá, že soud druhého stupně se nezabýval důvody, pro které napadla nesprávnost výroku II a III usnesení ze dne 8. prosince 2021a usnesení ze dne 4. ledna 2022, zatímco důvody uvedenými vedlejší účastnicí se zabýval.
14. Stěžovatelka nesouhlasí se způsobem výpočtu nákladů odvolacího řízení, při kterém soud druhého stupně vycházel z tarifní hodnoty ve výši 395 895,78 Kč, ačkoliv odvolání bylo podáváno pouze proti rozhodnutí v části týkající se nákladů řízení v úhrnné výši 199 226,97 Kč.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, k jejichž porušení by mohlo dojít například tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)]. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým obecným soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci a nepřísluší mu zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
17. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť tuto otázku nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech řízení, včetně nákladů exekučního řízení, je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze základních zákonných procesních pravidel. Spor o výši odměny za zastupování zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Také z okolnosti, že zákonodárce nepovažoval rozhodnutí o nákladech řízení za rozhodnutí, která je potřeba podřídit přezkumu dovolacího soudu, je nutno dovodit, že Ústavní soud je oprávněn ke svému zásahu jen ve velmi závažných případech.
18. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry soudů nižších stupňů, opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních a stěžovatelka nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529)]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovatelce spolehlivě osvětleny v rámci řízení před nalézacím i odvolacím soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal. Jak upozornil stěžovatelku soud druhého stupně, její námitky ohledně nesoučinnosti vedlejší účastnice či ohledně šikanózních návrhů vedlejší účastnice směřují z velké části fakticky proti jiným, již pravomocným rozhodnutím, přijatým v průběhu vykonávacího řízení.
19. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373) ]. Ústavní soud dospěl k závěru, že oba soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. Skutečnost, že se stěžovatelka s právními hodnoceními neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. V postupu zmíněných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu