ECLI:CZ:US:2022:1.US.1545.22.1
sp. zn. I. ÚS 1545/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vilhelma, zastoupeného Mgr. Bc. Kateřinou Soukupovou, LL.M., advokátkou se sídlem třída T. G. Masaryka 623/12, Karlovy Vary, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2022, č. j. 22 Cdo 355/2022-165, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 10. 2021, č. j. 56 Co 166/2021-143, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 5. 2021, č. j. 13 C 79/2020-102, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech, jako účastníků řízení, a Jiřího Zoglauera a Naděždy Zoglauerové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu na zřízení služebnosti nezbytné cesty (chůze a jízdy) po části pozemku parc. č. st. X1, která je zapsána na listu vlastnictví č. X2 pro katastrální území T., obec B., jak byla zaměřena geometrickým plánem č. 150-12/2020, ve prospěch pozemku parc. č. st. X3, jehož součástí je stavba č. p. X4, zapsaná na listu vlastnictví č. X5 pro katastrální území T., obec B. (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Rozhodl tak s poukazem na §1032 odst. 1 písm. b), písm. c) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), podle kterého soud nepovolí nezbytnou cestu, způsobil-li si nedostatek přístupu z hrubé nedbalosti či úmyslně ten, kdo o nezbytnou cestu žádá [písm. b)], nebo žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení [písm. c)]. Jelikož okresní soud shledal, že si stěžovatel způsobil nedostatek přístupu k nemovitosti z hrubé nedbalosti, jakož i že žádá povolení nezbytné cesty za účelem pohodlnějšího spojení, žalobu stěžovatele na zřízení služebnosti nezbytné cesty (chůze a jízdy) zamítl.
3. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 12. 2021, č. j. 56 Co 166/2021-152, k odvolání stěžovatele výrokem I. rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil a ve výrocích II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 3. 2022, č. j. 22 Cdo 355/2022-165, dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), odmítl. Konstatoval, že jestliže je zamítavé rozhodnutí krajského soudu založeno na posouzení více právních otázek, které (obě) byly zamítnuty, není dovolání přípustné, jestliže stěžovatel dovoláním napadá pouze právní závěr krajského soudu, že si způsobil nedostatek přístupu k veřejné cestě z hrubé nedbalosti, přitom však rozhodnutí krajského soudu je založeno též na závěru, že stěžovatel nezbytnou cestu žádá jen za účelem pohodlnějšího spojení, který jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby obstojí. V případě dalších námitek shledal Nejvyšší soud dovolání neprojednatelné pro řádné nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 občanského soudního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve rekapituluje rozhodnutí obecných soudů, poté provádí historický exkurs do vzájemných vztahů vlastníků předmětné a sousedních nemovitostí.
6. Stěžovatel tvrdí, že odmítnutím zřídit služebnost cesty k pozemku, k němuž není jiný možný přístup než přes cizí pozemek s odůvodněním, že si nedostatek přístupu k předmětným nemovitostem způsobil stěžovatel z hrubé nedbalosti, došlo k porušení vlastnického práva stěžovatele. Obecné soudy nezvážily všechny okolnosti případu tak, jak jim ukládá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015.
7. Nejvyššímu soudu vytýká, že namísto věcného posouzení stěžovatelem vytýkaných vad předchozích rozhodnutí věnoval celé své rozhodnutí odůvodňování jím vyslovené nepřípustnosti dovolání. Poukázal na nový nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, v němž Ústavní soud shledal v přístupu obecných soudů citelný zásah do ústavně garantovaného práva dotčených subjektů vlastnit majetek, jestliže jednání účastníka, který se ještě před koupí nemovitosti nepokusí zajistit si k ní přístup, zásadně označují jako chování hrubě nedbalé, v důsledku čehož žaloby na zřízení práva nezbytné cesty zamítají. Rovněž nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, který označil jeho dovolání za nepřípustné z důvodu, že jím nebyly zpochybněny veškeré právní otázky, které samy o sobě mohou vést k zamítnutí žaloby. Stěžovatel tvrdí, že v dovolání zpochybnil závěr odvolacího soudu o požadavku na zřízení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a jeho ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle, svévole či přepjatého formalismu (srov. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377, nebo nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
11. V posuzované věci Ústavní soud, po prostudování ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů, jakož i vyžádaného spisu Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 13 C 79/2020, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy projednávanou věcí dostatečně zabývaly, právní závěry jsou řádně odůvodněné, obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly.
12. Okresní soud zamítl žalobu stěžovatele o zřízení služebnosti nezbytné cesty, neboť dospěl k závěru, že si stěžovatel nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti [§1032 odst. 1 písm. b) občanského zákoníku] a současně žádá nezbytnou cestu za účelem pohodlnějšího spojení [§1032 odst. 1 písm. c) občanského zákoníku]. Krajský soud jeho rozhodnutí jako věcně správné potvrdil.
13. Obecné soudy dospěly zejména na základě výpovědí svědků M. Stejskala, H. Stejskalové, výřezu katastrální mapy katastru obce T., fotografií zachycujících pozemky a na nich stojící stavby v k. ú. T., či sdělení pozemkového úřadu, k závěru, že k předmětné nemovitosti stěžovatele existuje z veřejné komunikace na parc. č. X6 přístupová cesta, a to konkrétně přes pozemek nacházející se mezi domy ve vlastnictví Stejskalových a Volmutových, přes pozemek parc. č. X7 a parc. č. X8. Přitom považovaly za nerozhodné skutečnosti vyplývající z výpovědí svědků ohledně obtížné sjízdnosti, nutnosti dodatečných stavebních úprav a s tím spojených nákladů (viz bod 29. rozsudku okresního soudu). Ústavní soud v těchto závěrech neshledal takový exces, který by mohl odůvodnit jeho kasační zásah. Jestliže tedy obecné soudy zamítly žalobu mimo jiné z důvodu, že stěžovatel žádá nezbytnou cestu za účelem pohodlnějšího spojení, neboť v řízení bylo prokázáno, že k předmětné nemovitosti existuje z veřejné komunikace jiná, byť méně příznivá, cesta, a tyto závěry z hlediska ústavnosti obstojí, není zde žádný relevantní důvod, aby se Ústavní soud zabýval též druhým z důvodů zamítnutí žaloby, tedy že si stěžovatel nedostatek přístupu způsobil z hrubé nedbalosti. Je tomu tak proto, že i kdyby Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, opírající se o aktuální nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. II. ÚS 1587/20, nemohlo by to mít vliv na jeho rozhodnutí, neboť žaloba stěžovatele byla zamítnuta i z důvodu vymezeného v §1032 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, tedy že stěžovatel žádá nezbytnou cestu za účelem pohodlnějšího spojení, resp. že k předmětné nemovitosti existuje i jiná než stěžovatelem požadovaná přístupová cesta.
14. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poukazuje na to, že obecné soudy učinily mj. závěr, že stěžovatel svým jednáním nedůvodně spoléhal na to, že si přístup k jeho nemovitosti zajistí prostřednictvím soudního rozhodnutí, což shledaly jako lehkovážný, hrubě nedbalý přístup (v podrobnostech viz bod 29. rozsudku okresního soudu, či body 13., 14. rozsudku krajského soudu). V tomto kontextu není zcela přiléhavý odkaz na shora uvedený nález Ústavního soudu, který je založen do jisté míry na odlišném skutkovém základu, neboť v uvedené věci spolu účastníci o přístupu k nemovitosti jednali, avšak nenalezli shodu na konkrétní výši náhrady za zřízení práva cesty, čemuž měl napomoci právě soud.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu. Jelikož byla žaloba stěžovatele zamítnuta ze dvou nosných důvodů (viz shora), z nichž každý sám o sobě obstojí, a stěžovatel v dovolání nenapadá, jak bylo ověřeno z obsahu dovolání stěžovatele, zamítnutí žaloby z důvodu, že žádá nezbytnou cestu jen za účelem pohodlnějšího spojení, resp. nebyl řádně vymezen dovolací důvod a předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 1 až 3 občanského soudního řádu, je ústavně konformní postup Nejvyššího soudu, který dovolání shledal nepřípustné. Řešení pouze jedné z právních otázek, ze kterých vychází napadené rozhodnutí, by se tak nemohlo projevit v poměrech dovolatele, neboť jeho postavení vůči druhé straně sporu se nezmění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006).
16. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele.
17. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. září 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu