ECLI:CZ:US:2022:1.US.1609.22.1
sp. zn. I. ÚS 1609/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Václava Skalského, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem se sídlem Pardubice, Sladkovského 2059, proti usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 14. 3. 2022 č. j. 23 C 126/2018-435 a Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2022 č. j. 39 Co 164/2022-459, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, kterými bylo přiznáno znalečné znalci v řízení o zaplacení 455 908,70 Kč s příslušenstvím.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, v předmětném řízení soud prvního stupně přiznal znalci znalečné v celkové výši 18 816 Kč. K odvolání stěžovatele (v řízení před obecnými soudy žalobce) odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že výše přiznaného znalečného činí 15 004 Kč, jinak jej potvrdil.
Stěžovatel napadá tato soudní rozhodnutí, neboť jednak nesouhlasí s obsahem znaleckého posudku, který považuje za odporující skutečnému stavu věci a za výsledek trestněprávního jednání znalce, a dále nesouhlasí s výší znalečného.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud pak dospěl k závěru, že stěžovatel brojí proti procesnímu rozhodnutí, proti kterému není ústavní stížnost přípustná, a proto jeho návrh odmítl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); výše uvedené platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoliv však dílčí procesní rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05). Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které toliko uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoliv řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení efektivně uplatněna.
Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci podmínky přípustnosti ústavní stížnosti naplněny nejsou. Stěžovatel napadl usnesení soudů, kterým bylo přiznáno znalečné znalci za situace, kdy doposud nebylo ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 126/2018 rozhodnuto. Ze strany soudů jde o postup upravený v §139 odst. 2 o. s. ř., přičemž není úkolem Ústavního soudu, aby přezkoumával taková rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3460/12, IV. ÚS 1362/11, III. ÚS 2478/09 či IV. ÚS 994/07).
Provedení znaleckého posudku představuje pouze jeden z důkazů v soudním řízení, napadené usnesení tedy není konečným rozhodnutím ve věci samé, a není jím ani nijak předjímáno výsledné rozhodnutí soudu, kterým teprve bude účastníkům řízení uložena také povinnost k zaplacení nákladů řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3460/12). Stěžovateli jsou nadále k dispozici prostředky podle občanského soudního řádu v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k eventuálnímu zásahu Ústavního soudu. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj