ECLI:CZ:US:2022:1.US.1621.22.1
sp. zn. I. ÚS 1621/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Miroslavem Bartošem, advokátem se sídlem Ústí nad Labem, Bílinská 1, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2022 č. j. 5 To 133/2022-82 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 24. 2. 2022 č. j. 4 PP 1/2022-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Litoměřicích, kterým byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítá, že trestní soudy zamítly jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, aniž ve vší důkladnosti a komplexnosti posoudily a zhodnotily, zda došlo k naplnění všech podmínek pro podmíněné propuštění. Zdůrazňuje, že trestní soudy připustily jeho značné polepšení v průběhu výkonu trestu a zamítnutí žádosti odůvodnily pouze tím, že byl v minulosti již podmíněně propuštěn a ve zkušební době tohoto podmíněného propuštění spáchal trestnou činnost, pro niž si v současnosti odpykává trest odnětí svobody. Vytýká jim, že nereflektovaly skutečnost, že se v době předchozího podmíněného propuštění osvědčil. Za absurdní považuje argument trestních soudů, že současný trest vykonává za zvlášť závažný zločin, při kterém byla hrubě porušena osobní svoboda poškozené, což neposkytuje záruku vedení řádného života v budoucnu. V přístupu soudů proto spatřuje porušení zákazu dvojího přičítání, neboť se zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění opírá o okolnosti, za něž byl v minulosti již odsouzen a potrestán. Trestní soudy podle něj nevzaly v potaz skutečnosti hovořící v jeho prospěch, jež dále konkretizuje. Tvrdí, že jelikož má zajištěno bydlení u manželky a má i zajištěnou práci, neexistuje zde žádné riziko jeho recidivy. Krajskému soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") vytýká, že se nezabýval tím, za jakých podmínek páchal předchozí trestnou činnost, a zda tyto podmínky přetrvávají i v současnosti. V rámci své argumentace odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 2201/16 a IV. ÚS 2393/21.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo k naplnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Stěžovateli lze přisvědčit, že stěžejní důvody pro zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění trestní soudy spatřovaly v jeho minulosti. Připomněly jednak závažnost trestné činnosti, za kterou si v současnosti odpykává trest odnětí svobody (zejména pak intenzitu zásahu do osobní svobody poškozené), především však akcentovaly skutečnost, že tuto trestnou činnost stěžovatel spáchal ve zkušební době předchozího podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže stěžovatel trestním soudům vytýká, že nereflektovaly skutečnost, že se v době předchozího podmíněného propuštění osvědčil, hodnotí to Ústavní soud jako neopodstatněnou námitku. Této okolnosti totiž nelze v souvislosti s hodnocením podmínky pro podmíněné propuštění přikládat žádný význam, a to s přihlédnutím k posouzení sklonů stěžovatele k páchání trestné činnosti a vlivu, jaký lze očekávat v jeho případě od podmíněného propuštění (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1977/21).
Ústavní soud konstatuje, že pokud trestní soudy přihlédly k uvedeným okolnostem z trestní minulosti stěžovatele, neporušily tím zákaz dvojího přičítání ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny ani principy vyplývající z nálezů sp. zn. I. ÚS 2201/16 a IV. ÚS 2393/21, na něž stěžovatel odkazuje. Ústavní soud i v citovaných nálezech zdůraznil, že při posuzování splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění odsouzeného z trestu odnětí svobody může být legitimně brána v úvahu také jeho trestní minulost, pokud se tak neděje mechanicky. V posuzované věci trestní soudy nedospěly k závěru o nenaplnění podmínky spočívající v předpokladu vedení řádného života formalisticky, ale zohlednily konkrétní okolnosti provázející trestní minulost stěžovatele.
Na rozdíl od případů, v nichž Ústavní soud rozhodoval citovanými nálezy, v nyní posuzované věci nejenže bylo stěžovateli v minulosti poskytnuto privilegium v podobě podmíněného propuštění, ale stěžovatel navíc spáchal předmětnou trestnou činnost v průběhu zkušební doby tohoto podmíněného propuštění. Jestliže trestní soudy tuto okolnost považovaly za výrazný signál sklonů stěžovatele k páchání závažné trestné činnosti a nízkého vlivu zkušební doby podmíněného propuštění na jeho chování, nemá jim Ústavní soud co vytýkat.
Ústavní soud nemůže akceptovat ani tvrzení stěžovatele, že trestní soudy nevzaly v potaz okolností hovořící v jeho prospěch. Kromě toho, že soudy obou stupňů ve svých usneseních připustily prokázání určitého polepšení stěžovatele v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, krajský soud na č. l. 3 rozhodnutí výslovně zmínil, že stěžovatel má zajištěnou práci, nicméně zároveň konstatoval, že tato okolnost nemůže vést k revizi závěru o neprokázání prognózy vedení řádného života v budoucnu. Krajský soud v této souvislosti navíc připomněl, že stejná situace existovala i při předchozím podmíněném propuštění stěžovatele a ani to stěžovatele od spáchání další trestné činnosti neodradilo. Je tedy zřejmé, že se stěžovatel mýlí, když uvádí, že se krajský soud nezabýval tím, za jakých podmínek páchal předchozí trestnou činnost, a nesrovnával to s podmínkami aktuálními. Ústavní soud nemůže považovat za opodstatněné stěžovatelovo tvrzení, že zajištění bydlení a práce vylučuje riziko recidivy. Jakkoli uvedené skutečnosti nelze z resocializačního hlediska podceňovat, závěr, že by samy o sobě vylučovaly riziko recidivy, se jeví jako značně přehnaný a nelogický.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu