ECLI:CZ:US:2022:1.US.1625.22.1
sp. zn. I. ÚS 1625/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti V. T., zastoupeného advokátem Mgr. Alešem Dvorským, sídlem Kopečná 987/11, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2022 č. j. 8 To 161/2022-456 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 25. února 2022 č. j. 91 T 238/2014-433, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel zároveň požádal o přednostní projednání věci a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 238/2014 ze dne 4. 2. 2016, který nabyl právní moci 11. 2. 2016, uznán vinným ze spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociálním zabezpečení a podobné povinné platby podle §241 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 40 měsíců.
Usnesením městského soudu sp. zn. 91 T 238/2014 ze dne 3. 9. 2019 bylo podmíněné odsouzení stěžovatele ponecháno v platnosti za současného prodloužení zkušební doby o 20 měsíců, neboť stěžovatel se ve dnech 28. 6. 2016, 23. 10. 2017, 18. 12. 2017 a 29. 1. 2018 dopustil dopravních přestupků.
Ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 91 T 238/2014-433 ze dne 25. 2. 2022 městský soud nařídil u stěžovatele výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců uloženého rozsudkem sp. zn. 91 T 238/2014. Městský soud zjistil, že se stěžovatel ještě v původně uložené zkušební době dopustil dalšího přestupku v dopravě, načež v páchání dopravních přestupků pokračoval i v prodloužené zkušební době (ve dnech 29. 5. 2020, 16. 12. 2020 a 8. 1. 2020). Na základě toho dospěl k závěru, že stěžovatel nevedl ve zkušební době řádný život, přičemž považoval za alarmující bagatelizaci chování ze strany stěžovatele, který se za přestupky dle napadeného rozhodnutí "asi omlouvá", nicméně si nemyslí, že je závažná nějaká rychlost, která je o 20 km překročená, kdy "prostě musel asi někde předjíždět nebo někde musel doběhnout", přičemž nečekal, "že se ještě tato věc bude řešit, aby 7 let po spáchání skutku šel do vězení za to, že přejel nějakou plnou čáru nebo jel dvakrát rychle".
Městský soud předmětné rozhodnutí o vykonání trestu neučinil do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, podle soudu však nenastala fikce zahlazení dle §83 odst. 3 trestního zákoníku, neboť nemohl rozhodovat z důvodů na straně stěžovatele. V této souvislosti městský soud uvedl, že nařídil veřejné zasedání na 20. 1. 2022, ke kterému se však stěžovatel nedostavil, neboť mu nebylo řádně doručeno předvolání. Toto předvolání mu nicméně bylo zasláno na adresu, kde dle vlastních slov přebírá poštu, předmětnou zásilku si však nevyzvedl. Následně soud nařídil veřejné zasedání na 8. 2. 2022, k němuž se stěžovatel opět nedostavil, přičemž soudu doručil potvrzení o pozitivním antigenním testu na covid-19.
Proti usnesení městského soudu stěžovatel podal stížnost, kterou Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 8 To 161/2022-456 ze dne 31. 5. 2022 zamítl. Podle krajského soudu fikce, že se pachatel osvědčil, nemůže nastat, jestliže pachatel tím, že ve zkušební době spáchal další trestný čin, případně přestupky, o nichž je třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemůže rozhodnout podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. To by podle krajského soudu neplatilo, jestliže by došlo k zásadním průtahům, které by byly zaviněny orgány činnými v trestním řízení. Takové průtahy však stížnostní soud neshledal. Jakmile se soud prvního stupně dozvěděl, že mělo dojít ke spáchání přestupků obžalovaným ve zkušební době, učinil všechny kroky směřující k rozhodnutí podle §83 odst. 1 trestního zákoníku. V posuzované věci tedy stěžovatel zavinil, že soud nemohl rozhodnout, protože bylo třeba vyčkat pravomocného rozhodnutí v přestupkovém řízení (posledního přestupku se přitom stěžovatel dopustil až koncem zkušební doby), a fikce dle §83 odst. 3 trestního zákoníku tak nenastala.
V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti tomu, jak soudy aplikovaly §83 odst. 3 trestního zákoníku, podle něhož neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
Jak stěžovatel uvádí, krajský soud se nezabýval důležitými časovými souvislostmi, jelikož rozhodnutí o posledním přestupku nabylo právní moci 1. 5. 2021, a soud tak musel vyčkat s rozhodnutím o tom, zda se stěžovatel osvědčil, nejpozději do 10. 5. 2021, kdy byla vyznačena doložka právní moci rozhodnutí o přestupku. Od tohoto data až do 10. 1. 2022 soud neučinil žádné kroky pro vydání rozhodnutí. Navzdory časovému prostoru, který měl soud k dispozici, soud odeslal písemnost o nařízení veřejného zasedání, které se mělo konat 20. 1. 2022, až dne 10. 1. 2022, a předvolání tak nebylo včas doručeno (§233 odst. 2 trestního řádu). Následně měl stěžovatel pozitivní test na covid-19, pročež bylo další zasedání odročeno na 25. 2. 2022 a stěžovatel se řádně dostavil. Podle stěžovatele je tak zřejmé, že důvody, pro které soud nerozhodl ve stanovené lhůtě, byly na straně soudu a stěžovatel na pozdním rozhodnutí neměl vinu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není zásadně povolán k přezkumu aplikace podústavního práva, přičemž tak může činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody. Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. 4. 2008), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu. Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí.
Ústavními stížnostmi, v nichž stěžovatelé namítali nesprávný výklad či aplikaci §83 odst. 3 trestního zákoníku, resp. §60 odst. 2 trestního zákona, se Ústavní soud zabýval již několikrát. Platí přitom, že v těchto věcech zachovává maximální zdrženlivost. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 2976/07 ze dne 24. 4. 2008 Ústavní soud uvedl, že smysl zákonné fikce je nutno spatřovat především v ochraně odsouzeného, jenž se ve zkušební době osvědčil, před nečinností soudu. Tato ochrana však dle Ústavního soudu "nemůže negovat samu podstatu podmíněného trestu odnětí svobody spočívající v odkladu výkonu trestu odnětí svobody na vymezenou dobu, ve které odsouzený - nemá-li vykonat uložený trest odnětí svobody - musí vést řádný život". Ústavní soud tak v citovaném usnesení z ústavního hlediska zaujal takový výklad, podle něhož pokud se "odsouzený dopustí ve zkušební době spáchání (úmyslného) trestného činu, nemůže se před nečinností soudu bránit odkazem na fikci uvedenou v §60 odst. 2 trestního zákona, neboť této se mohou dovolávat pouze odsouzení, kteří ve zkušební době vedli řádný život".
V navazujících rozhodnutích Ústavní soud sice tento závěr již výslovně nezopakoval, nicméně absence ústavního rozměru aplikace §83 odst. 3 trestního zákoníku v případech odsouzených, kteří nevedli ve zkušební době řádný život, se v jeho rozhodovací činnosti promítá i nadále, přičemž související ústavní stížnosti Ústavní soud odmítá pro zjevnou neopodstatněnost.
V usnesení sp. zn. III. ÚS 3888/18 ze dne 28. 5. 2019 Ústavní soud akceptoval, že odsouzený má vinu na tom, že soudy nerozhodly do jednoho roku od skončení zkušební doby, pokud tomu bylo proto, že vyčkávaly na pravomocné skončení jeho trestního stíhání. K tomu Ústavní soud dodal, že "z vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku pro trestnou činnost, kterou stěžovatel spáchal ve zkušební době podmíněného odsouzení, je tedy zřejmé, že v této době nevedl řádný život, a že tedy výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel".
Tento závěr Ústavní soud zopakoval i v usnesení sp. zn. II. ÚS 3009/19 ze dne 30. 9. 2019, kde navíc dodal, že "soud již projevil značnou shovívavost, pokud původně stanovenou zkušební dobu dokonce dvakrát prodloužil". V tehdejší věci nastala situace, kdy soud nařídil veřejné zasedání na poslední den lhůty dle §83 odst. 3 trestního zákoníku, předvolání odsouzenému (stěžovateli) však zaslal na nesprávnou adresu, a proto se veřejné zasedání konalo až více než jeden rok po uplynutí zkušení doby. Ústavní soud také tehdy akceptoval, že na "pozdním" rozhodnutí měl odsouzený stěžovatel vinu, neboť nejevil "zájem o dění v této věci, když se sám nepokusil kontaktovat soud a soudu nesdělil doručovací adresu tak, aby bylo možné věc rozhodnout, čímž by současně prokázal, že je připraven k vedení řádného života". Jak Ústavní soud uzavřel, "pokud by tak stěžovatel učinil, bylo by mu předvolání k veřejnému zasedání doručeno hned napoprvé a ve věci by mohlo být rozhodnuto ještě před uplynutím jednoho roku od uplynutí zkušební doby".
Podobný postoj zaujal Ústavní soud i v usnesení sp. zn. I. ÚS 2716/21 ze dne 2. 11. 2021. V něm nejdříve potvrdil, že fikce osvědčení nenastane, pokud soud musí vyčkávat na pravomocné odsouzení v jiném probíhajícím řízení. K zavinění na straně odsouzeného pak dle Ústavního soudu dojde i tehdy, pokud odsouzený soudu neoznámí změnu doručovací adresy, s tím, že "neinformování soudu o aktuální doručovací adrese ze strany stěžovatele poté způsobilo další objektivní průtahy a komplikace při nařizování veřejného zasedání". Tento závěr Ústavní soud vyslovil, ačkoli zároveň shledal, že určité pochybení či liknavost by bylo možné shledat také na straně soudu (k tomu, že není vyžadováno, aby odsouzený nesl na tom, že soud nerozhodl do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, výlučnou vinu, srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 4/2013 ze dne 24. 4. 2013).
Promítne-li Ústavní soud výše uvedené úvahy a východiska do nyní posuzované věci, nemůže dospět k závěru o porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. I kdyby Ústavní soud dal stěžovateli zapravdu, že městský soud nepostupoval s maximální rychlostí a efektivností, přesto nepovažuje závěr soudů, že stěžovatel měl na "pozdním" rozhodnutí vinu, za extrémní, resp. natolik vadný, aby měl vést k jeho ingerenci. Stěžovatel se dopouštěl přestupků i v samotném závěru zkušební doby, sám nebyl ve věci nikterak aktivní až do chvíle, kdy lhůta dle §83 odst. 3 trestního zákoníku uplynula, a nepřebíral poštu na nahlášené adrese. Městskému soudu se přesto podařilo nařídit jednání před koncem lhůty a stěžovatele o něm včas vyrozumět, ovšem ani tentokrát k rozhodnutí nedošlo, neboť stěžovatel onemocněl, což sice striktně vzato není jeho "vina", je to nicméně okolnost na straně stěžovatele znemožňující soudu v důsledku dalších již zmíněných okolností včas rozhodnout.
Podobně jako v usnesení sp. zn. II. ÚS 3009/19 tak Ústavní soud může jen konstatovat, že je naprosto zřejmé, že ve zkušební době stěžovatel nevedl řádný život a že výchovná funkce uloženého podmíněného trestu nesplnila svůj účel, a to navzdory předchozí shovívavosti soudu, který původně stanovenou zkušební dobu již dříve prodloužil.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Neshledal přitom důvod pro přednostní projednání věci ani pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Skutečnost, že stěžovateli hrozil nástup do výkonu trestu, resp. že do výkonu trestu již nastoupil, nepředstavuje dostatečný důvod k těmto procesním krokům. Tento zásah do stěžovatelových práv nepřevyšuje zásahy do práv dalších stěžovatelů natolik, aby bylo na místě před nimi upřednostnit ochranu stěžovatelových práv. Ústavní stížnost pak zásadně nemá odkladný účinek - odklad vykonatelnosti je výjimečným institutem, přičemž to, že stěžovatel je omezen na svobodě, což není v řízení před Ústavním soudem ničím mimořádným, k použití tohoto výjimečného institutu samo o sobě nepostačuje.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu