ECLI:CZ:US:2022:1.US.1668.22.1
sp. zn. I. ÚS 1668/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Rossiho, zastoupeného Mgr. Tomášem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 32/22, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 38 C 89/2020-80 ze dne 25. 3. 2022, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, se sídlem v Praze 1, Nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") žalobou domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky 6 500 Kč jako náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve správním (přestupkovém) řízení, které bylo zastaveno s tím, že stěžovateli nebylo spáchání přestupku - vzdálení se od vozidla a neučinění takových opatření, aby vozidlo nemohlo ohrozit bezpečnost provozu na pozemních komunikacích - prokázáno; škoda měla stěžovateli vzniknout v souvislosti se zaplacenými náklady právního zastoupení advokátovi, který ho zastupoval v řízení vedeném u Magistrátu hlavního města Prahy, odboru dopravně-správních činností, oddělení správního řízení, pod sp. zn. S-MHMP 1968599/2018/StM.
2. Nalézací soud žalobu stěžovatele napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II); v samotném zahájení předmětného správního řízení a postupu v něm neshledal žádné pochybení správního orgánu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.). Stěžovatel ani žádné konkrétní pochybení či nezákonné jednání v předmětném řízení nenamítal; neoznačil ani žádné rozhodnutí, které by bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno. Příkaz správního orgánu, jímž byl stěžovatel uznán ze spáchání přestupku a jímž mu byla uložena povinnost uhradit pokutu ve výši 1 500 Kč, byl zrušen bez dalšího stěžovatelem podaným odporem, aniž by nabyl právní moci. Shromážděný spisový materiál Police ČR zakládal důvodné podezření stěžovatele ze spáchání přestupku. Nebyl-li nakonec stěžovatel shledán vinným, šlo o výsledek procesního postupu správního orgánu formou doplnění dokazování (učinil tak přitom ve lhůtách stanovených zákonem).
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť tvrdí, že jím byla porušena zejména jeho ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 a 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že výklad zákona č. 82/1998 Sb. zaujatý nalézacím soudem popírá jeho ústavně zaručená práva. V souladu se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21 ze dne 31. 8. 2021 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) je pro určení odpovědnosti státu za škodu rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření, že stěžovatel spáchal přestupek. Bylo-li řízení o přestupku zastaveno proto, že státní orgány nezajistily dostatečný důkazní materiál, je nutno hledět na zahájení řízení jako na nezákonné a stěžovateli přiznat náhradu škody v podobě nákladů na právní zastoupení, které mu v příčinné souvislosti s vedením řízení o přestupku vznikly. Je poté irelevantní závěr nalézacího soudu, že shromážděný spisový materiál Policie ČR zakládal důvodné podezření ze spáchání přestupku. Vytýká-li nalézací soud stěžovateli, že neoznačil konkrétní tvrzení, proč nemělo být přestupkové řízení vůbec zahájeno a vedeno, neboť důvodnost takového postup správních orgánů se musí hodnotit k okamžiku zahájení tohoto řízení, jde o požadavky zcela nepřiměřené a v rozporu s pojetím odpovědnosti státu škodu způsobenou v důsledku obvinění trestní povahy, které se posléze v řízení neprokáže a řízení skončí zastavením řízení. Nalézací soud rovněž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, protože nemůže tvrdit ani prokazovat, že přestupkové řízení nemělo být zahájeno. Stěžovatel dále namítá, že v daném případě nalézací soud vůbec nevysvětlil, proč nelze aplikovat nález sp. zn. III. ÚS 917/21 a v něm citované závěry. Stěžovatel si je vědom, že jde v jeho případě o věc bagatelního charakteru, avšak vzhledem k majetkovým poměrům stěžovatele, který je dlouhé roky invalidním důchodcem (k čemuž dokládá posudek o invaliditě ze dne 13. 3. 2012), o bagatelní částku nejde. Jde-li o kvalitativní stránku, věc se týká přímo čl. 36 odst. 3 Listiny, napadené rozhodnutí je přitom založeno na naprosté negaci principu presumpce neviny v přestupkovém řízení.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Ústavní soud konstatuje, že jde vzhledem k předmětné žalované částce (6 500 Kč) o tzv. bagatelní věc (čehož si je stěžovatel sám vědom), a to z pohledu hodnoty předmětu sporu jak pro odvolací řízení podle §202 odst. 2 občanského soudního řádu, tak pro dovolací řízení podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné [viz např. i stěžovatelem citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
8. V minulosti připustil Ústavní soud ústavněprávní přezkum i u tzv. bagatelních věcí pouze ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, např. dopustí-li se orgán veřejné moci natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně zaručeného základního práva, zpravidla práva na soudní ochranu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. Ústavní soud tak učinil vždy vzhledem k intenzitě faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [srov. např. již citovaný nález sp. zn. III. ÚS 3725/13, nález sp. zn. II. ÚS 262/16 ze dne 13. 12. 2016 (N 241/83 SbNU 747)]. Ačkoli by stěžovatelem tvrzené majetkové poměry (obecně) mohly představovat takovou mimořádnou okolnost, Ústavní soud porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv či svobod v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že na rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení je za určitých okolností analogicky aplikovatelný závěr o škodě způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby. Současně však uvádí, že jeho závěry nelze natolik zobecňovat, že by každé zahájení řízení o správním deliktu, resp. přestupkové řízení či procesní postup správních orgánů v jeho průběhu, které by nevyústily v pravomocné meritorní rozhodnutí správních orgánů o projednávaném přestupku, bylo možné paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, zakládající bez dalšího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. [bod 27 nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14 ze dne 5. 5. 2015 (N 87/77 SbNU 273)]. V každém jednotlivém řízení je proto zapotřebí samostatně zkoumat, zda je možné daný postup považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, a tedy spojovat jej s případným uplatněním nároku na náhradu škody; rovněž je nezbytné vždy zjistit i účelnost a přiměřenost vynaložených nákladů [bod 16 nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19 ze dne 3. 9. 2019 (N 156/96 SbNU 36) nebo bod 31 nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21].
10. Situací obdobnou nyní projednávané věci se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 41/22 ze dne 1. 2. 2022, v němž aproboval závěry obecného soudu o nedůvodnosti žaloby. V něm mimo jiné sumarizoval dosavadní závěry Ústavního soudu týkající se rozhodování o náhradě škody způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení (viz jeho body 12-15). V tam posuzované věci přihlédl k tomu, že - obdobně jako v nyní projednávané věci - bylo přestupkové řízení vedeno v jednom stupni a skončilo zastavením řízení (u prvního skutku správní orgán shledal, že jej nespáchali stěžovatelé, u druhého skutku shledal, že nejde o přestupek); rovněž zohlednil i úkony učiněné zástupcem stěžovatele (srov. bod 16 posledně citovaného usnesení).
11. Nyní projednávanou věc je třeba odlišovat od nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21, v němž šlo o zastavení přestupkového řízení, jemuž předcházelo dvojí zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí v odvolacím řízení pro nedostatek opory skutkových závěrů v dokazování. Zastavení přestupkového řízení předcházela celá řada zásadních pochybení správních orgánů vedoucí k tomu, že v přestupkovém řízení byla zastoupenými obviněnými činěna řada úkonů, jež neúměrně zvyšovaly jimi vynaložené náklady na zastoupení.
12. Lze přisvědčit stěžovateli v tom, že nelze po něm požadovat, aby tvrdil a prokazoval, že přestupkové řízení vůči němu nemělo být vůbec zahájeno. Avšak, odůvodnil-li nalézací soud, že nespatřil v (následném) postupu správního orgánu žádná pochybení či excesy a současně vyložil, čím se nyní projednávaná věc odlišuje od jiných věcí řešených Ústavním soudem v minulosti [jmenovitě od nálezu sp. zn. II. ÚS 3005/14, nálezu sp. zn. IV. ÚS 2841/19 ze dne 15. 12. 2020 a nálezu sp. zn. II. ÚS 1795/16 ze dne 16. 5. 2017 (N 77/85 SbNU 331); viz odst. 18 napadeného rozsudku], neshledává v takovém závěru Ústavní soud žádné ústavněprávní vady, jež by odůvodnily jeho výjimečnou ingerenci.
13. Není rovněž důvodná námitka stěžovatele, že se nalézací soud nijak nevypořádal s jeho odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 917/21 [přitom takové pochybení může založit porušení čl. 36 odst. 1 Listiny - srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2503/18 ze dne 12. 6. 2019 (N 112/94 SbNU 34)]; napadený rozsudek totiž reflexi uvedeného nálezu (byť s výhradou níže) obsahuje. V odst. 18 napadeného rozsudku je uvedeno, že "[v] ostatním se soud rovněž ztotožnil s argumentací žalované, na kterou pro stručnost odkazuje (viz odst. 2 a 6 odůvodnění)". V odst. 6 napadeného rozsudku se pak - mimo jiné - uvádí, že na předmětný případ nelze aplikovat závěry z nálezu sp. zn. III. ÚS 917/21, neboť v něm " ... šlo o případ, kdy rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo zrušeno v rámci odvolacího řízení z důvodu procesního pochybení na straně tohoto orgánu spočívajícího ve vydání odsuzujícího rozhodnutí při dostatečného důkazního materiálu, když uvedené pochybení bylo výslovně odvolacím orgánem uvedeno. Významné pro věc je rovněž i to, že důkazní materiál následně nebylo možné již opatřit. Pro tyto důvody muselo být řízení zastaveno. ÚS právě odkázal na procesní pochybení státu nezávislého od jednání stěžovatele. V daném případě bylo tedy možné dovodit nezákonnost vedení daného řízení, kdy prvoinstanční orgán, ač neměl dostatek důkazů, shledal stěžovatele vinným ze spáchání přestupku. Odvolací orgán poté toto pochybení napravil a řízení zastavil.".
14. Ústavní soud považuje takto odůvodněné odlišení věcí za dostatečné (též srov. bod 11 výše). Je však třeba uvést, že jde o argumentaci účastníka řízení nikoli soudu, ačkoli ten na ni, či přesnější řečeno na pasáž rozhodnutí, v níž je obsažena, odkazuje. Takový postup (ačkoli za určitých okolností přípustný) nelze považovat v obecné rovině za žádoucí, neboť - jak se stalo i v nyní projednávané věci - nemusí být potom z odůvodnění obecného soudu zcela zřejmé, kterým konkrétním úvahám účastníka obecný soud přisvědčuje, kterým nikoli a vůči kterým předkládá konkurující či doplňující argumentaci. Přezkoumatelnost rozhodnutí je tak tímto oslabována. Nic však uvedená skutečnost nemění na tom, že prizmatem nastíněných východisek napadený rozsudek podle Ústavního soudu obstojí.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu