ECLI:CZ:US:2022:1.US.1682.22.1
sp. zn. I. ÚS 1682/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Vratislava Knotka, zastoupeného Mgr. Petrem Fouskem, advokátem se sídlem Purkyňova 372, Bělá pod Bezdězem, proti usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2022 č. j. 27 Cdo 3028/2021-151 a Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2020 č. j. 6 Cmo 145/2019-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o jeho návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení náhradní členské schůze Družstva X (dále jen "družstvo") konané dne 12. 3. 2014.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se zjišťuje, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ve svém druhém usnesení ze dne 13. 12. 2018 č. j. 72 Cm 241/2014-76 zamítl návrh stěžovatele na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na náhradní členské schůzi družstva konané dne 12. 3. 2014, jímž byly schváleny výsledky hospodaření družstva za rok 2013, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatel, jako člen družstva, se podaným návrhem domáhal vyslovení neplatnosti usnesení náhradní členské schůze družstva, neboť předmětná schůze byla svolána v rozporu s §647 a §636 odst. 1 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích a družstvech, v platném znění (dále jen "z. o. k."). Pozvánka na tuto schůzi nebyla zaslána nejméně 15 dnů před jejím konáním na adresu členů družstva a podle §636 odst. 2 písm. e) z. o. k. k ní nebyly připojeny podklady, resp. v ní nebylo uvedeno místo, kde by se s nimi mohli členové družstva seznámit. O konání této schůze se stěžovatel dozvěděl až z dopisu družstva ze dne 5. 5. 2014. Soud při posouzení věci vyšel z ust. §663 odst. 1 z. o. k. a §259 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění změn a doplňků (dále jen " o. z."), a dospěl k závěru, že se stěžovatel dozvěděl o termínu konání náhradní členské schůze s ohledem ke všem zjištěným skutečnostem nejpozději dne 13. 3. 2014. Stěžovatel nepodal návrh na vyslovení neplatnosti usnesení v prekluzivní tříměsíční lhůtě (§259 o. z.), jestliže tak učinil až dne 20. 6. 2014. Městský soud proto návrh zamítl, aniž zkoumal důvody, pro které považuje stěžovatel předmětné usnesení za neplatné.
Vrchní soud v Praze (dále rovněž "vrchní soud", resp. "odvolací soud") napadeným usnesením výše označené usnesení městského soudu potvrdil. Odvolací soud souhlasil se závěrem městského soudu, že stěžovatel věděl, že se náhradní členská schůze bude konat dne 12. 3. 2014, přičemž se o usnesení náhradní členské schůze družstva dozvěděl nebo mohl dozvědět nejpozději dne 13. 3. 2014. Důvod, který by mu bránil seznámit se s jejím výsledkem, stěžovatel neuvedl. Právo na vyslovení neplatnosti napadeného usnesení náhradní členské schůze tak stěžovatel uplatnil až po uplynutí prekluzivní lhůty k podání takového návrhu (§259 o. z.). Vrchní soud závěrem konstatoval, že není dán důvod k tomu, aby se na napadené usnesení hledělo, jakoby nebylo přijato (§90 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění, dále jen "z. ř. s."), neboť vedle roční účetní závěrky družstva byl schválen i výsledek jeho hospodaření za rok 2013, které patří do působnosti členské schůze.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti výše označenému usnesení vrchního soudu odmítl jako nepřípustné (§243c odst. 1, odst. 2 o. s. ř.), neboť nesměřuje proti žádnému usnesení uvedenému v ust. §238a o. s. ř. a není přípustné ani podle §237 o. s. ř. Závěr vrchního soudu, že podaný návrh nebyl podán v zákonem stanovené subjektivní lhůtě, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k §259 o. z.
Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, k němuž mělo dojít tím, že se civilní soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s jím předloženými argumenty, přičemž posouzení počátku běhu subjektivní lhůty k podání návrhu považuje stěžovatel za formalistické a za neústavně libovolné. Oběma napadeným rozhodnutím stěžovatel vytýká nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění, neboť civilní soudy se měly vypořádat s otázkou, kdy se stěžovatel o usnesení družstva dozvěděl, či dozvědět mohl, a to za zkoumání konkrétních okolností předmětné věci. Nejvyšší soud se těmito skutkovými okolnostmi vůbec nezabýval, přičemž z jeho usnesení nelze zjistit, z jakého důvodu nepřistoupil na právní argumentaci předloženou stěžovatelem v dovolání, i když takový postup dovolacího soudu odporuje závěrům uvedeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi také vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07). O takový případ však v předmětné věci nejde.
Z provedeného dokazování vyplývá, že se civilní soudy zabývaly otázkou, kdy se stěžovatel dozvěděl či dozvědět mohl o konání náhradní členské schůze družstva (dne 12. 3. 2014) a kdy se mohl seznámit i s usnesením této schůze. V této souvislosti dospěly k závěru, že stěžovatel o konání této náhradní členské schůze věděl, o čemž svědčí i obsah zápisu z ní vyhotovený, v němž se účastníci schůze zabývali přípisem stěžovatele s výhradami ke způsobu svolání a konání předmětné schůze nalepením přes nástěnnou skříňku s oznámením termínu jejího konání. Jak zdůraznil odvolací soud, stěžovatel nezpochybnil svoji vědomost o termínu konání předmětné schůze ani o jejím programu. Mohl se tak svojí účastí na ní seznámit s přesným zněním přijatého usnesení této náhradní členské schůze. Stěžovatel tímto procesním postojem soudům nedal žádný důvod ke zkoumání individuálních příčin, které by mohly vést soudy ke zvážení, zda lze počátek běhu tříměsíční subjektivní lhůty k podání návrhu odvíjet od jiných, v předmětné věci však stěžovatelem netvrzených objektivních důvodů, které bránily stěžovateli se s usnesením náhradní členské schůze konané dne 12. 3. 2014 seznámit již v době a v místě jeho přijetí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentuje závěry vyplývajícími z nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21, které se sice týkají zkoumání počátku běhu subjektivní promlčecí doby, jedná se však o právo na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy. Závěry Ústavního soudu v citovaném nálezu na problematiku řešenou v předmětné věci nedopadají.
Pokud jde o dovolání, stěžovatel v něm zpochybnil především skutková zjištění soudů nižších stupňů, aniž vzal v úvahu, že v dovolacím řízení je obecně (srovnej §237 o. s. ř.) přípustnost dovolání spojena s právními otázkami (ať již hmotného nebo procesního práva) a nemůže být založena na námitkách proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Dovolací soud se tedy, mimo jiné, nemohl zabývat námitkami stěžovatele směřujícími ke zpochybnění především skutkových závěrů soudu odvolacího. Za této situace Ústavní soud nesdílí tvrzení stěžovatele o formalistickém a libovolném přístupu dovolacího soudu k podanému dovolání. Důvody, které dovolací soud vedly k odmítnutí dovolání, jsou sice stručně, ale jasně a srozumitelně vyloženy v odůvodnění napadeného usnesení, což vyvrací tvrzení stěžovatele o nedostatečném odůvodnění jeho rozhodnutí. Obdobné závěry lze vztáhnout i k odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu