ECLI:CZ:US:2022:1.US.1684.22.1
sp. zn. I. ÚS 1684/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti spolků Krajina Dluhonice, z. s., sídlem U Zbrojnice 46/3, Přerov, a Děti Země - Klub za udržitelnou dopravu, sídlem Cejl 866/50a, Brno, obou zastoupených JUDr. Petrou Humlíčkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Štěpánská 640/45, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. dubna 2022 č. j. 10 As 533/2021-140 a IV. a V. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2021 č. j. 38 A 4/2021-159, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a spolku Voda z Tetčic, z. s., sídlem Hybešova 178, Tetčice, a Krajského úřadu Olomouckého kraje, sídlem Jeremenkova 1191/40a, Olomouc, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení (části) v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že druhý vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 14. 4. 2021 č. j. KUOK 40737/2021 rozhodl ve věci změny územního rozhodnutí o umístění záměru "D1, stavba 0136 Říkovice - Přerov", proti kterému brojili stěžovatelé a první vedlejší účastník žalobami u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Stěžovatelé se v žalobách současně domáhali přiznání odkladného účinku či vydání předběžného opatření s odkazem na §9d odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud usnesením ze dne 12. 8. 2021 č. j. 38 A 4/2021-106 nepřiznal žalobám odkladný účinek (I. výrok) a každému stěžovateli uložil povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh na vydání předběžného opatření (II. a III. výrok) s odkazem na §9d odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb. ve spojení s §4 odst. 1 písm. h) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
1. Stěžovatelé se posléze v témž soudním řízení domáhali vrácení soudních poplatků za podání návrhu na vydání předběžného opatření, protože jejich argumentace v žalobě měla být toliko "podnětem" k vydání předběžného opatření či přiznání odkladného účinku žalobě (o kterém má soud rozhodovat i z úřední povinnosti), nikoli samostatným procesním návrhem podléhajícím poplatkové povinnosti. Krajský soud přitom dříve ve věcech sp. zn. 38 A 6/2020 a sp. zn. 38 A 4/2021 o přiznání odkladného účinku či předběžném opatření samostatně nerozhodoval a nepožadoval zaplacení soudního poplatku, přestože tehdejší žalobci formulovali své procesní požadavky totožně.
1. Krajský soud následně ve věci samé v záhlaví uvedeným rozsudkem žaloby zamítl (I. výrok). Rozhodl dále o nákladech řízení (II. a III. výrok) a o tom, že stěžovatelům se nevrací soudní poplatek ve výši 1 000 Kč za návrh každého (IV. a V. výrok). Stěžovatelé podle krajského soudu v žalobě výslovně uvedli, že "žádají" o přiznání odkladného účinku jejich žalobám, což nelze "obsahově" posoudit jinak, než jako samostatný návrh. Oproti postupu v dřívějších řízeních krajský soud svůj postup "přehodnotil". Stěžovatelé následně proti IV. a V. výroku v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu brojili ústavní stížností, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 25. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 398/22 jako nepřípustnou. Probíhalo totiž řízení o kasační stížnosti druhého stěžovatele a projednáním ústavní stížnosti před rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ve věci samé by Ústavní soud nerespektoval subsidiaritu ústavní stížnosti k jiným zákonným prostředkům ochrany práva.
2. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem ke kasační stížnosti druhého stěžovatele v záhlaví uvedený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud se podle Nejvyššího správního soudu nezabýval částí žalobní argumentace druhého stěžovatele. Šlo-li však o IV. a V. výrok, Nejvyšší správní soud uvedl, že krajský soud nepochybil, uložil-li druhému stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku. Je pravdou, že druhý stěžovatel v žalobě neuvedl argumentaci k přiznání odkladného účinku; za takové situace by bylo možné uvažovat, že nešlo o konkrétní návrh, ačkoli by vzhledem k formulaci požadavku jako "žádosti" šlo o "hraniční situaci". Druhý stěžovatel však obsáhlou argumentaci k přiznání odkladného účinku předestřel v replice k vyjádření osoby zúčastněné na řízení. Proto lze jeho procesní požadavky k vydání předběžného opatření či přiznání odkladného účinku považovat za svébytný návrh, který poplatkové povinnosti podléhá. Není však "zcela šťastné", že krajský soud nevysvětlil svůj obrat oproti postupu ve věci sp. zn. 38 A 6/2020.
II.
Argumentace stěžovatelů
1. Stěžovatelé nesouhlasí se svou poplatkovou povinností za podané návrhy na vydání předběžného opatření. Stěžovatelé zdůrazňují, že Nejvyšší správní soud sice v záhlaví uvedený rozsudek jako celek zrušil, avšak závazně se vyjádřil k poplatkové povinnosti stěžovatelů. Stěžovatelé tvrdí, že ve svých žalobách "požádali" o odkladný účinek "pouze formálně". Podle §9d odst. 2 zákona č. 100/2001 Sb. totiž soud rozhodne v řízení o žalobách vydaným v navazujícím řízení o předběžném opatření či odkladném účinku i bez návrhu. Správní soudy proto mají rozhodovat o odkladném účinku "zdarma", bez poplatkové povinnosti vždy v každém obdobném řízení. Tato situace se liší od obecné úpravy (§73 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), podle které se o odkladném účinku rozhoduje jen na návrh.
1. Je dále pravdou, že druhý stěžovatel v řízení argumentoval, proč má krajský soud žalobě přiznat odkladný účinek. První stěžovatel však v řízení pro přiznání odkladného účinku žádnou argumentaci nepřednesl, a proto by se na něj tím spíše neměla poplatková povinnost uplatnit. Dále stěžovatelé zdůrazňují, že krajský soud dříve při obdobných formulacích žalobců nepožadoval zaplacení soudního poplatku, byť o odkladném účinku nerozhodl samostatným rozhodnutím. Konečně stěžovatelé poukazují na zájem na účasti veřejnosti a jejich účinné soudní ochrany ve věcech ochrany životního prostředí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. žádné další k dispozici neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario); v dotčené části o vrácení soudních poplatků stěžovatelům lze považovat dosavadní řízení za skončené.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo při procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
1. Problematika stanovení a povinnosti úhrady soudního poplatku, o kterou v nyní posuzované věci jde, je nedílnou součástí rozhodování o nákladech řízení. Ústavní soud při jejím přezkumu ustáleně postupuje zdrženlivě, neboť jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, jde ve vztahu k předmětu řízení o podružnou záležitost, která zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod. Ovšem ani tento diferenční přístup není neomezený - rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení a ústavněprávní dimenze může postup obecného soudu dosáhnout například tehdy, byl-li v procesu výkladu a aplikace příslušných zákonných ustanovení obsažen prvek libovůle, svévole či výsledné rozhodnutí je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)].
1. Jak se podává z napadeného rozhodnutí, Nejvyšší správní soud svoje závěry o nevrácení soudního poplatku stěžovatelům řádně odůvodnil. Jde o odůvodnění stručné, avšak výstižné, a Ústavní soud jeho důvodům rozumí. Jde rovněž o argumentaci, která na argumentaci předestřenou stěžovateli v předcházejících fázích řízení ve své podstatě reaguje. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud opřel své závěry i o zjištění, že druhý stěžovatel v řízení přednesl argumentaci ve prospěch vydání předběžného opatření, nešlo však o úvahy jediné (formulace návrhů jako žádostí). Jeho závěry proto nelze označit za svévolné. Argumentace stěžovatelů proto představuje pouhou polemiku s výkladem podústavního práva a staví Ústavní soud na roveň další přezkumné instance. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší, a to tím spíše, jde-li ve svém důsledku o náklady řízení v bagatelní výši.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu