ECLI:CZ:US:2022:1.US.1692.22.1
sp. zn. I. ÚS 1692/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jána Talla, zastoupeného Mgr. Liborem Hubáčkem, MBA, advokátem se sídlem v Benešově, Malé náměstí 73, proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2051/2021-587 ze dne 9. 3. 2022 a odpovídajícím částem rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 70 Co 405/2020-553 ze dne 21. 1. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 182/2016-516 ze dne 3. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a a) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, b) České republiky - Ministerstva obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných částí rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 28, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod (dále jen "Úmluva"); zároveň namítá porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny.
II. Rekapitulace procesního vývoje a obsah napadených rozhodnutí
2. Stěžovatel byl vojákem z povolání. Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "nalézací soud") se proti vedlejším účastníkovi a) domáhá náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále též jen "zákon č. 82/1998 Sb."), která mu měla být způsobena průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v Praze (dále jen jako "městský soud") pod sp. zn. 3 A 37/2010, a to ve výši 283 101 Kč s tím, že uvedenou částku stěžovatel v průběhu řízení navýšil o 8 174 Kč z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení. Stěžovatel se dále domáhal náhrady škody ve výši 29 000 Kč, která mu měla vzniknout zaplacením soudních poplatků a nákladů právního zastoupení (před městským soudem, Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem) v souvislosti s výše uvedeným řízením, a dále požaduje zaplacení 27 500 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení ve vztahu k posledně uvedenému nároku.
3. Stejnou žalobou se stěžovatel proti vedlejšímu účastníkovi b) domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o jeho nárocích ze služebního poměru vojáka z povolání, které uplatnil podáními z let 2003, 2004, 2007 a 2009, a o nichž podle něj nebylo dosud rozhodnuto; ve vztahu k tomuto nároku požadoval navýšení náhrady nemajetkové újmy o 449 800 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení.
4. Nalézací soud oddělenými výroky ústavní stížností napadeného rozsudku jednotlivé části žaloby stěžovatele zamítl.
5. Městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem předně nepřipustil rozšíření žaloby o požadavek na zaplacení částky 13 750 Kč (výrok I), neboť dospěl k závěru, že v odvolacím řízení nelze uplatnit nový nárok. Dále městský soud změnil příslušné části výroků rozsudku nalézacího soudu, jež se týkaly nároku na náhradu újmy za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 3 A 37/2010, a to tak, že vedlejšímu účastníkovi a) uložil povinnost zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím; ve zbývajícím rozsahu příslušné výroky potvrdil (část výroku II). Na rozdíl od nalézacího soudu městský soud dospěl k závěru, že předmětné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť celkově trvalo 5 let a 7 měsíců a nečinnost soudu v něm trvala v součtu přibližně 40 měsíců. Městský soud snížil jím původně určenou peněžitou satisfakci ve výši 68 750 Kč o 20 % (na 55 000 Kč) z důvodu vyšší složitosti řízení, jež probíhalo na třech stupních soudní soustavy, a tuto částku dále zvýšil o 5 000 Kč z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení o tomto nároku (byť stěžovatel požadoval zvýšení o 8 174 Kč); přestože stěžovatel argumentoval vysokým významem sporu, nevyvinul podle městského soudu odpovídající aktivitu směřující k urychlení rozhodnutí, a proto nebyl důvod k další modifikaci původně určené částky. Městský soud dále potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky 29 000 Kč (část výroku II), neboť náhrada nákladů vynaložených na soudní poplatky a právní zastoupení by mohla být přiznána pouze v případě, byla-li by konečná rozhodnutí nezákonná. Obdobně městský soud formálně změnil a věcně potvrdil zamítnutí žaloby ohledně částky 27 500 Kč (část výroku II), neboť podle něj nelze příslušné kompenzační řízení v tomto ohledu hodnotit jako nepřiměřeně dlouhé.
6. Konečně městský soud potvrdil zamítnutí žaloby i v části směřující proti vedlejšímu účastníkovi b) týkající se náhrady nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč navýšené o 449 800 Kč jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení (část výroku II), neboť dospěl k závěru, že o žádostech stěžovatele bylo příslušnými správními orgány v materiálním slova smyslu rozhodnuto; byť o poslední žádosti formálně rozhodnuto nebylo, stěžovatel se podle městského soudu nemohl oprávněně domnívat, že mu bude vyhověno, neboť byl již dříve upozorněn, že vznášení dalších finančních nároků je z důvodu promlčení bezpředmětné.
7. Nejvyšší soud výrokem I ústavní stížností napadeného rozsudku k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek městského soudu v té části výroku II, kterou městský soud uložil vedlejšímu účastníkovi a) povinnost zaplatit stěžovateli 60 000 Kč s příslušenstvím; podle Nejvyššího soudu nelze nevyvinutí aktivity směřující k dřívějšímu vydání rozhodnutí (např. podáním stížnosti na průtahy) automaticky ztotožňovat s nezájmem účastníka o řízení. Výrokem II - proti kterému stěžovatel nyní brojí - dovolání ve zbývajícím rozsahu odmítl.
8. Jednotlivé uplatněné nároky posoudil Nejvyšší soud jako samostatné a ohledně nepřiznaných částek 13 750 Kč, 29 000 Kč a 27 500 Kč (viz shora) dospěl k závěru, že je dovolání stěžovatele nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Dovolání neshledal přípustným ani ohledně nároku vůči vedlejšímu účastníkovi b), to již podle §237 a §241a odst. 1 o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu stěžovatelem položená otázka "zda [...] lze zamítnout nárok na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nevydání rozhodnutí nebo neučinění úkonu v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě s odůvodněním, že k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo, neboť správní řízení byla ukončena vydáním rozhodnutí v materiálním slova smyslu" nezakládá přípustnost dovolání, protože závěr městského soudu, že o nárocích uplatněných stěžovatelem před správními orgány bylo již rozhodnuto a řízení o nich proto bylo skončeno, je zjištěním skutkovým. Závěr městského soudu, že i když o poslední žádosti stěžovatele nebylo formálně rozhodnuto, stěžovatel nemohl být v nejistotě, jak o ní rozhodnuto bude, pak není podle Nejvyššího soudu v rozporu s jeho ustálenou rozhodovací praxí.
III. Argumentace stěžovatele
9. Stěžovatel předně tvrdí, že Nejvyšší soud dostatečně neodůvodnil své závěry o nepřípustnosti částí dovolání podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stran otázky nepřipuštění rozšíření žaloby o částku 13 750 Kč Nejvyšší soud nevysvětlil, proč jde o nový nárok a proč neexistuje žádná skutková souvislost s původním nárokem. Ve vztahu k nárokované částce 29 000 Kč se Nejvyšší soud podle stěžovatele nevypořádal s námitkou, že se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při posouzení, zda v řízení k nesprávnému úřednímu postupu došlo a zda v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem dovolateli vznikla škoda ve výši nákladů za soudní poplatky a právní zastoupení. Ohledně částky 27 500 Kč se pak Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou o chybném hodnocení délky kompenzačního řízení. Nejvyšší soud nadto bez odůvodnění rozdělil předmětná řízení a odpovídající nároky (29 000 Kč a 27 500 Kč) a posuzoval je samostatně, čímž nebyla dosažena limitní hodnota 50 000 Kč. Stran poslední žádosti stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal s námitkou, že do pravomocného ukončení řízení rozhodnutím ministra nelze předjímat, jaký bude výsledek; podle stěžovatele Nejvyšší soud v tomto smyslu odkázal na nepřiléhavou judikaturu. Stěžovatel konečně tvrdí, že Nejvyšší soud ani nevysvětlil, proč nejde o pracovněprávní vztahy ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
10. Podle stěžovatele je závěr Nejvyššího soudu, podle kterého se položená otázka ohledně ukončení správních řízení materiálním vydáním rozhodnutí týká skutkových zjištění, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu; částí otázky zpochybňující neposkytnutí výroků rozhodnutí s doložkami právní moci a neposouzení opakovaných žádostí se Nejvyšší soud vůbec nezabýval. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele nepřezkoumatelná. Stěžovatel opakuje, že obecné soudy chybně posoudily, že o jeho nárocích již bylo rozhodnuto v materiálním smyslu. Podání z roku dne 2005, 2007 a 2009 mohla být posouzena jako žádosti o nové rozhodnutí podle §101 soudního řádu správního, a proto není otázka promlčení rozhodná; zamítnutí předchozích žádosti netvoří podle stěžovatele překážku věci rozhodnuté a nezbavuje správní orgán povinnosti o nově podané žádosti rozhodnout. Stěžovatel konečně žádá Ústavní soud, aby posoudil intenzitu zásahu do jeho ústavních práv s ohledem na jeho stáří, finanční situaci (nízký starobní důchod) a celkovou délku trvání sporu.
IV. Předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, neboť stěžovatel byl účastníkem v řízení u obecných soudů [srov. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§30 odst. 1 téhož zákona) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
12. Ve vztahu k výroku II napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu byla ústavní stížnost podána včas a je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Stejně tak je ústavní stížnost včasná a přípustná proti části výroku II rozsudku městského soudu směřující vůči vedlejšímu účastníkovi b) [náhrada nemajetkové újmy ve výši 9 791 017 Kč navýšené o 449 800 Kč jakožto zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení], neboť v této části Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona).
13. Bylo-li dovolání Nejvyšším soudem v několika dalších částech (týkajících se nároků ve výši 13 750 Kč, 29 000 Kč a 27 500 Kč) odmítnuto pro objektivní nepřípustnost ze zákona [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.)], nemělo by se v tomto rozsahu podle obecných pravidel považovat za účinný prostředek ochrany práv stěžovatele ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V takových případech je totiž namístě brojit včasnou ústavní stížností již proti rozhodnutí odvolacího soudu, což stěžovatel neučinil, nýbrž napadl uvedené části rozhodnutí městského soudu a nalézacího soudu až po uplynutí dvouměsíční lhůty stanovené v §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud nicméně nepřehlédl, že městský soud stěžovatele nepoučil o objektivní nepřípustnosti dovolání proti předmětným částem rozsudku. Byl-li stěžovatel nesprávně poučen o možnosti podat dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku a této možnosti využil, pak s ohledem na princip důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci považuje Ústavní soud obvykle za skutečnost rozhodnou pro počítání lhůty k podání ústavní stížnosti až doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako včasnou a přípustnou i ve vztahu k uvedeným částem rozhodnutí městského a nalézacího soudu.
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Namítá-li stěžovatel, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou nepřipuštění rozšíření žaloby o částku 13 750 Kč a že nevysvětlil, proč jde o nový nárok, nelze na takovém postupu shledat nic protiústavního, neboť Nejvyšší soud srozumitelně a jasně zhodnotil předmětnou částku jako bagatelní. Jelikož o bagatelní částku v případě rozšíření žaloby zjevně jde, zásah Ústavního soudu by byl obdobně na místě pouze v případech zcela extrémního pochybení obecného soudu, zřetelně zasahujícího do základních práv stěžovatele a evidentně porušujícího základní principy spravedlnosti (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2922/19 ze dne 30. 9. 2019). Takové extrémní pochybení městského soudu Ústavní soud neshledal, neboť ten v bodě 5 napadeného rozsudku vysvětlil, že považuje stěžovatelův požadavek na náhradu škody ve výši nákladů předchozího dovolacího řízení, v němž se stěžovatel domohl zrušení předchozích rozhodnutí obecných soudů, za nový nárok ve smyslu §216 odst. 2 o. s. ř.
16. Obdobně Ústavní soud nedovodil neústavnost závěru Nejvyššího soudu ani ohledně bagatelní výše (resp. samostatného charakteru) částek 29 000 Kč a 27 500 Kč. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel prvním nárokem domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout zaplacením soudních poplatků a nákladů právního zastoupení, a druhým nárokem se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení ohledně nároku prvního, nelze dovodit, že by Nejvyšší soud vybočil z mezí ústavnosti, posoudil-li uvedené nároky samostatně ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Závěr, že dovolání není přípustné, jestliže žádný z nároků se samostatným skutkovým základem, které jsou předmětem dovolacího řízení, není nárokem na peněžité plnění přesahující 50 000 Kč, i když součet výše plnění z jednotlivých nároků tuto částku přesahuje, je ústavně konformní (srov. např. závěry uvedené v usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 1791/2018-182 ze dne 28. 6. 2018, potvrzené v bodech 22-23 usnesení sp. zn. IV. ÚS 3187/18 ze dne 4. 6. 2019). Námitku stěžovatele, že předmětné nároky spadají pod pracovněprávní vztahy ve smyslu §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je pak s ohledem na charakter popsaných nároků opřených o zákon č. 82/1998 Sb. nutné považovat za zjevně neopodstatněnou.
17. Stran posledně uvedených nároků konečně Ústavní soud konečně neshledal nic protiústavního ani na závěrech městského soudu. Ten jednak dovodil, že náhrada vynaložených nákladů na soudní poplatky a povinné zastoupení by mohla být stěžovateli přiznána pouze v případě, byla-li by příslušná rozhodnutí shledána nezákonnými, avšak taková situace nenastala (bod 10 napadeného rozsudku); zadruhé zhodnotil samotné kompenzační řízení ohledně uvedeného nároku jako přiměřeně dlouhé s ohledem na opožděnou formulaci jasného žalobního návrhu ze strany stěžovatele (bod 11 napadeného rozsudku). Stěžovatel ostatně ohledně uvedených závěrů žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci nevznesl.
18. Ve zbývající části ústavní stížnosti stěžovatel rozporuje závěr obecných soudů, že o jeho nárocích již bylo příslušnými správními orgány rozhodnuto v materiálním smyslu. I v tomto ohledu Ústavní soud dovodil ústavní konformitu posouzení obecných soudů. Městský soud se vzneseným nárokem pečlivě zabýval a své závěry řádně odůvodnil. Upozornil, že otázka, zda bylo o jednotlivých podnětech stěžovatele rozhodnuto, byla již dříve řešena Nejvyšším správním soudem a následně Ústavním soudem (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 1257/13 ze dne 12. 11. 2015). Městský soud dospěl k závěru, že předmětem stěžovatelovy žádosti ministrovi obrany z 29. 9. 2009 byly nároky, o nichž již dříve materiálně rozhodnuto bylo; stran posledního požadavku stěžovatele pak městský soud srozumitelně vysvětlil, proč stěžovatel nemohl rozumně předpokládat, že s ním uspěje, v důsledku čehož nejistotu ohledně výsledku řízení pociťovat nemohl. Lze uzavřít, že ani v této části ústavní stížnosti stěžovatel kromě rozporování dílčího posouzení obecných soudů žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci nepředestřel.
VI. Závěr
19. Protože Ústavní soud nezjistil, že by napadenými částmi rozhodnutí obecných soudů byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu