ECLI:CZ:US:2022:1.US.1704.22.2
sp. zn. I. ÚS 1704/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. Š. a stěžovatelky Montastav, s. r. o., se sídlem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Zdeňkem Jankovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 292/15, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 249/2022-607 ze dne 19. dubna 2022, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 11 To 331/2021-528 ze dne 2. prosince 2021 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ č. j. 16 T 97/2021-479, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-východ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-východ (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele (spolu s dalšími fyzickými osobami) vinným ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2 a 4 trestního zákoníku ve stádiu pokusu a ve formě spolupachatelství; stěžovatelku uznal vinnou ze spáchání přečinu pojistného podvodu podle §210 odst. 2
a 4 trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Nalézací soud uložil peněžitý trest ve výměře 160 000 Kč stěžovateli a 400 000 Kč stěžovatelce. K odvolání odsouzených i státní zástupkyně Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") ve veřejném zasedání zrušil výrok o trestu pro stěžovatelku a nově jí uložil peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč; odvolání stěžovatele zamítl. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají nesprávný postup obecných soudů, jímž mělo být porušeno jejich právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatelé předně uvádí, že původně byla podána obžaloba na třetí osobu (jeden ze spoluodsouzených) pro trestný čin krádeže, s tím, že okolnosti sice napovídají pravděpodobné kvalifikaci pojistného podvodu, avšak mají pouze váhu indicií nepostačujících k usvědčení dalších možných pachatelů. Nalézací soud věc vrátil státní zástupkyni k došetření s tím, že důkazy nasvědčují spáchání pojistného podvodu; stížnost státní zástupkyně odvolací soud zamítl, neboť se ztotožnil se závěry nalézacího soudu. V důsledku uvedeného procesního postupu bylo nejprve zahájeno trestní stíhání stěžovatelů a následně byla vydána napadená rozhodnutí obecných soudů.
4. Stěžovatelé dále popisují šetřené jednání a závěry vyvozené obecnými soudy z provedených důkazů: vina vyplývá výhradně z uceleného řetězce nepřímých důkazů a obhajoba je nevěrohodná, neboť je založena na jiné (odlišné) interpretaci provedených důkazů. Se závěry nalézacího soudu stěžovatelé nesouhlasí a namítají, že je odvolací soud jen převzal, aniž by je podrobil kritickému posouzení (provedl další důkazy), což nenapravil ani Nejvyšší soud. Uvedený postup je podle stěžovatelů nesprávný, odporuje relevantní judikatuře [například nález sp. zn. III. ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185)] a popírá zásadu in dubio pro reo. Stěžovatelé rovněž namítají extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry a navrhují zrušit napadená rozhodnutí.
5. Z rozsudku nalézacího soudu se podává, že sice neexistuje žádný přímý důkaz, je však popsána řada skutečností, z nichž sice každou lze samostatně vysvětlit jako náhodu, jejich souhrn však umožňuje logický závěr o spáchání trestného činu pojistného podvodu - vylákání plnění ve výši přesahující aktuální cenu pojištěného vozidla. S tímto závěrem se ztotožnil odvolací i Nejvyšší soud.
6. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) představuje záruku pro účastníky řízení, že se jejich věcí, argumentací a námitkami bude soud (soudy) zabývat a na základě provedených důkazů vysloví příslušný závěr. Uvedené právo však neznamená, že závěr soudů bude odpovídat očekáváním účastníků řízení - nezaručuje jim příznivý výsledek. Stěžovatelé se zúčastnili řízení před obecnými soudy, nebyli omezeni v uplatnění svých námitek ani zákonem předvídaných opravných prostředků. Jakkoli je žádoucí, aby o vině v trestním řízení bylo rozhodnuto na základě přímých důkazů, není vyloučeno, že se tak může stát výhradně na základě důkazů nepřímých, ovšem jen za předpokladu, že vytvářejí ucelený řetězec, neumožňující vznik pochybností, pro které by bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Takové pochybnosti v projednávané věci nenastaly a neprokazuje to ani fakt, že státní zástupkyně původně nepovažovala shromážděné důkazy za dostatečné k podání obžaloby pro trestný čin pojistného podvodu.
7. Podle §2 odst. 6 trestního řádu musí orgány činné v trestním řízení důkazy posoudit podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu; těmto požadavkům srozumitelně vyslovené závěry obecných soudů dostály a z napadených rozhodnutí nevyplývá nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, natož nesoulad extrémní. Stěžovatelé odmítají závěry obecných soudů, jimiž byli uznáni vinnými a byly jim uloženy peněžité tresty, avšak jejich nesouhlas (alternativní verze událostí) není způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Nepřípadný je i odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 888/14, neboť v projednávané věci je z napadených rozhodnutí (především nalézacího soudu) patrné, na základě čeho byl vysloven závěr o naplnění skutkové podstaty a jaké důvody vedly k odmítnutí argumentace stěžovatelů.
8. Ústavní soud není obecným soudem dalšího stupně a jeho zásah připadá v úvahu pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé a vykazují-li znaky svévole, což v projednávané věci zjištěno nebylo. Z napadených rozhodnutí je patrné, že se obecné soudy věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu; jejich postup je v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu