ECLI:CZ:US:2022:1.US.1709.22.1
sp. zn. I. ÚS 1709/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla S. (jedná se o pseudonym), t. č. ve Věznici Ostrov, zastoupeného Mgr. Lenkou Pokornou, advokátkou, sídlem Rooseveltova 335, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2022 č. j. 7 Tdo 181/2022-802, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 sp. zn. 10 To 107/2021 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích ze dne 3. září 2021 č. j. 62 T 10/2021-660, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, odst. 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník [pro skutek popsaný pod bodem 1)], zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku [pro skutek popsaný pod bodem 2)], zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 trestního zákoníku [pro skutek popsaný pod bodem 3)], zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku [pro skutek popsaný pod bodem 4)] a přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 trestního zákoníku [pro skutek popsaný pod bodem 5)]. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 3 trestního zákoníku ve spojení §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §70 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku uložen trest propadnutí věci, a to věci konkrétně specifikované ve výrokové části citovaného rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nárocích nezletilých poškozených Jany B., Jiřího B., Ivy C. a Jaroslava D. (jedná se o pseudonymy) na náhradu nemajetkové újmy.
3. Z hlediska obsahu podané ústavní stížnosti, ve které stěžovatel namítá toliko nedostatečně provedené dokazování (sub bod 6), je podstatné, že krajský soud nevyhověl z důvodu nadbytečnosti návrhům stěžovatele na doplnění dokazování znaleckými posudky z odvětví pedopsychologie na poškozené Janu B., Jiřího B. a Ivu C. Ve vztahu k poškozené Ivě C. pak ze stejného důvodu zamítl i návrh na provedení dalších listinných důkazů ze spisu vedeného Policií České v jiné věci. Toto své rozhodnutí odůvodnil tím, že na základě provedených důkazů výpovědi jmenovaných poškozených považoval za věrohodné a skutkový děj měl za prokázaný. Ke znaleckému zkoumání poškozených neshledal důvod, neboť jejich výpovědi v zásadě korespondovaly s výpovědí stěžovatele. Dodal, že znalecké zkoumání nezletilých poškozených by ve své podstatě znamenalo další sekundární viktimizaci nezletilých a že další výslechy by jim mohly způsobit psychické problémy. Závěr o nadbytečnosti učinil i ve vztahu k listinám vedeným Policií České republiky v jiné věci.
4. Odvolání stěžovatele a nezletilých poškozených Jany B., Jiřího B. a Ivy C. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora uvedeným usnesením podle §256 trestního řádu zamítl. K opětovné námitce neprovedení stěžovatelem navrhovaných důkazů mimo jiné podotkl, že jediným stěžovatelem výslovně deklarovaným důvodem, proč mají být nezletilí podrobeni znaleckému zkoumání, bylo to, že se jejich výpovědi v plném rozsahu neshodují s jeho výpovědí, což však není zákonným důvodem pro přibrání znalců. Krajský soud na základě provedených důkazů výpovědím poškozených, které neposuzoval izolovaně, ale v kontextu s ostatními provedenými důkazy, uvěřil, přičemž tomuto postupu nelze podle vrchního soudu nic vytknout. Vrchní soud neshledal žádné nedostatky v hodnocení důkazů ani v úplnosti dokazování, kdy doplnění dokazování považoval ve shodě s krajským soudem za nadbytečné.
5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. K námitce neprovedených důkazů konstatoval, že závěr o věrohodnosti určité osoby činí v konečném důsledku vždy soud a neprovedení znaleckého zkoumání určité osoby nelze bez dalšího hodnotit jako překážku pro učinění takového závěru. Krajský soud podle jeho názoru důsledně hodnotil výpovědi jednotlivých poškozených, a to samostatně i v kontextu všech dalších provedených důkazů, a na základě všech provedených důkazů byla obhajoba stěžovatele vyvrácena. Zdůraznil, že skutečnost, že stěžovatel s výpověďmi poškozených nesouhlasil, nepředstavuje bez dalšího legitimní důvod, proč by k jejich znaleckému zkoumání mělo docházet. Stěžovatel nepoukazoval ani např. na psychické zdraví nezletilých poškozených, které by mohlo ovlivňovat jejich schopnost si správně zapamatovat a reprodukovat prožité události. Rozhodující soudy považovaly znalecké zkoumání poškozených s ohledem na věrohodnost jejich výpovědí a další provedené důkazy za nadbytečné, což bylo plně v jejich kompetenci. Z téhož důvodu byl závěr o nadbytečnosti učiněn také u listin vztahující se k osobě poškozené Ivy C., neboť její výpověď bylo rovněž možno považovat v kontextu s dalšími provedenými důkazy za věrohodnou.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení namítá neústavnost rozhodnutí obecných soudů, kterou spatřuje v zamítnutí návrhů na doplnění dokazování ke skutkům specifikovaným ve výroku o vině rozsudku krajského soudu pod body 1), 2) a 3), dále k výroku o trestu a souvisejícím výrokům o náhradě nemajetkové újmy nezletilých poškozených Jany B., Jiřího B. a Ivy C. Trvá na svých předchozích důkazních návrzích a je přesvědčen o nezbytnosti jejich provedení. Ze svého pohledu popisuje průběh skutkového děje a opětovně (totožně jako v dovolání proti usnesení vrchního soudu) navrhuje doplnit dokazování znaleckými posudky z odvětví pedopsychologie na poškozené Janu B., Jiřího B. a Ivu C., přičemž ve vztahu k poškozené Ivě C. navrhuje i provedení dalších listinných důkazů ze spisu vedeného Policií České republiky v jiné věci. Stěžovatel i nadále považuje za nezbytné, aby se znalci vyjádřili ke struktuře osobností a intelektu poškozených, posoudili jejich vnímání, pozornost, paměť a schopnost reprodukovat skutečně prožité události a také se zabývali věrohodností výpovědí poškozených a možnou motivací k jejich zkreslování. Znalecké zkoumání poškozených požaduje z toho důvodu, že jejich výpovědi byly nepravdivé. Tvrdí, že se jednání kladených mu za vinu nedopustil. Nepravdivost výpovědi Jany B. spočívala podle něj v tom, že jeho jednání nepopisovala se skutečnou četností a intenzitou a významně je zjednodušila. Výpovědi zbylých dvou poškozených pak označuje za nepravdivé. Uvádí, že s poškozeným Jiřím B. řešil jeho intimní partie pouze v souvislosti s hygienou a že poškozená Iva C. při popisu událostí vycházela ze svých předchozích sexuálních zkušeností prověřovaných v jiných trestních řízeních. Jeho jednání nemělo v případě těchto dvou poškozených žádný sexuální podtext. Rovněž poukazuje na rozpory jeho výpovědi s výpověďmi poškozených s tím, že obecné soudy neobjasnily, proč uvěřily pouze jejich výpovědím, nekriticky je hodnotily, nepřihlédly k vyjádřením dalších svědků a k listinným důkazům, ani nezvážily postup v souladu s principem in dubio pro reo. Má za to, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn a v návaznosti na to byly přijaty nesprávné skutkové a hmotněprávní závěry, což se odrazilo v napadených výrocích o vině, trestu a náhradě nemajetkové újmy. Orgány činné v trestním řízení podle stěžovatele prováděly v důkazech neodůvodněnou selekci a tímto projevem libovůle porušily jeho práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Ústavní soud nepřezkoumává ani vztah mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjištění zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. Stěžovatel svými námitkami v ústavní stížnosti brojí toliko proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, k čemuž Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivé odůvodnění rozsudku krajského soudu, ze kterého nelze dovodit, že by soud rekonstruoval ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Krajský soud logicky a přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele a na základě jakých důkazů dospěl k závěru o jeho vině. K dispozici měl řadu důkazů, přičemž si byl vědom i jistých protichůdností výpovědí stěžovatele a poškozených, proto při hodnocení těchto důkazů zkoumal, zda a nakolik jsou tvrzení poškozených a stěžovatele věrohodná a v souladu s ostatními provedenými důkazy. Shledal, že výpovědi poškozených našly oporu v dalších provedených důkazech a že výpověď stěžovatele byla naopak bezpečně vyvrácena. Návrhy stěžovatele na doplnění dokazování zamítl z důvodu nadbytečnosti, neboť v dosavadním řízení byl podle jeho názoru proveden ucelený řetěz důkazů vytvářejících dostatečný podklad pro rozhodnutí ve věci.
12. Konkrétně krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že výpovědi poškozených lze považovat za konzistentní a věrohodné, nebyla shledána žádná motivace pro jejich zkreslování či snaha o poškození stěžovatele, a že s výpověďmi poškozených korespondují i ostatní provedené důkazy. Sám stěžovatel připustil, že se nezletilé Jany B. dotýkal jak přes oblečení, tak i na nahém těle, připustil, že ji dráždil v oblasti přirození, stejně tak, že si od ní nechal masturbovat svůj penis, a to až do vyvrcholení. Poškozená Jana B. ve své výpovědi byla schopná podrobně popsat jednání stěžovatele, jeho charakter i četnost, včetně svých vlastních pocitů z jeho jednání. Taktéž nebyl shledán žádný důvod neuvěřit výpovědi poškozeného Jiřího B., jehož výpověď korespondovala s výpovědí jeho rodičů, svědků Evy B. a Tomáše B. (jedná se o pseudonymy), kteří shodně uvedli, že poškozený žádné stěžovatelem tvrzené problémy s hygienou, jejichž existenci stěžovatel opakovaně namítal, neměl. Se zmiňovanými důkazy navíc korespondovaly i závěry znaleckého posudku z oboru psychologie, kde byl stěžovatel popsán jako osoba, která se snaží omezit rozsah své viny, postrádá sebereflexi, hodnocení stěžovatele je bez emočního prožitku a bez zapojení do dalších souvislostí. Nebyla u něj sice shledána žádná sexuální porucha (ani pedofilie), což ho ale ze spáchání předmětných trestných činů nijak nevyviňuje, neboť z jeho strany šlo o náhražkové jednání v důsledku nedostatečné dospělé náhrady. Z uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru o vině stěžovatele vytýkaným jednáním a vrchní soud se s názorem krajského soudu ztotožnil.
13. Podle názoru Ústavního soudu se obecné soudy vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele ústavně konformním způsobem. K jejich závěrům může Ústavní soud toliko doplnit, že soudy hodnotí relevanci důkazního návrhu vždy ve vztahu k rozsahu a obsahu celého (již provedeného) důkazního řízení. Soudy tak nelze zavázat ke striktním obecným požadavkům bez přihlédnutí ke kontextu ostatních důkazů. Právě to hrálo důležitou roli ve věci stěžovatele. Obecné soudy odmítly provést ty důkazy, které nemohly (vzhledem k důkazní situaci) jakkoliv ovlivnit rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení ze dne 22. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3488/21). Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.
14. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Nejvyšší soud se náležitě vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, k návrhům stěžovatele na doplnění dokazování podrobně vysvětlil, z jakého důvodu šlo o důkazy nadbytečné, a zabýval se i tím, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod, přičemž ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. Nejvyšší soud ve shodě s názorem soudů nižších stupňů uzavřel, že na základě zjištěného skutkového děje je vyloučeno, že by šlo o dětskou hru či pouze o občasné až náhodné doteky a situace, jak se snažil stěžovatel namítat. V kontextu celého zjištěného skutkového stavu je podle něj nepochybné, že se stěžovatel vytýkaného jednání dopouštěl, a to výlučně za účelem svého sexuálního uspokojení. Ve věci nebyly ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ani nedůvodně odmítnuty navrhované podstatné důkazy, přičemž rozhodná skutková zjištění nejsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ale v provedených důkazech mají svoji zřetelnou oporu. V postupu Nejvyššího soudu nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení, neboť postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny.
15. Přisvědčit nelze ani námitkám stěžovatele, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Zmíněné pravidlo vychází z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny) a vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Obsahem tohoto pravidla pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)].
16. Zároveň však Ústavní soud zdůrazňuje, že dospěje-li obecný soud po vyhodnocení důkazní situace k závěru, že některé důkazy jsou pravdivé, že jejich věrohodnost není ničím zpochybněna, a své úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo, neboť soud tyto pochybnosti nemá. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné skutečnosti svědčící o tom, že by průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, neslo znaky jednostrannosti či tendenčnosti. Naopak, obecné soudy přesvědčivě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly k učiněným skutkovým a právním závěrům. Odůvodnění napadených rozhodnutí přitom tvoří jednotný celek svědčící o vině stěžovatele, přičemž Ústavní soud s ohledem na svoje shora popsané ústavněprávní vymezení neshledává důvod, pro který by měl učiněné skutkové závěry zpochybňovat.
17. V souladu s požadavky ústavního pořádku a judikatury Ústavního soudu obecné soudy postupovaly také při posouzení výměry uložených trestů a povinnosti stěžovatele k náhradě nemajetkové újmy poškozeným. Ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti k uloženým trestům ani žádné konkrétní námitky neuplatňuje.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu