ECLI:CZ:US:2022:1.US.1721.22.1
sp. zn. I. ÚS 1721/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Petra Blahníka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2022 č. j. 30 Cdo 1535/2022-378, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2022 č. j. 28 Co 139/2019-354 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. ledna 2019 č. j. 7 C 160/2016-187, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 a 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel je ekolog a byl autorizovanou osobou k "naturovému" posuzování podle předpisů o ochraně přírody a krajiny. Ministerstvo životního prostředí dne 23. 6. 2006 zahájilo řízení o odnětí autorizace stěžovatele, které po trojnásobném soudním přezkumu postupně vydávaných rozhodnutí správních orgánů skončilo dne 21. 3. 2017 nabytím právní moci posledního rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se proto žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") po vedlejší účastnici zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce uvedeného řízení o odnětí autorizace stěžovatele.
1. Obvodní soud napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 175 500 Kč s příslušenstvím a ve zbylé části žalobu zamítl. Obvodní soud shledal, že řízení trvalo 10 let a 9 měsíců, což je doba nepřiměřená. Při určení odškodnění vyšel obvodní soud z částky 18 000 Kč ročně (z rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010). Pro první dva roky řízení obvodní soud základní částku o polovinu snížil, jelikož první dva roky není újma za nepřiměřenou délku řízení natolik významná a její intenzita narůstá s plynutím času. Obvodní soud dále pokrátil základní částku o 20 %, protože řízení bylo složité. Základní částku však rovněž o celkem 20 % zvýšil; řízení pro stěžovatele mělo "nadstandardní" význam, stěžovatel k jeho délce nepřispěl a postup správních orgánů odporoval procesním pravidlům, byla-li rozhodnutí opakovaně zrušena pro nepřezkoumatelnost.
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice změnil napadený rozsudek obvodního soudu tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli dalších 35 100 Kč s příslušenstvím, a ve zbylé části jej potvrdil. Městský soud potvrdil základní částku určenou obvodním soudem ve výši 18 000 Kč za rok, protože maximální částka 20 000 Kč za rok se přizná při "zcela extrémně dlouho trvajícím řízení, což namítané řízení nesplňuje". Stejně tak se ztotožnil s celkovým 20% zvýšením částky z důvodu významu řízení pro stěžovatele (10 %) a závažného porušení procesních předpisů orgány veřejné moci (dalších 10 %). Shledal však, že není namístě snížit základní částku o 20 % pro složitost řízení. Řízení nebylo právně složité, neprovádělo se rozsáhlé znalecké dokazování či výslechy svědků. Stěžovateli proto náleží celkem 210 600 Kč s příslušenstvím.
1. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, neboť je neshledal přípustným. Zpochybnil-li stěžovatel krácení částky za první dva roky řízení, Nejvyšší soud konstatoval, že uvedené odpovídá stanovisku pod sp. zn. Cpjn 206/2010. Lhůty pro vydání rozhodnutí podle obecných předpisů o správním řízení nemají na dané úvahy vliv. Krácení za první dva roky řízení vyjadřuje, že "každé řízení nějakou dobu trvá", lhostejno, zda jde o řízení správní či soudní. Dále Nejvyšší soud zdůraznil, že určení konkrétní částky podléhá dovolacímu přezkumu toliko v situacích nepřiměřenosti výsledné částky, což se v nyní posuzované věci nestalo. Stěžovatel dále v dovolání tvrdil, že (pouhé) 10% zvýšení základní částky za vadnost postupu orgánů veřejné moci bagatelizuje význam průtahů v jeho věci (došlo k tzv. procesnímu ping-pongu mezi soudy a správními orgány). Úvahy obecných soudů proto odporují rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 30 Cdo 2476/2015. Podle Nejvyššího soudu však výsledná částka nebyla nepřiměřená okolnostem věci. V odkazované věci nadto šlo o přiměřenost kritérií ve prospěch a neprospěch poškozeného, kdežto v nyní posuzované věci jde o poměr "kritérií na téže straně tohoto posuzování".
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá argumentaci, kterou lze pro přehlednost kategorizovat následovně. Zaprvé nesouhlasí s tím, že obecné soudy snížily základní částku odškodnění za první dva roky řízení. Dále poukazuje na to, že Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vychází z předpokladu, že dva roky řízení lze považovat za dobu, po kterou soudní řízení obvykle trvat může. Uvedené úvahy však jsou legitimní toliko u soudního řízení, které zpravidla žádnými lhůtami vázáno není, na rozdíl od správního řízení, ve kterém se ze zákona zásadně rozhoduje v řádu desítek dnů. Stěžovatel se proto táže, zda řízení, které má ze zákona trvat maximálně 30 či 60 dní, může trvat obvykle dva roky, jak Nejvyšší soud v napadeném usnesení dovozuje. Nejvyšší soud též v napadeném usnesení popřel rozdíly mezi správním a soudním řízením, což neodpovídá skutečnosti.
1. Zadruhé stěžovatel tvrdí, že závěry obecných soudů se ocitají v rozporu s principem proporcionality. Obecné soudy v napadených rozhodnutích bagatelizují "otázku extrémních průtahů spojenou s vadností rozhodování správních orgánů". Přestože správní orgány rozhodovaly vadně a dopustily se průtahů v řízení, obecné soudy základní částku navýšily jen o 10 %. Stěžovatel proto odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, podle kterého "přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci". Stěžovatel považuje 10% zvýšení základní částky za přiměřené při menších "průtazích" a bez nepřezkoumatelných rozhodnutí. Podle stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 přitom lze základní částku zvýšit o 50 %, případně i více. V nyní posuzované věci je nadto veškerá "vina" za nepřiměřenou délku řízení na orgánech veřejné moci. K tomu stěžovatel zdůrazňuje, že v jeho věci došlo k tzv. procesnímu ping-pongu. Ústavní soud obdobný fenomén kritizuje jako systémový nedostatek, který nelze klást k tíži jednotlivce [srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
1. Zatřetí stěžovatel tvrdí, že s ohledem na vývoj ekonomiky a míru inflace není udržitelné považovat za přiměřené rozpětí základní částky podle stavu před 10 lety. Stěžovatel odkazuje na nález ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 4293/18, podle kterého výše odškodnění vypovídá o úctě státu k životu jednotlivých lidí. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž apeloval na obecné soudy, aby zvážily, zda v minulosti přiznaná odškodnění, se kterými poměřují nově přiznávaná, byla dostatečná. Obdobné závěry stěžovatel dovozuje z nálezu ze dne 21. 9. 2011 sp. zn. I. ÚS 1536/11 (N 165/62 SbNU 449), podle kterého má výše zadostiučinění odpovídat tradicím, životní úrovni a právnímu systému státu. Zatímco tradice a právní systém jsou konstantami, životní úroveň je proměnná. Dorovnání životní úrovně je v praxi Nejvyššího soudu běžné (srov. rozsudek ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 25 Cdo 279/2004 či ze dne 23. 11. 2005 sp. zn. 21 Cdo 2608/2004).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměl (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Jádrem námitek stěžovatele je nesouhlas s výší peněžitého zadostiučinění, které mu obecné soudy v napadených rozhodnutích přiznaly za újmu způsobenou nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o odnětí jeho autorizace. V obecné rovině podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že Ústavnímu soudu v obdobných věcech přísluší pouze posoudit, zda obecné soudy vycházely z pravidel plynoucích z příslušných ustanovení zákona a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností věci obecnými soudy, z pohledu zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515) či bod 40 nálezu ze dne 6. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1572/11 (N 45/64 SbNU 551)]. V obecné rovině Ústavní soud neshledal, že celková částka 210 600 Kč je s ohledem na okolnosti věci extrémně nízká, aby již nešlo hovořit o přiměřeném či "spravedlivém" zadostiučinění.
1. V konkrétnostech lze k námitkám stěžovatele označeným shora jako zaprvé uvést, že úvahy obecných soudů o snížení základní částky pro odškodnění spočívají na předpokladu (jak mimo jiné srozumitelně vysvětlil již městský soud v napadeném rozsudku), že zkrácení základní částky za první dva roky řízení odráží zvyšující se míru intenzity újmy za nepřiměřenou délku řízení v čase. Jinými slovy, je-li řízení nepřiměřeně dlouhé, první dva roky intenzita není tak citelná jako doba následující. Nejvyššímu soudu lze proto přisvědčit v tom, že stěžovatelem akcentovaná existence lhůt není pro uvedené úvahy rozhodná. Lze zajisté souhlasit v obecné rovině s tím, že řízení, které má podle zákona trvat nejvýše desítky dnů, nemá běžně trvat dva roky. Závěry obecných soudů o snížení částky za první dva roky řízení však nezpochybňují samotnou existenci nepřiměřené délky řízení, ani nepopírají rozdíl mezi správním a soudním řízením. Jak již bylo řečeno, jde o to, že první dva roky, jakkoli lze již hovořit o nepřiměřeně dlouhém řízení, není intenzita újmy tak významná jako roky následující (plynutím času). V tomto směru proto závěry obecných soudů exces nepředstavují a jejich odůvodnění jsou významu námitek stěžovatele adekvátní.
1. Ústavní soud zadruhé neshledal, že zvýšení částky ve věci stěžovatele o ("pouhých") 10 % je vzhledem k okolnostem posuzované věci nepřiměřené ("extrémní", viz shora). Nelze pominout, že již základní částka se v základním výpočtu zvyšuje v závislosti na délce trvání řízení. Základní částka (bez zohlednění případných "procentních" úprav) proto odráží i existenci tzv. procesního ping-pongu, stejně jako samotnou délku řízení (srov. obdobně bod 58 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, včetně odkazů na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu). Celkové 20% zvýšení základní částky odškodnění ve věci stěžovatele pak je odrazem vadného postupu orgánů veřejné moci společně se zvýšeným významem řízení pro stěžovatele. K odkazu stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 1303/21 je třeba uvést, že jeho ratio decidendi spočívá v tom, že existenci tzv. soudního ping-pongu nelze podřadit pod pojem tzv. instančnosti řízení a z toho důvodu částku snížit. Takové okolnosti však nyní posuzovanou věc nedoprovází. Již podle městského soudu v nyní posuzované věci k žádnému procentnímu snížení (mimo první dva roky řízení) základní částky nedochází, tím spíše ne z důvodu tzv. instančnosti řízení a tzv. procesnímu ping-pongu.
1. Je sice pravdou, že obecné soudy měly prostor pro navazující zvýšení částky (nepřiznaly nejvyšší možné odškodnění, které ještě přiznat lze). Z napadených rozhodnutí se však srozumitelně podává, že vadný postup (výhradně) správního orgánu spočíval toliko v opakované částečné nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ministra životního prostředí (nikoli již správních soudů). Z napadených rozhodnutí se dále podává, že stěžovatel se na délce řízení nijak nepodílel, což odráží, že z tohoto důvodu nebyla základní částka ani ponížena, ani zvýšena. Takové úvahy jsou řádně odůvodněny, nejsou nepřiměřené či "extrémní" a vychází z okolností konkrétní věci.
1. Jde-li konečně o námitky stěžovatele uvedené shora zatřetí, z dovolání, které stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti, se podává, že stěžovatel obdobné námitky v dovolacím řízení neuplatnil. Řízení o ústavní stížnosti přitom ovládá zásada subsidiarity, jež se projevuje i ve své tzv. materiální podobě (tzv. vnitřní subsidiarita). Platí proto, zjednodušeně řečeno, že stěžovatel je kromě "formálního" vyčerpání všech dostupných opravných prostředků k ochraně svého práva před podáním ústavní stížnosti rovněž povinen v přecházejících fázích řízení tvrdit skutečnosti, ze kterých dovozuje porušení svých práv, a dát tudíž možnost orgánům veřejné moci, aby k jeho tvrzením přihlédly, a z týchž důvodů případná pochybení napravily. Z ničeho se nepodává, že stěžovatel neměl procesní možnost vznést uvedené tvrzení, sám ostatně nic takového v ústavní stížnosti netvrdí. Poněvadž napadený rozsudek městského soudu byl vydán až v průběhu roku 2022, nelze ani usuzovat, že stěžovatel nemohl při podání dovolání zohlednit aktuální zvyšování inflace, o něž své úvahy o "valorizaci" odškodnění mimo jiné opírá. Za takové situace je nutné uvedené námitky považovat za tzv. materiálně nepřípustné. Proto k nim Ústavní soud nepřihlíží [srov. např. nález ze dne 10. 7. 1997 sp. zn. III. ÚS 359/96 (N 95/8 SbNU 367), body 16 a 17 nálezu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565), bod 10 usnesení ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 316/20 či bod 37 usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1721/20].
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu