ECLI:CZ:US:2022:1.US.1731.22.2
sp. zn. I. ÚS 1731/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Šámala, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti K. T., zastoupeného Mgr. Ing. Irenou Švarcovou, LL.M., advokátkou se sídlem Borová 111/7, Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2022 č. j. 14 Co 66/22-461 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 3. 11. 2021 č. j. 6 P 315/2017-414, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 2. 2022 č. j. 6 P 315/2017-434, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a na péči o děti a jejich výchovu, do práva vlastnit majetek a do práva na spravedlivý (řádný proces) ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 11, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí vydaných v řízení o změně výchovy nezletilých dětí a snížení výživného, hrazeného stěžovatelem (otcem nezletilých).
II
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") stěžovatel požadoval změnu výchovných poměrů, a to tak, že nezletilí budou svěřeni do střídavé péče a současně navrhl snížení stanoveného výživného na obě nezletilé děti s tím, že matce nezletilých bude rovněž stanoveno výživné. Obvodní soud návrhy stěžovatele zamítl. Dospěl k závěru, že poměry nezletilých byly naposledy upraveny rozsudkem před čtyřmi lety, kdy soud schválil dohodu rodičů o svěření nezletilých pro dobu po rozvodu manželství rodičů do péče matky a stěžovatel se zavázal platit na výživu každého z nezletilých dětí částku 10 000,- Kč měsíčně. Dalším jeho rozsudkem z roku 2018 ve spojení s rozhodnutím Městského soudu v Praze byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých na střídavou péči a styk stěžovatele s nezletilými dětmi byl upraven v podstatě na základě shody obou rodičů v této otázce. Obvodní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že s odkazem na ust. §908 a §909 a contrario o. z. není dán zájem nezletilých na změně požadované stěžovatelem, zejména nezletilého Š., u něhož se dá již přihlédnout k jeho vyjádření, že si tuto změnu nepřeje. U nezletilé T. není možné, s ohledem k nízkému věku, její vyjádření akceptovat jako kvalifikované, i když i jí současný stav uspořádání vyhovuje. Obvodní soud přihlédl i ke stanovisku znalců a k jejich doporučení na zachování dosavadní úpravy výchovných poměrů. Za této situace neshledal obvodní soud důvody měnit ani dosavadní výši výživného, neboť v mezidobí se materiální potřeby nezletilých zvýšily, i když současně došlo i ke zvýšení příjmů obou rodičů, zejména matky nezletilých.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení a nařízení mediace a potvrdil rozsudek obvodního soudu. O odvolání rozhodoval městský soud v intencích ust. §475 odst. 1 z. ř. s. a §909, §923 o. z., přičemž se v odůvodnění rozhodnutí zabýval jak splněním předpokladů změny poměrů, tak i rozlišením institutu střídavé péče a svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, při současném stanovení širokého styku druhého rodiče. S odkazem na příslušnou judikaturu Ústavního soudu městský soud konstatoval, že v poměrech obou nezletilých došlo od předchozí úpravy k posunu pouze v tom, že již navštěvují základní školu. V průběhu řízení bylo provedeno znalecké vyšetření výchovných schopností obou rodičů, které byly shledány relativně stejné. Negativní závěr znalců spočívá ve zjištění, že rodiče se nerespektují ve svých výchovných rolích a nejsou schopni spolupracovat v zájmu nezletilých. Ze strany obou rodičů dochází k vzájemné dehonestaci a k negativnímu ovlivňování nezletilých ve vztahu k druhému rodiči. Městský soud závěrem konstatoval, že od poslední úpravy (v řádu několika měsíců) nedošlo k žádné podstatné změně poměrů, pro kterou by bylo možné přistoupit ke změně výchovného prostředí, přičemž nebylo zjištěno nic, co by prokazovalo, že dosavadní úprava již nadále není v nejlepším zájmu nezletilých. O výši výživného městský soud rozhodl s poukazem na zvýšené příjmy stěžovatele v době od poslední úpravy, za současného nárůstu odůvodněných potřeb obou nezletilých.
III
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti, doplněné podrobnou citací z odůvodnění rozhodnutí, namítá, že oba soudy svou argumentací v podstatě popírají institut střídavé péče (§907 o. z.) a změny poměrů podle §909 a §923 o. z., neboť v rozhodnutích neuvedly relevantní a přesvědčivé důvody pro zamítnutí jeho návrhu. Soudům vytýká, že po celou dobu opatrovnického řízení jsou jejich rozhodnutí založena jen na obecných tezích. Konkrétní skutečnosti uvedené v odůvodněních rozhodnutí jsou však v rozporu se zjištěným skutkovým stavem, přičemž provedené důkazy soudy vykládají jednostranně. Stěžovatel je přesvědčen, že oběma soudy provedený výklad tzv. podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ nezohledňuje jím uvedená základní práva a je tak projevem zjevné "libovůle" v rozhodování. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1305/09 a IV. ÚS 2906/18 a tvrdí, že soudy při zkoumání nejlepšího zájmu dítěte nezohlednily i jeho práva rodiče a nezastupitelnou roli otce.
Projednání a rozhodnutí věci obvodním soudem nerespektovalo jeho právo na projednání v přiměřené lhůtě (§471 odst. 2 z. ř. s. ), přičemž náprava nebyla ani za použití ust. §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, nadřízeným soudem odpovídajícím způsobem posouzena s ohledem ke všem okolnostem věci. Městský soud zcela bezdůvodně ustanovil v řízení znalce, i když pro takový postup nebyl dán žádný důvod a v řízení porušil jeho procesní práva, jestliže ho nepoučil o změně svého právního názoru, že neshledává podmínky změny poměrů (§118a odst. 2 o. s. ř.), neboť zamítavé rozhodnutí obvodního soudu tento závěr neobsahovalo. Opatrovnické řízení podle názoru stěžovatele vykazuje identické znaky, resp. pochybení, které Ústavní soud vytkl soudům v nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21. I když i podle závěrů znalců jsou výchovné předpoklady obou rodičů stejné, nebyl tento důvod pro soudy vodítkem k postupu podle závěrů uvedených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1921/17, tj. svěření nezletilých do střídavé péče obou rodičů. Zásadní důvody, které takovému postupu brání, však soudy ve svých rozhodnutích neuvedly a jsou tak v zásadě projevem nepřímé diskriminace otců z důvodu pohlaví (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte a čl. 14 Úmluvy). Dosud platné úpravě styku stěžovatele s nezletilými lze podle jeho mínění vytknout jak nepřehlednost, tak i neodůvodněné "propady" termínů styku, které ho v konečném ročním souhrnu znevýhodňují.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého
(řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. např. sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 31/04). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se zužuje tak, že přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.
Dále považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních, při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/16, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, IV. ÚS 773/19 a IV. ÚS 1286/18). Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče představuje jen referenční vodítko pro rozhodování civilních soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že ve věci rozhodující soudy ústavně konformním způsobem zváží všechny relevantní okolnosti věci a dospějí k jinému řešení. Každý jednotlivý případ má totiž jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může - jako je tomu v předmětné věci - patřit i nefunkční vztah mezi rodiči po rozpadu manželství a další individuální problémy vztahující se ke konkrétní věci (k tomu srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 773/18, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Těmto požadavkům kladeným ze strany Ústavního soudu na rozhodování civilních soudů k výše označeným otázkám oba soudy v napadených rozhodnutích dostály.
Ústavní soud se neztotožňuje s tvrzením stěžovatele ohledně nedostatků v dokazování a o absenci nezbytného poučení ze strany městského soudu ve smyslu ust. §118a odst. 2 o. s. ř. za situace, v níž obvodní soud v řízení rozhodoval o obou návrzích stěžovatele podle ust. §909 a §910 o. z. Jinak řečeno stěžovateli bylo již z průběhu opatrovnického řízení zřejmé, jaké skutečnosti je v řízení o změně výchovných poměrů nezbytné nejen tvrdit, ale také prokazovat, aby soudy mohly - na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu - rozhodnout. Důvody, které - podle názoru stěžovatele - vedly k neakceptovatelné délce řízení před obvodním soudem, shrnul městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud stěžovatel s tímto rozhodnutím, resp. s důvody v něm uvedenými nesouhlasí, měl možnost postupovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Zda tak stěžovatel učinil či nikoli, se však již z obsahu ústavní stížnosti nepodává.
Se stěžovatelem nelze souhlasit rovněž v tom, že zejména městský soud nedostatečným způsobem zjistil důvody, které vedly k jeho závěru, že v předmětné věci nedošlo k podstatné změně stávajících výchovných poměrů a jím vyložené důvody neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Stěžovatel polemizuje se skutkovými zjištěními a závěry obou soudů ve snaze zpochybnit jejich správnost, resp. alespoň relevantnost v rozhodování o změně stávající úpravy výchovy obou nezletilých dětí a snížení výživného. Oba soudy (zejména pak městský soud) v odůvodnění napadených rozhodnutí konstatovaly, že zásadní důvod, který brání změně stávajících výchovných poměrů nezletilých, představuje vzájemná rivalita obou rodičů přerůstající v neustálé a nekončící konflikty. Vztahy rodičů s oběma nezletilými jsou zatěžovány jejich ovlivňováním, vzájemným nerespektováním jejich rodičovských rolí a neschopností jejich vzájemné dohody i v zásadních otázkách týkajících se výchovy nezletilých. Oba rodiče se odmítají podrobit individuální vztahové terapii, kterou považují za "zbytečnou" (i když matka nezletilých takovou terapii zřejmě bez odpovídajícího výsledku podstoupila), stěžovatel akceptuje výhradně případné nařízení společné terapie. Tu však znalci považují - bez odpovídajícího mezistupně (individuální terapie) - za nefunkční. Z odůvodnění rozhodnutí městského soudu vyplývá, že neměnný konfliktní postoj obou rodičů neumožňuje nejen nyní, ale ani v blízké budoucnosti stěžovatelem navrhovaný "posun" ve změně výchovných poměrů nezletilých. Je tedy jen na obou rodičích, aby překážky bránící dosavadní vzájemné komunikaci odstranili, neboť řádná výchova jejich nezletilých dětí by měla být v jejich společném zájmu.
V
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. září 2022
JUDr. Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu