ECLI:CZ:US:2022:1.US.1741.22.1
sp. zn. I. ÚS 1741/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného Mgr. Jaromírem Henyšem, advokátem se sídlem v Praze 18, Rýmařovská 561, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 136/2022-603 ze dne 27. 4. 2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a dále a) T. H. a nezletilých b) D., c) D. a d) D. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nezletilí vedlejší účastníci (narozeni 2009, 2012 a 2016) jsou společnými dětmi stěžovatele a vedlejší účastnice a) [dále též "matka"]. U Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "nalézací soud") probíhá pod sp. zn. 20 P 77/2020 řízení ve věci péče o ně. Poměry nezletilých jsou dosud upraveny pouze zatímně na základě usnesení nalézacího soudu č. j. 20 P 77/2020-346 ze dne 3. 12. 2021 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. 13 Co 10/2022-371 ze dne 14. 1. 2022 tak, že dva mladší bratři se u rodičů střídají po týdnu, zatímco nejstarší syn je u matky každý lichý víkend, ostatní dny tráví u stěžovatele.
2. Usnesením č. j. 20 P 77/2020-463 ze dne 23. 2. 2022 (tj. měsíc po posledním rozhodnutí odvolacího soudu) nalézací soud částečně vyhověl návrhu stěžovatele na vydání nového předběžného opatření a rozhodl, že všechny děti budou do doby pravomocného meritorního rozhodnutí o úpravě jejich poměrů převážně u otce s úpravou lichého víkendového styku u matky (jako to již probíhalo u nejstaršího nezletilého). Důvodem podání návrhu i rozhodnutí nalézacího soudu byly především konfliktní incident mezi nejstarším nezletilým a matkou a vyjádřené přání tohoto nezletilého.
3. Odvolací soud posledně uvedené rozhodnutí přezkoumal k odvolání matky, které shledal důvodným; napadeným usnesením proto změnil přezkoumávané rozhodnutí nalézacího soudu tak, že návrh stěžovatele na vydání nového předběžného opatření zamítl, čímž aktivoval zpět původně upravený režim (viz bod 1). Odvolací soud upozornil, že vydání předběžného opatření je mimořádným institutem, jehož uplatnění vyžaduje naléhavou potřebu úpravy práv a povinností dotčených účastníků. Při podrobné znalosti věci (řízení se podle jeho odůvodnění nedaří v reálném čase meritorně skončit pro neustálé vyřizování procesních návrhů rodičů) dospěl k závěru, že stěžovatel žádá totéž, co v posledním návrhu, o čemž již bylo pravomocně rozhodnuto. Ani konflikt nejstaršího syna s matkou nevedl odvolací soud k závěru, že by bylo v zájmu mladších dětí eliminovat jejich kontakt s matkou stěžovatelem požadovaným způsobem. Sourozenecká vazba je rovněž zachována, neboť se všechny děti společně potkávají po celý sudý týden u stěžovatele a během lichého víkendu u vedlejší účastnice a).
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve vztahu k přezkumu předběžných opatření například stěžovatelem odkazované nález sp. zn. IV. ÚS 3200/20 ze dne 2. 2. 2021 a nález sp. zn. III. ÚS 208/20 ze dne 29. 9. 2020; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak plyne nejen z napadeného, ale i z řady dalších přiložených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v uvedeném řízení, jsou nezletilí vedlejší účastníci dětmi vážně ohroženými vyhroceným rodičovským konfliktem. Tímto konfliktem je ovlivněn i náhled stěžovatele na důvody, pro které odvolací soud jeho poslednímu návrhu nevyhověl a které jsou pro něj subjektivně nepřesvědčivé a nepřijatelné; Ústavní soud ovšem jeho názor nesdílí.
7. Stěžovatelova stížnostní argumentace směřuje zejména k porušení základních práv nezletilých vedlejších účastníků, kteří však nemají postavení stěžovatelů. Jejich zástupcem pro řízení před obecnými soudy je jmenovaný kolizní opatrovník, nikoli stěžovatel; jedině ten by mohl v řízení před Ústavním soudem účinně hájit jejich zájmy, které mohou být ve střetu se zájmy rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3749/17 ze dne 9. 1. 2018 (N 3/88 SbNU 55)]. Případné porušení práv dětí by se ve sféře základních práv stěžovatele mohlo projevit, nikoli však přímo, nýbrž pouze zprostředkovaně [viz i stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1931/17 ze dne 19. 12. 2017 (N 235/87 SbNU 811)]. Z toho plyne, že intenzita zjištěného pochybení by musela být o to vyšší, aby zasáhla také právní sféru stěžovatele, nikoli jen dětí samotných.
8. V tomto směru stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, které má spočívat v dlouhodobé a systematické ignoranci vyjádřených přání nezletilých dětí, jakož i v přehlížení skutkové a právní argumentace stěžovatele, vycházející z rozhodovací praxe Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. S ohledem na uvedené považuje stěžovatel napadené rozhodnutí za svévolné.
9. Při rozhodování soudu ve věcech péče o nezletilé naplňuje stát pozitivní závazky plynoucí z čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny a zasahuje tím do nejintimnější sféry skupiny jednotlivců, jejich rodinného života. Činí tak pro ochranu dětí jako zranitelných subjektů práva. Autoritativně (tedy proti vůli některého z rodičů nebo i obou) rozhoduje ve chvíli, kdy nejsou rodiče schopni dostát své rodičovské odpovědnosti a plnit řádně svou roli. Vzhledem k tomu, že každé dítě (stejně jako každý dospělý) je jedinečné, s jedinečnou historií, s jedinečným rodinným zázemím, je logické, že lze z rozhodovací praxe soudů činit obecné závěry jen obtížně. Proto také v obecné rovině nalezne stěžovatel rozhodnutí jeho právnímu náhledu o nezbytném respektu k přání nezletilých konvenující, stejně tak by se však našla celá řada jiných, akcentujících jejich právo na kontakt s oběma rodiči, byť dočasně třeba i proti jejich vůli [viz například nález sp. zn. I. ÚS 1079/17 ze dne 26. 7. 2017 (N 133/86 SbNU 261), v němž se praví, že "(h)rozba fyzického násilí ze strany rodiče je přitom srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem."].
10. Úroveň odůvodnění napadeného rozhodnutí neshledává Ústavní soud excesivní ani jinak nedostačující. Nejde o meritorní rozhodnutí, nýbrž procesní usnesení o (opakovaném) návrhu na vydání předběžného opatření. V řízení nebyla opomenuta ani participační práva dětí, s jejich přáními je v rozhodnutích obecných soudů pracováno; minimálně v nynější fázi řízení (i s ohledem na jeho procesní stádium) však odvolací soud z odůvodněných příčin nepřiměla ke změně dřívějšího rozhodnutí. Dítě má právo být slyšeno, podle konkrétních okolností však v odůvodněném případě nemusí být nutně také vyslyšeno.
11. Podporuje-li stěžovatel svou argumentaci četnými odkazy na existující judikaturu, seznamuje tím rozhodující soud se svým právní náhledem na věc. Důvody, pro které odvolací soud stěžovatelovu návrhu nevyhověl, jsou z napadeného rozhodnutí srozumitelně seznatelné a nejeví se nijak nelogické ani jinak nepřesvědčivé; implicitně lze dovodit, že stěžovatelem odkazovanou judikaturu odvolací soud nepovažoval za přiléhavou [například již jen pro odlišnou procesní situaci - viz nálezy sp. zn. III. ÚS 3462/14 ze dne 13. 10. 2015 (N 184/79 SbNU 91) a sp. zn. II. ÚS 3489/15 ze dne 19. 4. 2016 (N 71/81 SbNU 253), vztahující se namísto rozhodování o předběžném opatření k výkonu rozhodnutí, či nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363) nebo sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 168/86 SbNU 729), týkající se náležitého odůvodnění meritorního rozhodnutí, nikoli předběžného opatření].
12. Všechny stěžovatelem uváděné, státem garantované a soudní judikaturou vyžadované záruky ochrany dětí proti domácímu násilí platí a vztahují se i k jeho dětem. Ústavní soud také stěžovateli přisvědčuje, že opatrovnické řízení je ovládáno zásadou oficiality a že je na obecných soudech konat v případě potřeby i z vlastní iniciativy, z moci úřední [nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. III. ÚS 928/22 ze dne 24. 5. 2022]. Není ovšem úlohou Ústavního soudu nahrazovat roli příslušných orgánů a stěžovatelova vážná obvinění vztahující se k péči matky o jejich společné děti vyšetřovat namísto nich. Všechny informace, které stěžovatel Ústavnímu soudu sděluje, aby demonstroval závažnost dopadů napadeného rozhodnutí do svých rodinných poměrů, jsou obecným soudům i orgánu sociálně-právní ochrany známy, jak plyne z jejich rozhodnutí i přiložených důkazních návrhu. Nečiní-li tedy na jejich základě příslušné orgány žádné kroky, plyne z této skutečnosti Ústavnímu soudu - navzdory přesvědčení stěžovatele - závěr, že pro postupy jím požadované dosud nenacházejí důvody (čímž není vyloučeno, že tomu v budoucnu nemůže být jinak).
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu