ECLI:CZ:US:2022:1.US.1766.22.1
sp. zn. I. ÚS 1766/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Z. K., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3651/2021-370 ze dne 22. 6. 2022, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 35 Co 356, 357/2020-269 ze dne 16. 2. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 43 C 220/2018-195 ze dne 30. 4. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a dále České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Proti stěžovateli jako obviněnému bylo dne 3. 4. 2013 vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání pod sp. zn. KRPA-132636/TČ 2012-000093-KAF, kterým byl stěžovatel obviněn ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Následné obžaloby byl stěžovatel zproštěn rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 41T 4/2014-5813 ze dne 2. 9. 2015 podle §226 písm. c) trestního řádu. Vrchní soud v Praze v řízení pod sp. zn. 6 To 85/2006 vydal dne 25. 9. 2017 rozsudek, kterým byl stěžovatel zproštěn obžaloby, odlišně oproti rozsudku soudu prvního stupně, podle §226 písm. b) trestního řádu. Trestní stíhání stěžovatele na základě nezákonného rozhodnutí trvalo circa čtyři roky a sedm měsíců, a proto uplatnil u vedlejšího účastníka nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím podle §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"). Poté, co vedlejší účastník jen konstatoval porušení práva stěžovatele, podal pro uspokojení tohoto nároku žalobu.
2. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem č. j. 43 C 220/2018-195 ze dne 30. 4. 2020 žalobu stěžovatele zamítl. Rozhodnutí nalézacího soudu stojí primárně na závěru, že nebyla v řízení prokázána závažná nemajetková újma žalobce a skutečnost, že se stěžovatel dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, považoval nalézací soud za významný faktor při posouzení výše přiměřeného zadostiučinění. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem č. j. 35 Co 356,357/2020-269 tak, že rozsudek nalézacího soudu ve věci samé potvrdil. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil dovoláním, kterému Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením č. j. 30 Cdo 2651/2021-370 ze dne 22. 6. 2022 nevyhověl a ve věci peněžní náhrady nemajetkové újmy dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
4. Stěžovatel namítá, že dovolací soud nerespektoval konstantní judikaturu Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. III. ÚS 3271/20 ze dne 17. 8. 2021 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Důvodem, pro který byl zproštěn obžaloby, bylo, že skutek kladený stěžovateli za vinu nebyl trestným činem. Podle stěžovatele tato skutečnost vylučuje předpoklad soudů, že si trestní stíhání sám zavinil; jinak by tomu podle něj bylo, jestliže by byl zproštěn z důvodu, že by nebyla prokázána vina pachatele dostatečně jistě (ve smyslu zásady in dubio pro reo). Dále tvrdil, že trestní stíhání pro něj mělo zásadní význam a podstatně jej ovlivňovalo po všech stránkách života. V řízení prokázal, že navštěvoval psychologa, se kterým řešil své trestní stíhání, jehož důsledkem bylo také ovlivnění jeho rodinných a přátelských vazeb, stejně jako pracovních a vlastnických možností. Pokud obecné soudy nevzaly v potaz tyto skutečnosti, neaplikovaly podle stěžovatele při určení formy zadostiučinění dostatečně princip proporcionality.
5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od stěžovatelova přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
6. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Jestliže by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná (nález sp. zn. II. ÚS 417/21 ze dne 21. 6. 2021, bod 23 odůvodnění). Již samotné trestní stíhání zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny. Zásah je o to citelnější, bylo-li trestní řízení poté skončeno zprošťujícím rozsudkem, protože skutek, z něhož byl stěžovatel obžalován, nebyl trestným činem [viz nález sp. zn. I. ÚS 2551/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 71/73 SbNU 305), bod 20 odůvodnění in fine]. Byť tedy stát v zásadě odpovídá osobám, které trestně stíhal a vůči nimž trestní stíhání neskončilo odsuzujícím rozsudkem, nelze uzavřít, že by rovněž každou takovou osobu v každém případě musel zásadně odškodnit penězi. K odčinění určité míry nejistoty, frustrace a jiných negativ vnesených do života prostřednictvím trestního stíhaní, které probíhalo přiměřenou dobu v souladu s právními předpisy, zásadně postačují jiné než peněžní formy odškodnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4525/2017 ze dne 15. 5. 2018; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://www.nsoud.cz).
7. Na Ústavním soudu bylo, aby posoudil, zda účastníci protiústavně zasáhli do práva stěžovatele na spravedlivý proces a na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Není úlohou Ústavního soudu, aby přezkoumával důvody, pro které se obecné soudy rozhodly nevyhovět nároku stěžovatele, ale toliko posoudit, zda soudy zachovaly základní zásady spravedlivého procesu, podrobily nárok žalobce pečlivému přezkumu a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Soudy při rozhodování o přiznání a formě zadostiučinění vycházely z posouzení, jestli nesporně nezákonným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení byla způsobena prokazatelná závažná nemajetková újma stěžovateli.
8. Stěžovatel namítá, že podle zmíněného nálezu sp. zn. I. ÚS 2551/13 trestní řízení už jen tím, že vnáší do života obviněného značnou nejistotu, znamená pro něj významnou psychickou zátěž a podle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3007/2010 ze dne 31. 8. 2011 je nemajetková újma spočívající v míře nejistoty ohledně výsledku trestního řízení psychickou kategorií obtížně prokazatelná, a proto se v určitém základním rozsahu předpokládá. Tato judikovaná vyvratitelná domněnka však neznamená, že míra nemajetkové újmy je v každém případě tak vysoká, že je na místě poskytnout stěžovateli peněžité zadostiučinění. Je zapotřebí zdůraznit povinnost soudu pečlivě přihlédnout ke všem nepříznivým následkům vyvolaným nezákonným trestním řízením a zvážit jeho veškeré negativní dopady, dotýkající se zejména osobnostní integrity konkrétního poškozeného. Obecné soudy tuto potřebu naplnily, jelikož provedly důkazy předložené stěžovatelem a v důsledku jejich vyhodnocení došly k závěru, že mu nebyla způsobena tak zásadní nemajetková újma, aby bylo přiměřené, vzhledem k dalším kritériím níže, poskytnutí peněžitého zadostiučinění.
9. Skutečnost, že se stěžovatel dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, byla relevantním kritériem pro určení formy odčinění nemajetkové újmy; šlo o okolnost, za níž k nemajetkové újmě ve smyslu §31 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu došlo, jak také konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 6069/2016 ze
dne 14. 12. 2018. Jednak bylo nutné posoudit, zda si stěžovatel trestní stíhání opravdu způsobil svým vlastním jednáním a zda pouze tato skutečnost sama o sobě vylučuje příznivější formu zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.
10. Jednáním stěžovatele, na základě kterého orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání, bylo, že podle prokázaných skutkových zjištění jednal hrubě nedbale a porušil péči řádného hospodáře, protože pověřil výkonem činností spadajících do jeho působnosti jinou osobu - svého bratra. Kvalifikaci této osoby neprověřil, i když byla v minulosti odsouzena za majetkovou trestnou činnost, tedy obcházel právní předpisy [zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů], a v neposlední řadě nekontroloval, jak jsou ve skutečnosti tyto činnosti vykonávány. Tím nepřímo umožnil páchání trestné činnosti na osobách zdravotně handicapovaných, protože založil obchodní společnosti, jménem kterých žádal o příspěvky na podporu zaměstnávání těchto osob. Nelze tedy dojít k závěru, že stěžovatel trpěl veřejné působení státu bez vlastního přičinění, došlo-li k tomuto řetězcem pochybení, který zakládal důvodné podezření, na základě něhož orgány činné v trestním řízení konaly, nelze považovat nezvolení formy peněžitého zadostiučinění za "bezohledné a urážející obyčejné lidské cítění", jak stěžovatel namítal. Samotná skutečnost, že se stěžovatel dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, nevylučuje absolutně možnost přiznání peněžitého zadostiučinění, avšak v tomto konkrétním případě bylo pro soudy zásadní, že byl stěžovatel považován za tzv. bílého koně. Ve spojení s nikoliv nadměrnou závažností nemajetkové újmy a nezávadným postupem orgánu činných v trestním řízení proto postačovalo pro zachování spravedlnosti zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.
11. Za irelevantní považuje Ústavní soud námitku stěžovatele, že je pro určení formy zadostiučinění zásadní změna ustanovení trestního řádu, na základě kterého byl zproštěn obžaloby, tedy že jeho skutek nebylo možné kvalifikovat jako trestný čin, protože nebyla prokázána subjektivní stránka ve formě úmyslu pro uplatnění navrhované skutkové podstaty dotačního podvodu, nýbrž pouze hrubá nedbalost stěžovatele při vykonávání péče řádného hospodáře a podání žádosti o příspěvek. I kdyby byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., tedy pro nedostatečné prokázání jeho viny, nebylo by to argumentem pro odpověď na otázku, zda svým jednáním trestní stíhání stěžovatel způsobil, a tedy pro uplatnění tohoto kritéria při uložení přiměřené formy zadostiučinění.
12. V postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud porušení ústavně chráněných práv stěžovatele, z hlediska práva na spravedlivý proces obecné soudy řádně zvážily všechna uvedená kritéria a vzaly v potaz ústavněprávní argumentaci stěžovatele. Závěr, k němuž dospěly, stojí na jejich ústavně konformním věcném posouzení, zda způsobená nemajetková újma dosahovala ve spojení s jednáním stěžovatele, které zapříčinilo trestní stíhání, takové intenzity, že mu mělo být soudy přiznáno nárokované peněžité zadostiučinění. Bylo-li tedy právo stěžovatele na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci uspokojeno konstatováním porušení práva, nešlo podle Ústavního soudu o excesivní nespravedlnost.
13. S ohledem na uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu