ECLI:CZ:US:2022:1.US.1780.22.1
sp. zn. I. ÚS 1780/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Ľ. M., zastoupené Mgr. Lucií Hanlovou, advokátkou se sídlem Jinonická 748/62, Praha 5, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022 č. j. 39 Co 41/2022-529, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na výchovu dítěte (čl. 32 odst. 4 Listiny) a práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k odvolání otce změněn rozsudek soudu I. stupně vydaný v opatrovnickém řízení o výkonu práv a povinností vyplývajících z rodičovské odpovědnosti a o výživném.
II
Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že k návrhu otce na změnu péče O nezletilého a o úpravu styku s nezletilým Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 18. 11. 2021 č. j. 0 P 198/2019-440 svěřil nezletilého do střídavé péče obou rodičů v časovém intervalu střídaní jednoho týdne (výrok I.), otci nezletilého uložil přispívat na výživu nezletilého částkou 5 000,- Kč měsíčně (výrok II.), matce nezletilého pak částkou 7 000,- Kč měsíčně (výrok III.), dále upravil rozsah styku nezletilého s oběma rodiči o svátcích a prázdninách (výroky IV. až XI.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok XII.).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem změnil výše označený rozsudek obvodního soudu tak, že nezletilého svěřil do výlučné péče otce (výrok I.), matce nezletilého (dále jen "stěžovatelka") uložil na výživu nezletilého přispívat částkou 7 000,- Kč měsíčně (výrok II.) a upravil běžný styk matky s nezletilým během roku, o svátcích a o prázdninách (výroky III. až IX.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok X.). Doplnil dokazování s odůvodněním, že po vyhlášení rozsudku obvodního soudu a zavedení střídavé péče, jak vyplývá mimo jiné ze zprávy kolizního opatrovníka, došlo u nezletilého k závažným výchovným problémům. V průběhu odvolacího řízení otec nezletilého uvedl, že toto chování je již "za hranou", nezletilému je nutné stanovit jasná pravidla a hranice, které je třeba každý den důsledně kontrolovat a jejich plnění vyžadovat. Stěžovatelka však tyto problémy řeší jen velmi benevolentně, je pro zachování volnosti a svobody nezletilého s tím, že vzniklé problémy považuje zčásti za vymyšlené a zčásti za zbytečně zdůrazňované, a to jak ze strany učitelů, asistenta, školní psycholožky, tak i samotného vedení základní školy.
Po doplnění dokazování městský soud konstatoval, že v řízení (§909 o. z.) bylo prokázáno, že ve smyslu ust. §907 odst. 2 o. z. v případě nezletilého jeho poměry neumožňují svěřit jej do střídavé péče rodičů, byť si nezletilý takové uspořádání svých výchovných poměrů přeje. Důvodem je skutečnost, že pro zdravotní stav nezletilého a problémy z něj vyplývající je střídavá péče nejnáročnějším způsobem péče, která klade zvýšené nároky nejen na rodiče, ale i na nezletilého. Městský soud dospěl k závěru, že v nejlepším zájmu nezletilého je stanovení jednoznačných výchovných postupů a pravidel, které je následně schopen nezletilý respektovat a plnit. Zájem na řádné výchově nezletilého tak převažuje nad jeho přáním setrvat ve stávající střídavé péči, když v řízení bylo zjištěno, že výchovu a péči o nezletilého výrazně lépe zvládá jeho otec.
III
Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje dřívějším rozhodnutím soudu, který schválil dohodu rodičů o péči o nezletilého a výši výživného. Nezletilý byl až do 9 let věku více v kontaktu se stěžovatelkou, než s otcem. Stěžovatelka poukazuje na svůj aktivní přístup k péči o nezletilého (vyšetření v pedagogicko-psychologické poradně, konzultace ve Středisku výchovné péče, psychologické vyšetření, kontroly na dětské psychiatrii, účast na individuálních schůzkách v základní škole), do něhož se otec nezletilého aktivně nezapojoval. Po dalším vyšetření (byla diagnostikována smíšená specifická porucha učení těžšího stupně - dysgrafie, dysortografie, dyslexie) byla rodičům doporučena změna základní školy na školu specializovanou na výuku dětí s poruchami učení. Otec bez souhlasu stěžovatelky přihlásil nezletilého k výuce na Základní škole X. Další období stěžovatelka popisuje jako střídavé zhoršení stavu nezletilého (jeho hospitalizace na oddělení dětské psychiatrie Thomayerovy nemocnice), které využil otec k návrhu na vydání předběžného opatření na odebrání nezletilého z její péče. Ze strany otce není péče o nezletilého zajištěna, nezletilý jí několikrát telefonoval, že je hladový, otec pro něj nezajistil rovněž žádné kroužky, či jinou mimoškolní aktivitu. Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudek obvodního soudu, jímž byl nezletilý svěřen do střídavé péče rodičů, odpovídal potřebám a přáním nezletilého, což zcela ignoroval městský soud. Podle jejího názoru až nekriticky přejal tvrzení otce nezletilého uvedená v odvolání a závěry jednotlivých zpráv Základní školy X a jejich zaměstnanců, která stěžovatelka považuje za tendenční a neobjektivní. Městskému soudu stěžovatelka vytýká, že se v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal se zprávou školní psycholožky Mgr. Dusové a bagatelizoval závěry vyplývající ze zprávy dětské psychiatričky MUDr. Jany Šplíchalové. V napadeném rozhodnutí soud nevěnoval odpovídající pozornost zprávě MUDr. Pavla Béma a Mgr. Jasenky Medenčevič ze dne 30. 9. 2021, doporučující jako nejvhodnější řešení "adekvátní dostupnost obou kompetentních rodičů svěřením nezletilého do jejich střídavé péče". Jestliže v předmětné věci byla splněna všechna referenční kritéria vymezená Ústavním soudem v jeho judikatuře při posuzování nejlepšího zájmu dítěte, měl městský soud věc posoudit a rozhodnout s ohledem na veškerá specifika daného případu v nejlepším zájmu nezletilého a nikoli v nejlepším zájmu jeho otce. Rozhodnutí městského soudu, které vychází ze zrušení střídavé péče jako nevhodné, resp. jsoucí v rozporu s nejlepším zájmem nezletilého, opomíjí závěry nálezů Ústavního soudu, které se rozhodováním soudů v této otázce zabývaly (např. sp. zn. I. ÚS 2483/13, I. ÚS 1554/14, IV. ÚS 773/18, II. ÚS 1654/17 a I. ÚS 3065/21).
Městský soud porušil právo na spravedlivý (řádný) proces, jestliže v řízení odmítl provést stěžovatelkou navrhované důkazy, což vedlo k porušení principu rovnosti zbraní a čl. 95 odst. 1 Ústavy. Závěrem stěžovatelka rovněž navrhuje, aby si Ústavní soud k ověření výše uvedených skutečností vyžádal zapůjčení příslušného spisu obvodního i městského soudu.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Ústavní soud tak zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomocí, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu jemu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech svévolný (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2519/07).
Obzvláště rezervovaně Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. např. sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 31/04). Důvodem je především skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. Tato skutečnost se odráží také v tom, že ve věcech upravených ve druhé části platného občanského zákoníku není, až na výjimky, proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak zužuje tak, že přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý (řádný) proces.
Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že otázkou ústavních aspektů svěřování nezletilého do péče po rozvodu či rozchodu jeho rodičů se opakovaně zabýval v řadě svých rozhodnutí. Z nich nevyplývá žádná priorita při způsobu rozhodování o svěření nezletilého do péče rodičů. Při nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních poměrů každého jednotlivého případu, založených na konkrétních skutkových zjištěních při respektování smyslu a účelu konkrétních zákonných ustanovení (srovnej např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1506/13, IV. ÚS 106/16, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15, IV. ÚS 773/19 a IV. ÚS 1286/18). Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče představuje referenční vodítko pro rozhodování civilních soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že ve věci rozhodující soudy ústavně konformním způsobem zváží všechny relevantní okolnosti věci a dospějí k jinému řešení. Každý jednotlivý případ má totiž jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného odlišného právního závěru, byť by šlo o zdánlivě obdobné věci. K takovým okolnostem může - jako je tomu v předmětné věci - patřit i nefunkční vztah mezi rodiči po rozpadu manželství, jejich odlišné názory na přístup k výchově nezletilého dítěte a další individuální problémy vztahující se ke konkrétní věci (k tomu srovnej např. nález sp. zn. IV. ÚS 773/18, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz). Závěry vyplývající z namítaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3065/21 nejsou pro předmětnou věci relevantní, neboť řeší sice problematiku střídavé péče, ale skutkově zcela odlišnou.
Uvedeným požadavkům kladeným na rozhodování civilních soudů o právních poměrech nezletilých městský soud v napadeném rozhodnutí dostál, rozhodnutí meze ústavnosti nijak nepřekročilo.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti především zpochybňuje zjištění městského soudu o nevhodnosti stávající úpravy výchovných poměrů nezletilého ve formě střídavé péče, která není v nejlepším zájmu nezletilého a negativní dopady jí zvoleného výchovného přístupu k nezletilému. V těchto otázkách stěžovatelka zpochybňuje jak rozsah dokazování, tak i způsob a výsledek hodnocení provedených důkazů.
Městský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí o změně péče o nezletilého a o úpravě styku stěžovatelky s nezletilým podrobně vysvětlil, z jakých důkazů vzal za prokázané, že na základě rozhodnutí obvodního soudu se krátce praktikovaná střídavá péče rodičů u nezletilého nejen neosvědčila, ale jejím přímým důsledkem byl naopak nárůst jeho závažných výchovných problémů, především agresivity k vrstevníkům i k sobě samému a sexuální obtěžování spolužaček. V projednávané věci tak bylo nezávisle na tvrzení rodičů prokázáno, že v nejlepším zájmu nezletilého je nastavení jasných a srozumitelných pravidel spojených s kontrolou jejich dodržování. Stanovení pevných hranic a pravidel výchovy bylo ostatně doporučováno oběma rodičům odborníky již od vzniku výchovných problémů nezletilého. Pouze jednotnost v dodržování tohoto výchovného modelu oběma rodiči, který je nezletilým akceptován a plněn, může v budoucnu ovlivnit jeho chování do té míry, aby byl schopen zvládat své agresivní chování a mohl navazovat běžné vztahy se svým okolím. I když soudy uznávaly skutečnost, že každý z rodičů při výchově nezletilého uplatňoval své vlastní názory a přístupy, musely zvažovat prospěšnost, resp. naopak negativní dopady naprosto odlišných výchovných metod obou rodičů na chování nezletilého ve škole a v průběhu trávení volného času. V této souvislosti byly výsledky dokazování jednoznačné a městskému nelze vytknout, že by se nezabýval všemi v řízení provedenými důkazy. V řízení před městským soudem tak bylo zjištěno, že péči a výchovu spojenou s pevnými a srozumitelnými pravidly výchovy nezletilého je schopen plnit a také jejich dodržování kontrolovat pouze jeho otec. Zlepšení školních výsledků i celkového chování nezletilého nebylo při pobytu u otce nijak náhodné, ale souviselo s dodržováním doporučených postupů a pravidel.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 2943/14 se Ústavní soud zabýval právem dítěte vyjádřit se s ohledem na rozumovou a emocionální vyspělost ke všem rozhodnutím, která se týkají jeho zájmů. Ústavní soud zde konstatoval, že i když je při dosažení věku 12 let jeho přání nutné považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, děje se tak jen za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. Ani v takovém případě však není možné postoj dítěte převzít bez dalšího, soudy musí své rozhodnutí založit na pečlivém a komplexním posouzení jeho zájmů (srovnej např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12). V nálezu sp. zn. II. ÚS 2919/14 Ústavní soud v této souvislosti doplnil, že nejlepší zájem dítěte je sice předním hlediskem, není však hlediskem jediným, které soudy musí zvažovat, neboť nejlepší zájem dítěte se může dostat do konfliktu zájmů nejen dítěte samého, ale i oprávněných zájmů ostatních osob. V předmětné věci sice nezletilý opakovaně vyjádřil své přání pobývat více u stěžovatelky, tento postoj však nebylo možné chápat jako objektivní názor, ale spíše vyjádření zájmu mít možnost využít svobodného volného režimu, který stěžovatelka - navzdory otcem nastaveným hranicím a povinnostem nezletilého - dlouhodobě preferovala.
V předmětné věci městský soud dostatečně podrobně daná kritéria "nejlepšího zájmu" nezletilého zohlednil, a proto jeho rozhodnutí v této otázce nelze považovat za porušení stěžovatelkou označených základních práv. Ústavní soud dále poznamenává, že střídavou péči je třeba upřednostňovat tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájem nezletilého. Specifickou okolností dané věci, která rovněž brání považovat střídavou péči za nejhodnější uspořádání výchovných poměrů nezletilého, je diagnostikované onemocnění ADHD a řada dalších zdravotních obtíží nezletilého, které, jak konstatoval již městský soud, klade v případě střídavé péče na oba rodiče a v neposlední řadě i na nezletilého mimořádně vysoké nároky, jež jsou za současné situace při absenci shody v názorech na výchovu nezletilého u obou rodičů prakticky nesplnitelné.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelkou ani v tom, že by městský soud nedostatečným způsobem zjistil skutkový stav, pokud odmítl provést jí navrhované důkazy. Ústavní soud k této námitce odkazuje na podrobné odůvodnění městského soudu, který pod bodem 40. napadeného rozhodnutí vyložil důvody svého postupu. Ten odpovídá judikatuře Ústavního soudu, která konstatuje, že soud není povinen provést veškeré účastníkem navržené důkazy, pokud v odůvodnění rozhodnutí vysvětlí důvody, které ho k takovému postupu vedly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu