ECLI:CZ:US:2022:1.US.1790.22.1
sp. zn. I. ÚS 1790/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti obchodní korporace MELKUS KEJLA & PARTNERS advokátní kancelář s. r. o., se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, zastoupené Mgr. Richardem Turoněm, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1624/5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 47 Co 194/2021-185 ze dne 5. 4. 2022, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a obchodní korporace TESAKO CZ s. r. o., v likvidaci, se sídlem v Novém Městě nad Metují, Komenského 394, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se žalobou před Okresním soudem v Náchodě (dále jen "nalézací soud") domáhala proti vedlejší účastnici zaplacení částky 32 670 Kč z titulu částečně neuhrazené faktury za poskytnuté právní služby. Nalézací soud rozsudkem č. j. 64 C 8/2020-117 ze dne 29. 6. 2021 rozhodl tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 378,13 Kč (výrok I), žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení dalších 32 291,87 Kč, zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu ve výrocích II a III (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Argumentace stěžovatelky je vedena v několika rovinách a lze ji shrnout následovně: Zaprvé, odvolací soud porušil princip kontradiktornosti a zákaz překvapivých rozhodnutí, neboť se jedna z klíčových právních úvah odvolacího soudu (že stěžovatelka je právním profesionálem) objevila teprve v odůvodnění jeho rozhodnutí, a stěžovatelka tak na ni nemohla reagovat. Zadruhé, odvolací soud se dopustil interpretační libovůle, neboť jeho závěry jsou v rozporu s převládajícím doktrinálním názorem, dostupnou starší judikaturu i textem §1958 odst. 2 a §628 občanského zákoníku. Zatřetí, napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, protože odvolací soud odkázal na judikaturu, u níž není zřejmé, proč by měla vést k závěru negativnímu pro stěžovatelku. Právní závěry odvolacího soudu nejsou dostatečně odůvodněny; soud se nevypořádal dostatečně se všemi námitkami stěžovatelky a otázkami podstatnými pro rozhodnutí ve věci. Začtvrté, odvolací soud postupoval v rozporu se zásadou nestrannosti soudce, neboť v rámci svého posuzování věci přihlédl ke skutečnosti, že stěžovatelka je profesionálem v oblasti poskytování právních služeb, a z tohoto důvodu neposuzoval zjevné porušení dobrých mravů ze strany vedlejší účastnice.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Proto výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
6. Vzhledem k předmětné částce (32 291,87 Kč) jde o tzv. bagatelní věc, a to z pohledu hodnoty předmětu sporu pro dovolací řízení podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4066/16 ze dne 3. 1. 2017 či usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/22 ze dne 24. 5. 2022; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
7. Pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce při přístupu k odvolacímu či dovolacímu přezkumu. Bylo by pak proti logice tohoto omezení, kdyby se přezkum rozhodnutí, proti němuž není s ohledem na hodnotu předmětu sporu mimořádný opravný prostředek přípustný, pouze automaticky přesunul do roviny ústavního soudnictví (viz např. bod 11 usnesení sp. zn. II. ÚS 3521/20 ze dne 22. 3. 2021 či usnesení sp. zn. II. ÚS 1173/22 ze dne 24. 5. 2022). Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ze dne 6. 4. 2021) - to však stěžovatelka ve své ústavní stížnosti nečiní a ani Ústavní soud sám žádné takové okolnosti neshledal. V napadeném rozsudku přitom nezjistil ani extrémní vybočení z kautel spravedlivého procesu či známky svévole nebo libovůle.
8. Stěžovatelka brojí především vůči závěrům odvolacího soudu v rovině podústavního práva, které učinil, když se ztotožnil s nalézacím soudem ohledně promlčení práva stěžovatelky. Avšak podle Ústavního soudu, jemuž závěry obecných soudů nepřísluší hodnotit z pohledu věcné správnosti, ale v kontextu naznačené zdrženlivosti, je odůvodnění napadeného rozsudku srozumitelné a jsou v něm z hlediska ústavněprávních požadavků dostatečně a logicky vylíčeny úvahy, jimiž se odvolací soud řídil.
9. Jde-li o namítanou překvapivost závěru odvolacího soudu, že stěžovatelce coby právní profesionálce byl běh promlčecí lhůty znám (pročež uplatnění námitky promlčení není rozporné s dobrými mravy), z odůvodnění odvolacího soudu se nepodává, že by šlo o případ, kdy by stěžovatelka nedostala příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů nebo k odlišnému právnímu hodnocení [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)], aproboval-li odvolací soud právní posouzení provedené nalézacím soudem a měla-li stěžovatelka možnost efektivně v celém řízení právně argumentovat (srov. bod 26 stěžovatelkou citovaného usnesení sp. zn. IV. ÚS 1142/20 ze dne 30. 3. 2021). Předmětný závěr (resp. právní úvaha) odvolacího soudu ani sama o sobě neznačí, že by šlo v nyní projednávané věci o nespravedlivou nerovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny) či o porušení práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
10. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu