ECLI:CZ:US:2022:1.US.1817.22.1
sp. zn. I. ÚS 1817/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Tomáše Matějky, zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem se sídlem Masarykova 998/31, Ústí nad Labem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2022 č. j. 70 Co 200/2022-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Z obsahu napadeného usnesení a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 9 zahájil řízení o zaplacení částky 135 898 Kč. Stěžovatel ani přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek a řízení proto bylo zastaveno. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Proti výroku o nákladech řízení podala žalovaná odvolání. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil, když o náhradě nákladů řízení rozhodl na základě §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť měl aplikovat §146 odst. 2 o. s. ř., tzn. v případě, že dojde k zastavení řízení, vycházet z procesního zavinění účastníků řízení. V daném případě bylo řízení zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, stěžovatel tedy procesně zavinil zastavení řízení. Žalovaná se nenechala právně zastoupit samoúčelně, důvodem bylo sepsání vyjádření na kvalifikovanou výzvu učiněnou soudem prvního stupně.
Stěžovatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. K nezaplacení soudního poplatku došlo z důvodu, že žalovaná strana po podání žaloby požadovanou částku zaplatila. Pokud by soudní poplatek zaplatil a následně vzal žalobu zpět, náklady řízení by musela hradit žalovaná. Takový postup by byl v konečném důsledku neekonomický. Stěžovatel k tomu uvádí, že sice zavinil zastavení řízení, ale pro jednání žalované. Pochybení se podle stěžovatele dopustil soud prvního stupně, který, i přestože nebyl zaplacen soudní poplatek, vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě a k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku došlo až následně (po telefonickém upozornění soudu). Stěžovatel přitom neměl možnost sdělit tyto skutečnosti v rámci odvolacího řízení, neboť odvolání mu nebylo doručeno.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Otázka náhrady nákladů řízení by proto mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel.
Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Jde-li o nedoručení odvolání stěžovateli, je nutné vycházet z §210 odst. 1 o. s. ř. Odvolání proti usnesení, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, doručí předseda senátu těm účastníkům, jejichž práv a povinností se týká, je-li to s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vhodné a účelné. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že je na uvážení soudu, zda doručí odvolání proti rozhodnutí, kterým nebylo rozhodnuto ve věci samé, ostatním účastníkům řízení. Byť by s ohledem na tzv. zásadu rovnosti zbraní mělo být nedoručení odvolání ostatním účastníkům spíše výjimečné, nelze takové situace s ohledem na okolnosti případu či povahu věci vyloučit. K nedoručení odvolání může soud přistoupit např. tehdy, kdy lze očekávat, že vyjádření protistrany nemůže nijak přispět k náležitému posouzení věci (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 191/06). Tak tomu bylo i v tomto případě.
Odvolací soud při rozhodování o náhradě nákladů soudního řízení postupoval v souladu s §146 odst. 2 o. s. ř., když posuzoval, který z účastníků řízení procesně zavinil zastavení řízení. V případě nezaplacení soudního poplatku je to žalobce, tedy stěžovatel. Stěžovatel věděl, že řízení bude zastaveno a měl si být vědom také případných nepříznivých dopadů takového postupu v oblasti náhrady nákladů řízení. Soudu nepřísluší posuzovat, jaká pohnutka vedla žalobce k nezaplacení soudního poplatku, byť může být jeho jednání vedeno dobrými, kupř. ekonomickými úmysly. Sluší se uvést, že postup soudu prvního stupně, který i přes nezaplacení soudního poplatku vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě, je sporný, jak na to ostatně upozornil i soud odvolací. To však nemůže mít vliv na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. posouzení, který z účastníků řízení má hradit náklady řízení. Náklady vynaložené žalovanou byly vynaloženy v tomto případě účelně.
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s postupem a právními závěry obecného soudu, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl svědčit o opodstatněnosti jeho právního názoru. V předmětné věci však jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Své závěry odvolací soud řádně odůvodnil. Ustanovení dotýkající se doručování odvolání bylo interpretováno způsobem, který nezkrátil ústavně zaručená procesní práva stěžovatele. Ústavní soud proto neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí ani postup mu předcházející bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu