ECLI:CZ:US:2022:1.US.1829.22.1
sp. zn. I. ÚS 1829/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti F. J., zastoupeného Mgr. Dianou Koťovou, advokátkou se sídlem Teplice, Kollárova 1879/11, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2022 č. j. 11 Tdo 230/2022-225, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 8. 2021 č. j. 6 To 425/2020-195 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 8. 2020 č. j. 61 T 26/2019-162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou a půl let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce čtyř let, a současně mu bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci. Dále stěžovatel navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřuje zejména v extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a právními závěry trestních soudů, kdy soudy měly svévolně upřednostnit výpověď poškozeného před výpovědí stěžovatele, čímž mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Trestním soudům dále vytýká, že nezohlednily důkazy v jeho prospěch, zejména jeho dosavadní trestní bezúhonnost nebo to, že v minulosti pomáhal orgánům činným v trestním řízení při objasňování drogové trestné činnosti. Uvádí, že si soudy vybíraly důkazy, které pro něj byly nejvíce nevýhodné, a o tyto opřely svá skutková zjištění. Stěžovatel se také domnívá, že neměla být brána v potaz výpověď svědkyně P., která sama o věci nic nevěděla a před soudem zopakovala jen to, co jí poškozený sdělil. Trestní soudy podle něj učinily nesprávný hmotněprávní závěr o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže a tvrdí, že výrok o vině postrádá pojmové znaky tohoto trestného činu.
Stěžovatel má za to, že jeho jednáním nebyla naplněna ani skutková podstata trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Namítá absenci svého zavinění a tvrdí, že uvedené pevné látky s obsahem metamfetaminu a pseudoefedrinu neměl v úmyslu přechovávat pro sebe ani pro jiného, nýbrž je poškozenému odebral za účelem jejich odevzdání na policii. Stěžovatel dále namítá nízkou společenskou škodlivost svého jednání a domnívá se, že byly splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení a s hodnocením důkazů a se skutkovými i právními závěry soudů polemizuje stejným způsobem, jakým to činil v rámci svého odvolání a dovolání. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další přezkumné soudní instance, což mu však nepřísluší, neboť jeho kasační pravomoc je založena jen tehdy, pokud by napadená rozhodnutí vycházela ze skutkových zjištění, která jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy a postup obecného soudu by tedy nesl rysy svévole (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95 či usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03).
Jestliže stěžovatel brojí proti tomu, že trestní soudy upřednostnily výpověď poškozeného před jeho vlastní, je třeba zdůraznit, že nalézací soud věnoval hodnocení obou protichůdných výpovědí náležitou pozornost. Důvody, na základě kterých vyhodnotil výpověď poškozeného jako usvědčující, zatímco stěžovatelovu výpověď jako účelovou, považuje Ústavní soud za zcela racionální. Výpověď poškozeného byla totiž podpořena dalšími důkazy, zejména odborným vyjádřením z oboru kriminalistika, odvětví daktyloskopie, které prokázalo, že se na předmětných sáčcích s pevnými látkami obsahujícími metamfetamin a pseudoefedrin nenacházely otisky poškozeného. Toto zjištění potvrzovalo verzi, že sáčky byly do tašky poškozeného vloženy stěžovatelem, a to v úmyslu přivodit poškozenému trestní stíhání a vyhnout se postihu za spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže. Výpověď stěžovatele naproti tomu obsahovala podle názoru nalézacího soudu několik nevěrohodných tvrzení, například o tom, že policie nevěnovala pozornost oznámení o probíhajícím prodeji drog. Před nalézacím soudem byla také provedena konfrontace a i při ní se soudu jevila výpověď poškozeného jako věrohodnější. Co se týče výpovědi svědkyně P., tuto soud zohlednil jen při posuzování věrohodnosti poškozeného v tom smyslu, že před soudem i v soukromoprávní sféře popsal událost stejně.
Ústavní soud se tak ztotožňuje se závěrem odvolacího a dovolacího soudu, že v projednávaném případě nenastala procesní situace, kdy by proti sobě stály dvě zcela rovnocenné verze událostí (srov. č. l. 7 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a č. l. 12 usnesení Nejvyššího soudu). Nebylo tedy namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Jestliže stěžovatel tvrdí, že si soudy vybíraly pro něj nejvíce nevýhodné důkazy a o tyto opřely svá skutková zjištění, napadá tím opět hodnocení důkazů, ke kterému trestní soudy dospěly. Stěžovatel se tak svými námitkami, se kterými se již vypořádal odvolací a dovolací soud (srov. č. l. 6, 7 a 11 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem a č. l. 8-12 usnesení Nejvyššího soudu), znovu snaží prosadit svou verzi skutkového děje a staví Ústavní soud do role, která mu nepřísluší.
Trestní soudy neponechaly stranou pozornosti ani námitku stěžovatele, že nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů, za něž byl odsouzen. Pokud jde o jeho tvrzení, že výrok o vině postrádá pojmové znaky trestného činu loupeže, odkazuje Ústavní soud na č. l. 12-13 usnesení Nejvyššího soudu, kde se dovolací soud s touto námitkou přesvědčivě vypořádal. Ústavní soud nepovažuje za potřebné k tomu cokoli dodávat, zvláště když stěžovatel ve své ústavní stížnosti na tuto argumentaci nijak nereaguje.
Jako opodstatněné nemohl Ústavní soud vyhodnotit ani námitky stěžovatele vztahující se k jeho odsouzení za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. I v tomto případě odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu, kde byly na č. l. 15-16 přehledně shrnuty důvody, kvůli kterým trestní soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že pevné látky s obsahem metamfetaminu a pseudoefedrinu neměl v úmyslu přechovávat pro sebe ani pro jiného, nýbrž je poškozenému odebral za účelem jejich odevzdání na policii. Ani v tomto případě stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádné skutečnosti, kterými by tuto argumentaci vyvracel či zpochybňoval. Stěžovatel se rovněž mýlí, pokud uvádí, že přechováváním uvedených pevných látek s obsahem metamfetaminu a pseudoefedrinu po dobu nejméně jednoho dne nemohlo dojít k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy. Jak totiž již správně podotkl Nejvyšší soud na č. l. 17 svého usnesení, prokázaná doba přechovávání návykových látek není pro naplnění znaků skutkové podstaty podle §283 trestního zákoníku rozhodná.
V souvislosti s námitkou stěžovatele, že v jeho případě byly splněny podmínky pro aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, Ústavní soud připomíná, že podle této zásady trestní odpovědnost nepřichází v úvahu pouze v situacích, kdy lze uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12 nebo IV. ÚS 2801/16). Ve shodě s Krajským soudem v Ústí nad Labem (srov. č. l. 11 usnesení) Ústavní soud konstatuje, že zásadu subsidiarity trestní represe v trestní věci stěžovatele nebylo možno aplikovat, neboť žádný ze skutků, za něž byl odsouzen, nespadal do kategorie činů neodpovídajících z hlediska spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujícím trestným činům daného typu.
Ústavní soud uzavírá, že vina stěžovatele za spáchání uvedených trestných činů byla spolehlivě prokázána, přičemž trestní soudy k tomuto závěru dospěly způsobem, v němž Ústavní soud nespatřuje zásah do práva na spravedlivý (řádný) proces či jiného ústavně zaručeného práva nebo svobody. Trestní soudy svá rozhodnutí logickým a dostatečně podrobným způsobem odůvodnily a vypořádaly se i s důkazy ve prospěch stěžovatele. Ústavní soud tak neshledal důvod pro kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu