ECLI:CZ:US:2022:1.US.1888.22.1
sp. zn. I. ÚS 1888/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 940/14, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 157/2021-469 ze dne 12. 5. 2022, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a dále a) L. K., b) nezletilého A. M. N. a c) nezletilé N. O. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nezletilí vedlejší účastníci b) a c) [dále jen "nezletilí" nebo "děti"] jsou společnými dětmi stěžovatele a vedlejší účastnice a) [dále jen "vedlejší účastnice" nebo "matka"]. Okresní soud Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") rozhodl rozsudkem
č. j. Nc 310/2020-248 ze dne 29. 4. 2021 o úpravě jejich poměrů tak, že je svěřil do střídavé péče rodičů a rodičům stanovil výživné včetně povinnosti uhradit si vzájemný dluh na výživném za předcházející období. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") následně nadepsaným a napadeným rozsudkem částečně vyhověl odvolání vedlejší účastnice - střídavou péči ponechal v rozsahu stanoveném nalézacím soudem, avšak výživné stěžovateli zvýšil a vedlejší účastnici snížil.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti uvádí, že po zahájení odvolacího řízení byl odvolacím soudem poučen (usnesení ze dne č. j. 13 Co 157/2021-408 ze dne 17. 3. 2022) o tom, že nedoplní-li skutková tvrzení a neprokáže-li řádně své příjmy předložením všech listin a dalších podkladů pro zhodnocení jeho majetkových poměrů, bude odvolací soud vycházet při stanovení výše výživného podle §916 občanského zákoníku (dále též "o. z.") a stanoví výživné z fiktivního příjmu ve výši pětadvacetinásobku životního minima. Stěžovatel se domnívá, že doložil odvolacímu soudu veškeré požadované důkazy k prokázání svých skutkových tvrzení. Odvolací soud přesto rozhodl o výživném podle uvedeného ustanovení, čímž vydal z pohledu stěžovatele překvapivé rozhodnutí a nepostupoval řádně, jestliže jej neupozornil, že jeho úmysl aplikovat §916 o. z. trvá.
4. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Může tak učinit jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jestliže tedy obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
6. Z práva na spravedlivé projednání věci plyne i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu jde o překvapivé rozhodnutí mj. tehdy, nedostanou-li účastníci řízení příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23)] nebo k odlišnému právnímu hodnocení [srov. nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)]. Zákaz překvapivých rozhodnutí tedy jinými slovy znamená, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)].
7. Účastníkům řízení by mělo být zřejmé, které otázky jsou pro řešení věci relevantní, ať už jde o otázky skutkové nebo právní; je třeba zajistit, aby se ke všem těmto otázkám mohli vyjádřit a účinně uplatnit své argumenty. Je proto nezbytné, aby je soud - hodlá-li vycházet z jiné právní úpravy, jiného právního posouzení (srov. §118a odst. 2 o. s. ř.) či z jiných skutkových zjištění, než mohou účastníci řízení předvídat vzhledem k dosavadnímu průběhu řízení - v tomto směru poučil. Opačný postup by byl v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [vedle zmiňovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2315/15 dále též nález sp. zn. IV. ÚS 3035/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 65/81 SbNU 141)].
8. Soudní rozhodnutí není nepředvídatelné, muselo-li být stěžovateli známo, že daná právní kvalifikace je možná, a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení; což také učinil. Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nelze vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 511/05 ze dne 14. 3. 2007 a usnesení sp. zn. II. ÚS 1291/10 ze dne 13. 5. 2010; dostupné stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu na https://nalus.usoud.cz).
9. V postupu odvolacího soudu v projednávané věci neshledal Ústavní soud pochybení, které by porušovalo právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Odvolací soud uzavřel, že stěžovatel neprokázal řádně své příjmy a majetkové poměry týkající se příjmů z činnosti v oboru stavebnictví a výše nákladů, které se vztahují k vlastnictví rodinného domu ve Velké Británii (a které mají podle stěžovatele výrazně snižovat hodnotu příjmů z pronájmu této nemovitosti - stěžovatel však ohledně nich podle odvolacího soudu v průběhu řízení svá tvrzení různě měnil). Pouze na základě dostatečného a přesného prokázání těchto skutečností by bylo možné stanovit výši výživného na základě majetkových poměrů stěžovatele podle §913 občanského zákoníku; bez nich odvolací soud nemohl řádně zhodnotit majetkové poměry otce, a proto aplikoval §916 o. z.
10. Než tak učinil, vyzval odvolací soud stěžovatele k doložení požadovaných důkazů výše zmíněným usnesením, čímž zajistil, že stěžovatel byl se zamýšlenou právní kvalifikací seznámen a věděl, jakým směrem svůj procesní postup nasměrovat tak, aby se použití sankčního ustanovení vyhnul. Skutečnost, že se domníval, že svou povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti požadované soudem v mezích daných poučením splnil, avšak odvolací soud byl jiného názoru, porušení jeho základních práv sama o sobě nezakládá; není povinností soudu poučovat účastníka řízení o tomtéž opakovaně. Jestliže tedy odvolací soud nepoučil stěžovatele znovu, přestože jeho reakci na první výzvu neshledal dostatečnou, a rozhodl o výživném na základě §916 občanského zákoníku, nepostupoval překvapivě ani v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními nebo hodnocenými důkazy a základních práv stěžovatele se nijak nedotkl.
11. S ohledem na uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu