ECLI:CZ:US:2022:1.US.1905.22.1
sp. zn. I. ÚS 1905/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2022 č. j. 11 Tdo 335/2022-717, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. února 2021 č. j. 3 To 294/2020-622 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. května 2020 č. j. 70 T 105/2019-492, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl (vedle spoluobviněného T. B. C.) v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se dopustil v časných ranních hodinách dne 22. 12. 2018 na ulici Stodolní v Ostravě způsobem podrobně popsaným ve výroku daného rozsudku. Za to byl odsouzen podle §145 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 tří roků.
3. Stěžovatel v průběhu trestního řízení potvrdil, že byl účastníkem incidentu dne 22. 12. 2018 na ulici Stodolní v Ostravě, a doznal, že v jednom případě kopl poškozeného T. T. (dále jen "poškozený") do ruky. Současně popřel, že by jmenovaného kopl do hlavy. V řízení byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, podle jehož závěrů poškozený utrpěl při předmětném napadení četná zranění a zlomeniny v oblasti hlavy, kdy ze soudně lékařského hlediska šlo o středně těžké zranění s průměrnou dobou léčení přesahující sedm dnů a nepřekračující šest týdnů. Znalec rovněž konstatoval, že při prokázání útoku kopem šlo o mechanismus způsobilý ke vzniku nepoměrně závažnějších poranění. Mimo svědeckých výpovědí a znaleckého posudku měl okresní soud k dispozici kamerový záznam z místa činu, ze kterého podle něj vyplynulo, že stěžovatel prudkým kopem zasáhl poškozeného přímo do hlavy.
4. Odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") shora označeným usnesením podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítl jako nedůvodné. Akcentoval, že stěžovatel byl usvědčen zásadním přímým důkazem, a to kamerovým záznamem, z nějž je patrný kop stěžovatele, vedený s nápřahem nohy, který směřoval do obličeje poškozeného, který se právě pokoušel ze země vstát. Po kopu zůstal na zemi bezvládně ležet. Zdůraznil rovněž, že přibraný znalec měl před vyhotovením znaleckého posudku k dispozici spisový materiál, jehož součástí byly mimo jiné i kamerové záznamy skutku. Vycházel tak z jednotlivých úředních záznamů o podání vysvětlení, lékařských zpráv i kamerového záznamu včetně jeho vyhodnocení (které nebylo posouzeno jako nesprávné), tedy z procesně použitelných důkazů.
5. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. V odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že dovolací argumentace stěžovatele byla opakováním již dříve užité obhajoby a že stěžovatel svými námitkami toliko zpochybňoval správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění a brojil proti způsobu vyhodnocení důkazů rozhodujícími soudy, což nespadá pod žádný ze zákonného katalogu dovolacích důvodů. Nejvyšší soud ve věci neshledal ani žádný zjevný rozpor (extrémní nesoulad) mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními s konstatováním, že takový nesoulad nelze shledávat pouze v tom, že stěžovatel není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost. K tomu poukázal na kamerové záznamy z místa činu a závěry vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Nepřisvědčil námitkám stěžovatele zpochybňujícím procesní použitelnost uvedených důkazů, ani jeho výhradám týkajícím se správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá, že skutková zjištění o tom, že poškozeného kopal do hlavy, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Z předmětných kamerových záznamů není podle něj zjistitelné, kam přesně (tj. na jakou část těla poškozeného) dopadl jím vedený rozhodný kop. O dopadu kopu do hlavy poškozeného podle něj nesvědčí žádný provedený důkaz, proto ve věci není dán jakýkoliv prostor pro závěr o pokusu těžké újmy na zdraví. Totožně jako v dovolání proti usnesení krajského soudu zdůrazňuje, že ve věci jsou klíčové pouze dva důkazy, a to vypracovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a kamerový záznam. Ze znaleckého posudku se podle něj výslovně podává, že není možno zjistit, při kterém z útoků ten který z poškozených utrpěl objektivizovaná poranění. Stěžovatel má za to, že závěr o jeho vině nelze opřít o úřední záznam policie, ze kterého přibraný znalec vycházel, neboť tento není procesně použitelným důkazem. Zdůrazňuje, že závěry o skutkovém stavu musí mít podklad toliko v procesně použitelných důkazech, v dané věci tedy v kamerových záznamech, které detailně rozebírá a uzavírá, že z nich nelze dovodit, kam přesně jeho kop směřoval. Znovu poukazuje na to, že v rámci odvolání předložil tři pořízené snímky (tzv. screenshoty) klíčových okamžiků předmětného kamerového záznamu, z nichž je patrno, že v klíčovém okamžiku kopu je mezi kamerou a tělem poškozeného překážka v podobě stojící osoby. Tvrdí, že na místě se pohybovala řada jiných osob, které útočily a mohly způsobit poškozenému zranění hlavy. Podivuje se nad tím, že spoluobviněný T. B. C. byl shledán vinným toliko trestným činem výtržnictví, ačkoliv byl podle stěžovatele nejdominantnějším útočníkem. Opakovaně poukazuje také na to, že krajský soud nesprávně vyhodnotil znaleckou otázku ohledně pohybu hlavy poškozeného po dopadu kopu, což opírá o závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechaniky, který předložil spolu s dovoláním proti rozhodnutí krajského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Podstatou ústavní stížnosti je opětovné tvrzení stěžovatele, že skutková zjištění o tom, že poškozeného kopal do hlavy, jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Jde tak o totožné námitky, které stěžovatel uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory učiněné v tomto směru nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
10. K námitkám, kterými stěžovatel brojí proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy.
11. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na přesvědčivá odůvodnění rozsudku okresního soudu a usnesení krajského soudu, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Ač stěžovatel tvrdí, že poškozeného při incidentu do hlavy nekopl, rozhodující soudy logicky a přesvědčivě zdůvodnily, proč neuvěřily jeho obhajobě a na základě jakých důkazů tvořících ucelený řetězec dospěly k závěru o jeho vině. Za zásadní přímý důkaz usvědčující stěžovatele ze spáchání vytýkaného jednání považovaly záznamy z kamerového systému v prostoru ulice Stodolní, respektive z místa činu, které byly jako důkaz provedeny v hlavním líčení jejich přehráním a z nichž je podle jejich závěrů dostatečně patrný kop stěžovatele vedený s nápřahem nohy, který směřoval do obličeje poškozeného, který se právě pokoušel ze země vstát. Po kopu zůstal poškozený na zemi bezvládně ležet. Předmětná zjištění učiněná v hlavním líčení korespondovala s obsahem vyhodnocení kamerových záznamů, které bylo učiněno již v přípravném řízení příslušným policejním orgánem, i s dalšími provedenými důkazy. Podle závěrů vypracovaného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, poškozený utrpěl středně těžké zranění s průměrnou dobou léčení přesahující 7 dnů, avšak nepřekračující 6 týdnů. Na podkladě objektivizovaných poranění znalec vyjádřil předpoklad, že proti centrální části obličeje poškozeného opakovaně působilo tupé násilí až velké intenzity síly a že způsobným mechanismem pro vznik objektivizovaných poranění jsou různé druhy úderů a kopů. Znalec rovněž dovodil, že v daném případě byl z pohledu intenzity působícího násilí naplněn reálný předpoklad vzniku závažnějších poranění.
12. Ve vazbě na v řízení provedené důkazy nelze než souhlasit se závěrem rozhodujících soudů, že učiněnými skutkovými zjištěními bylo bez pochybností prokázáno, že stěžovatel se žalované trestné činnosti dopustil.
13. Jde-li o napadené usnesení Nejvyššího soudu, tak ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Nejvyšší soud se podrobně vypořádal se všemi dovolacími námitkami stěžovatele, přičemž po přezkoumání věci neshledal žádná pochybení zakládající existenci takových vad, které by odpovídaly stěžovatelem uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021. Námitky stěžovatele přezkoumal i z hlediska §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném po 1. 1. 2022 a zabýval se i otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ale ani v tomto ohledu neshledal jakékoliv pochybení. V postupu Nejvyššího soudu, který postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, nespatřuje Ústavní soud žádné znaky neústavního pochybení.
14. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze přisvědčit námitkám stěžovatele, kterými zpochybňuje procesní použitelnost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Stěžovatel má za to, že zmíněný znalecký posudek vychází z úředního záznamu Policie České republiky o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 trestního řádu a vyhodnocení kamerového záznamu, což podle něj není procesně použitelný důkaz. Již krajský soud a Nejvyšší soud však v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily, z jakého důvodu považují daný znalecký posudek za důkaz provedený v souladu se zákonem. Předmětný znalecký posudek byl v souladu s §158 odst. 3 písm. b) trestního řádu vypracován dne 25. 4. 2019, tedy ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele, k němuž došlo dne 20. 5. 2019. Z předmětného znaleckého posudku se podává, že znalec měl k dispozici před jeho vyhotovením spisový materiál, jehož součástí byly nejen namítané úřední záznamy o podaných vysvětleních podle §158 odst. 6 trestního řádu, ale rovněž výpis z úředního záznamu o vyhodnocení kamerového záznamu Policií České republiky ze dne 1. 2. 2019, který zachycuje časové relace i způsob jednání jednotlivých osob, lékařské zprávy, odborná lékařská vyjádření i další listinné důkazy. V dalším řízení nebylo zjištěno, že by vyhodnocení kamerového záznamu bylo nesprávné. Navíc z protokolu o hlavním líčení ze dne 28. 1. 2020 plyne, že daný znalecký posudek byl čten u hlavního líčení za souhlasu stran podle §211 odst. 5 trestního řádu, přičemž k němu stěžovatelem ani jinými obviněnými nebyly vzneseny žádné výhrady. Je tak zřejmé, že jakékoli zpochybňování procesní použitelnosti znaleckého posudku jako použitelného důkazu nemůže obstát.
15. Namítá-li stěžovatel, že v řízení o odvolání předložil tři pořízené snímky (tzv. screenshoty) klíčových okamžiků předmětného kamerového záznamu, z nichž je patrno, že v klíčovém okamžiku kopu je mezi kamerou a tělem poškozeného překážka v podobě stojící osoby, k tomu Ústavní soud uvádí, že již krajský soud a následně i Nejvyšší soud označily správně dané námitky za bezpředmětné, neboť nezahrnují celý skutkový děj.
16. Stejně tak nelze dát stěžovateli za pravdu v tom jeho přesvědčení, že krajský soud nesprávně vyhodnotil znaleckou otázku ohledně pohybu hlavy poškozeného po dopadu kopu, o čemž mají svědčit závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, specializace forenzní biomechaniky, který předložil spolu s dovoláním proti rozhodnutí krajského soudu. Ze závěrů zmíněného znaleckého posudku nelze jakkoli vycházet ani k nim přihlížet, neboť byl vypracován až po právní moci rozhodnutí v předmětné věci.
17. Konečně žádnou relevanci z hlediska posuzované věci nelze přisoudit ani úvahám stěžovatele, že je podivné, že spoluobviněný T. B. C. byl shledán vinným toliko trestným činem výtržnictví, ačkoliv byl podle stěžovatele nejdominantnějším útočníkem, či že se na místě činu pohybovala řada jiných osob, které mohly poškozenému způsobit zranění hlavy, když pro takové úvahy není v provedeném dokazování opora.
18. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu