ECLI:CZ:US:2022:1.US.1915.22.1
sp. zn. I. ÚS 1915/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem se sídlem Štětí, Kostelní 172, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2022 č. j. 6 To 174/2022-1170 a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 25. 4. 2022 č. j. 15 T 133/2018-1150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Okresního soudu v Lounech, kterým byla zamítnuta jeho žádost o započítání vazby, do které byl vzat ve věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 0 Nt 541/2008, do úhrnného trestu odnětí svobody v trvání pěti let, jenž mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 11. 2018 č. j. 15 T 133/2018-825 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 4. 2019 č. j. 4 To 50/219-933. Stěžovatel dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Lounech.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práva podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel v úvodu ústavní stížnost připouští, že ustanovení §92 odst. 1 trestního zákoníku, jehož aplikace se v předmětném řízení dovolával, upravuje započtení vazby do uloženého trestu pro případ, že k odsouzení došlo v tomtéž řízení. Je si tedy vědom, že se v jeho případě jedná o dvě různé trestní věci projednávané různými soudy. Svůj názor, že i přesto mělo dojít k započítání vykonané vazby do uloženého trestu, opírá o nález sp. zn. III. ÚS 4284/18, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1624/08, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2018 sp. zn. 25 Co 256/2018. Připomíná, že vazba vykonaná na základě rozhodnutí Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 0 Nt 541/2008 mu nebyla nikdy započtena na žádný uložený trest odnětí svobody a že ani nebyl za tuto vazbu finančně odškodněn podle zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Stěžovatel konečně odkazuje na článek doc. Koudelky (Započtení vazby z jiného trestního řízení do trestu. Bulletin advokacie, 2020, č. 5), který obsahoval informaci, že německý Spolkový ústavní soud svou judikaturou rozšířil možnosti započtení vazby a odmítl formalistický výklad příslušných ustanovení.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřují výhradně proti nezapočtení vazby vykonané v jiném trestním řízení do uloženého trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09), protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Tento přístup je třeba vztahovat i k rozhodování o dalším výkonu trestu, včetně rozhodování o započítání vazby či trestu podle §92 trestního zákoníku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3141/21). Ústavní soud by byl oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných kritérií stanovených pro takové rozhodnutí. K takové situaci však v daném případě nedošlo.
V posuzovaném případě se stěžovatel domáhal započtení vykonané vazby do uloženého trestu podle §92 odst. 1 trestního zákoníku, přestože (jak sám připouští) tuto vazbu vykonával v jiném trestním řízení, než v jakém mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody. Citované ustanovení přitom výslovně uvádí, že k započtení doby strávené ve vazbě má dojít toliko v případě, došlo-li "v tomto řízení" k jeho odsouzení. Stěžovatel tedy usiluje o to, aby k započtení vazby vykonané v jiném řízení došlo nad rámec výslovného znění §92 odst. 1 trestního zákoníku. Ústavní soud však sdílí názor trestních soudů vyjádřený v napadených rozhodnutích, že takový postup možný není.
Jestliže stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje na výše citovanou judikaturu, musí Ústavní soud předně podotknout, že na tento argument trestní soudy v napadených rozhodnutích důsledně a adekvátně reagovaly. Vysvětlily, že nález sp. zn. III. ÚS 4284/18 pouze konstatoval podobu ideálního stavu (tedy že započtení vykonané vazby do trestu odnětí svobody je ideální formou kompenzace vazby) a otázkou možnosti započtení vazby vykonané v jiné trestní věci se vůbec nezabýval. Stěžovatelův odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2310/2012 pak byl opodstatněně označen jako zcela nepřiléhavý, neboť otázka vazby a jejího zápočtu v něm nebyla vůbec řešena (blíže viz č. l. 2 usnesení Okresního soudu v Lounech a č. l. 2 usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem).
Ústavní soud k tomu dodává, že ani z usnesení sp. zn. IV. ÚS 1624/08 a rozsudku Městského soudu v Praze, na něž stěžovatel rovněž odkazuje, nijak nevyplývá, že by započtení vazby vykonané v jiné trestní věci mělo být přípustné. Článek doc. Koudelky, na který stěžovatel poukazuje, pak obsahuje informaci o tom, že německý Spolkový ústavní soud v rozhodnutí 2 BvR 1447/99 dospěl k závěru, že při ukládání trestu musí být zohledněna i vazba, kterou pachatel vykonal v jiném trestním řízení, avšak pouze za předpokladu, že existuje funkční souvislost nebo nějaký faktický vztah mezi skutkem, který byl řešen v trestním řízení, ve kterém byl pachatel ve vazbě, a skutkem řešeným v jiném trestním řízení, za který byl pachatel nakonec odsouzen a za který mu byl uložen trest. Ve stěžovatelově případě však žádná taková funkční souvislost či faktický vztah mezi trestnými činy řešenými v předmětných trestních řízeních neexistuje, resp. stěžovatel ani nic takového netvrdí. Tedy i odkaz na judikaturu německého Spolkového ústavního soudu je v daném případě nepřiléhavý.
Ústavní soud musí naopak odkázat na svá usnesení sp. zn. II. ÚS 3307/11 a II. ÚS 2044/11, v nichž deklaroval, že smyslem institutu započítání vazby a trestu je naplnění zásady zákazu dvojího potrestání za tentýž čin, zakotvené v čl. 40 odst. 5 Listiny a že jeho cílem tedy rozhodně není sanace jakéhokoliv jiného případného porušení osobní svobody jednotlivce, zaručené v čl. 8 odst. 1 Listiny. V souladu s doktrínou pak uvedená usnesení shodně konstatovala, že vazbu je možné započítat jen do trestu, který byl uložen v tomtéž trestním řízení, v němž byl pachatel ve vazbě.
Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby se v nyní posuzované věci odchýlil od svého dřívějšího právního názoru vyjádřeno v citovaných usneseních. Uzavírá proto, že trestní soudy nijak nepochybily, když v souladu s výslovným zněním ustanovení §92 odst. 1 trestního zákoníku odmítly započíst do trestu uloženého stěžovateli vazbu, kterou před řadou let vykonal v rámci jiného trestního řízení.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu