ECLI:CZ:US:2022:1.US.1917.22.1
sp. zn. I. ÚS 1917/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatele Aleše Štolcbarta, zastoupeného Mgr. Tomášem Šmucrem, advokátem, sídlem V Malé Doubravce 1242/27, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022 č. j. 33 Cdo 652/2021-290, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mgr. Viktora Koláře, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") domáhal po stěžovateli zaplacení 400 000 Kč s příslušenstvím jako vrácení zápůjčky. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 1. 2020 č. j. 103 C 10/2017-231 žalobě vyhověl. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2020 č. j. 19 Co 187/2020-262 uvedený rozsudek okresního soudu změnil tak, že se žaloba vedlejšího účastníka zamítá. Vedlejší účastník podle krajského soudu dopisem ze dne 18. 3. 2015 sice požadoval vrácení zápůjčky, předtím však byl povinen smlouvu písemně vypovědět, což neučinil. Splatnost pohledávky proto nenastala a vedlejší účastník podal žalobu předčasně.
3. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil uvedený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení podle §243e odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud se podle Nejvyššího soudu odchýlil od jeho ustálené rozhodovací praxe při výkladu právního jednání (uvedeného dopisu). Bylo zřejmé, že vedlejší účastník dopisem hodlal ukončit závazkový vztah ze smlouvy se stěžovatelem. Žádal-li vedlejší účastník vrácení poskytnutých peněž, nelze než dospět k závěru, že vedlejší účastník závazek trvající na dobu neurčitou vypovídá. Uvedená listina je proto (rovněž) výpovědí smlouvy o zápůjčce.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že vedlejší účastník výslovně formuloval dopis jako "výzvu k vrácení poskytnutých půjček" (výzvu k plnění), což Nejvyšší soud v napadeném rozsudku pominul. Nadto u smlouvy o zápůjčce platí zákonná výpovědní šestitýdenní doba, na jejíž uplynutí je vázána splatnost pohledávky ze smlouvy. Vedlejší účastník přitom požadoval zaplacení pohledávky v pouhé třídenní lhůtě, což uvedenému odporuje.
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady jejího meritorního posouzení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatele je návrhem nepřípustným.
6. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona). Řízení o ústavní stížnosti ovládá zásada subsidiarity ústavní stížnosti jako procesního prostředku ochrany základních práv a svobod. Ta se mimo jiné projevuje v tom, že ústavní stížností lze brojit pouze proti rozhodnutí či zásahu orgánu veřejné moci, k jehož nápravě není již příslušný žádný jiný orgán. Ústavní stížnost tedy představuje prostředek ultima ratio [viz např. nález ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 117/2000 (N 111/19 SbNU 79)] a je nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08; všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. V souladu s vyjádřenou zásadou subsidiarity (řízení o) ústavní stížnosti může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená, či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení. Je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní [viz bod 10 usnesení ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 941/19 (U 8/94 SbNU 435)]. Ústavní soud proto opakovaně jako nepřípustné odmítl ústavní stížnosti za situace, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž (však) věc nebyla ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému orgánu veřejné moci k dalšímu řízení [srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), ze dne 4. 1. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 1492/13 či ze dne 25. 8. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1743/20].
8. V nyní posuzované věci stěžovatel brojí proti rozhodnutí, kterým Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Věc se proto nalézá (opět) ve stadiu řízení odvolacího, v němž stěžovatel může bránit svá práva. Dále tak může činit, bude-li to (vůbec) třeba, podle nastalé procesní situace v řízení o řádných či mimořádných opravných prostředcích, které mu zákon (občanský soudní řád) poskytuje, a posléze i v řízení o ústavní stížnosti, v níž může uplatnit své námitky, které uvedl v nyní posuzované ústavní stížnosti. Stěžovatel proto dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
9. Za dané situace je ústavní stížnost stěžovatele "předčasná", resp. směřuje proti rozhodnutí, které není způsobilé být předmětem (samostatného) ústavního přezkumu podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Nutno konečně podotknout, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Ani Ústavní soud výjimečné okolnosti předpokládané uvedeným ustanovením v nyní posuzované věci neshledal.
10. Z uvedených důvodů soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj