ECLI:CZ:US:2022:1.US.1919.22.1
sp. zn. I. ÚS 1919/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Vladimíra Sládečka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Emila Votrubce, zastoupeného JUDr. Jiřím Duchoněm, advokátem, sídlem Antonína Dvořáka 293, Turnov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. června 2022 č. j. 2 As 286/2021-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených zejména čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a přiloženého spisového materiálu se podává, že Magistrát města Mladá Boleslav, odbor stavební a rozvoje města (vyvlastňovací úřad) č. j. 86387/2020/SÚ/LEST ze dne 8. 6. 2020 zamítl žádost stěžovatele o zrušení vyvlastnění blíže specifikovaného pozemku (před vyvlastněním ve vlastnictví rodičů stěžovatele), k němuž došlo na základě rozhodnutí Městského národního výboru v Mladé Boleslavi ze dne 7. 2. 1977 za účelem výstavby XI. etapy sídliště M. B. - 448 bytových jednotek, mateřské školy, výměníkové stanice, prodejny potravin a drogistického zboží, restaurace a transformační stanice.
Stěžovatel tvrdil, že nebylo dodrženo zahájení užívání předmětného pozemku do dvou let od vykonatelnosti rozhodnutí o vyvlastnění, kolaudační rozhodnutí nebyla v souladu s termínem užívání, některé stavby nebyly realizovány a některá kolaudační rozhodnutí nejsou k dispozici. Za pozemky údajně ani nebyla poskytnuta zákonná náhrada. Vyvlastňovací úřad tvrzení stěžovatele, že nebyla dodržena lhůta pro zahájení užívání vyvlastněného pozemku, nepřisvědčil, neboť postačí, pokud byla zahájena výstavba celé XI. etapy na základě stavebního povolení ze dne 15. 9. 1977, k čemuž podle skutkových zjištění došlo. Proti rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu stěžovatel podal odvolání, které Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím č. j. 106284/2020/KUSK ze dne 11. 8. 2020 zamítl, když se ztotožnil se závěry prvostupňového správního orgánu.
Stěžovatel se následně bránil správní žalobou, kterou Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 55 A 101/2020-87 ze dne 14. 10. 2021 zamítl. Jak krajský soud uvedl, stěžovatelovu žádost je nutno posoudit podle zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním úřadu (stavební zákon). Podle jeho §116 bylo přitom možno rozhodnout o zrušení vyvlastnění pouze tehdy, pokud nebylo ve stanovené lhůtě započato s užíváním pozemku či stavby k účelu, pro který byly vyvlastněny. Nadto v souladu s větou druhou §116 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 tak bylo možno učinit jen tehdy, pokud pozemek nebo stavba neslouží k účelu, pro který byly vyvlastněny. Stěžovatel v žalobě konkrétně nezpochybnil závěry správních orgánů, že výstavba XI. etapy jako celku byla zahájena ve stanovené lhůtě, neboť svou argumentaci založil na tom, že nebyla započata stavba konkrétně na předmětném vyvlastněném pozemku, což však nebylo potřeba. Podmínku dle §116 odst. 1 věty druhé stavebního zákona z roku 1976 pak stěžovatel pominul zcela.
Proti rozhodnutí krajského soudu brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Nad rámec argumentace krajského soudu Nejvyšší správní soud upozornil, že není důležité, že v rozhodnutí o vyvlastnění byla stanovena povinnost zahájit užívání předmětného pozemku do dvou let od vykonatelnosti rozhodnutí o vyvlastnění, neboť takovou povinnost měl vyvlastnitel ve stanovené lhůtě vždy. Podstatné je, že v rozhodnutí o vyvlastnění nebyla stanovena povinnost do dvou let od vykonatelnosti rozhodnutí přímo na vyvlastněném pozemku zahájit stavbu. Proto v souladu s judikaturou postačovalo, že ve lhůtě došlo k zahájení předmětné výstavby XI. etapy v souladu se stavebním povolením jako celku.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Nejvyšší správní soud argumentoval tím, že "není jeho smyslem přezkoumávat pravomocná rozhodnutí krajských soudů", což je v rozporu s §12 odst. 2 soudního řádu správního.
Dále stěžovatel uvádí, že v souladu s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu je vyvlastnění možné pouze ve veřejném zájmu, za náhradu a ze zákona. V posuzované věci nebylo prokázáno splnění ani jedné z uvedených podmínek. Jelikož nebyl dohledán spis ve věci vyvlastnění, nebyl předložen žádný doklad o veřejném zájmu a náhrada nebyla zaplacena dodnes. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Karaman proti Turecku ze dne 13. 1. 2008, č. 6489/03, který údajně také řešil otázku navrácení majetku v případě nenaplnění účelu vyvlastnění.
Stěžovatel nadto považuje rozhodnutí o vyvlastnění za nicotné, neboť nikdy nebylo stěžovateli doručeno, nikdy tak nenabylo právní moci a je právně či fakticky neuskutečnitelné. Nicotné toto rozhodnutí je podle stěžovatele i tehdy, pakliže by se za okamžik doručení považoval den 17. 5. 2004, kdy si je obstaral na katastru nemovitostí, protože ve spise není založen originál tohoto rozhodnutí.
Konečně, stěžovatel považuje závěr Nejvyššího správního soudu, že nebyly splněny podmínky §116 odst. 1 stavebního zákona z roku 1976 za zcela lichý. Zaprvé, dle uvedeného ustanovení je podstatné, zda bylo zahájeno s užíváním pozemku k účelu, pro který byl vyvlastněn. V posuzované věci však "nebyl splněn účel vyvlastnění, a to ve veřejném zájmu, protože na ukončeném ústním jednání ze dne 3. 6. 2020 nebyla předložena schválená územně plánovací dokumentace". Zadruhé, v rozhodnutí o vyvlastnění je přímo stanovena lhůta pro užívání vyvlastněného pozemku, a to do dvou let. Nikde se neuvádí, že by stačilo stavební povolení. Zahájením stavby se podle stěžovatele rozumí datum skutečného zahájení stavby, zapsané do stavebního deníku a oznámené stavebnímu úřadu. To však "opět na ukončeném ústním jednání ze dne 3. 6. 2020 nebylo prokázáno".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů, a proto zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Aplikace podústavních předpisů ve správním řízení je záležitostí správních orgánů a soudů v rámci správního soudnictví, přičemž Ústavní soud smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků.
Brojí-li stěžovatel proti závěru Nejvyššího správního soudu, že není jeho smyslem přezkoumávat pravomocná rozhodnutí krajských soudů, tak Nejvyšší správní soud takový názor v napadeném rozsudku vůbec nevyslovil.
K odkazu stěžovatele na čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, je potřeba připomenout, že k vyvlastnění pozemku (který ani nebyl v jeho vlastnictví) došlo na základě rozhodnutí ze dne 7. 2. 1977, tedy dávno předtím, než Úmluva včetně předmětného protokolu vstoupila pro Českou republiku, resp. pro Československo v platnost (dne 18. 3. 1992). Zbavení vlastnického práva přitom sice má jisté trvající účinky, ale jde o jednorázový akt, a došlo-li k němu přede dnem 18. 3. 1992, nemohla jím Česká republika své tehdy neexistující mezinárodní závazky porušit, přičemž ani neexistuje všeobecná povinnost státu napravit křivdy nebo újmy, které způsobil před ratifikací (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014). Jak vyplývá i ze stěžovatelem citovaného rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (které řešilo skutkově i právně odlišný případ), zásahem do práv zaručených čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě může za specifických okolností být i nevrácení majetku, to ovšem tehdy, existuje-li legitimní očekávání, že k tomuto navrácení dojde. V posuzované věci však není ani zřejmé, z čeho by legitimní očekávání stěžovatele, že se cca čtyřicet let po vyvlastnění pozemku ve vlastnictví jeho rodičů domůže zrušení tohoto vyvlastnění a přidělení pozemku právě jemu, vůbec mohlo pramenit, neboť ani stěžovatel netvrdí, že by došlo k naplnění všech zákonných podmínek pro toto zrušení.
Jednou z těchto podmínek, plynoucích z §116 stavebního zákona z roku 1976, totiž je, že vyvlastněný pozemek nebo stavba neslouží k účelu, pro který byly vyvlastněny. Soudy opakovaně konstatovaly, že tato podmínka splněna není, a opakovaně na to stěžovatele upozorňovaly, přesto ji stěžovatel ve své argumentaci neustále pomíjí. Za dané situace tak nemůže být se svými námitkami úspěšný.
Stěžovatelovy námitky, že k vyvlastnění nedošlo ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu, jsou tedy nyní bezpředmětné (své místo by mohly mít snad jedině v restitučním sporu). V posuzované věci nebylo přezkoumáváno původní rozhodnutí o vyvlastnění, nýbrž se řešilo pouze naplnění podmínek dle §116 stavebního zákona z roku 1976.
Pouze pro úplnost pak lze poznamenat, že soudy dostatečně vysvětlily, že kromě již výše zmíněné podmínky nebyla splněna ani ta podmínka, že nebylo ve stanovené lhůtě započato s užíváním pozemku k účelu, pro který byl vyvlastněn. V souladu s judikaturou (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1999/2012 ze dne 6. 6. 2013) totiž soudy vyvrátily stěžovatelovu argumentaci, že rozhodující bylo, zda započala stavba přímo na vyvlastňovaném pozemku, a vysvětlily, že užíváním pozemku je započetí celkové výstavby komplexu. Toto započetí měly soudy za prokázané a stěžovatel je před správními soudy ani nezpochybňoval (a v souladu se zásadou subsidiarity tak nemůže činit ani nyní).
Jde-li o námitku, že rozhodnutí o vyvlastnění je nicotné, tak i s ní se správní soudy již dostatečně vypořádaly. Lze dodat, že chybějící dokumenty ve spise 40 let po vydání vyvlastňovacího rozhodnutí samy o sobě nemohou vést k závěru o nicotnosti rozhodnutí, resp. k závěru, že k vyvlastnění vůbec nedošlo, a to tím spíše v řízení, jehož smyslem je toliko řešit situace, kdy vyvlastněná věc nesloužila a neslouží k účelům, pro které byla vyvlastněna.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu