ECLI:CZ:US:2022:1.US.1937.22.1
sp. zn. I. ÚS 1937/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky KOMPO ZLÍN s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Hlavničkovo nábřeží 5655, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti rozsudkům Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1419/2020-448 ze dne 31. 5. 2022, Vrchního soudu v Olomouci č. j. 10 Cmo 3/2017-374 ze dne 17. 12. 2019 a Krajského soudu v Brně č. j. 4 Cm 21/2013-142 ze dne 15. 12. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Miroslava Sládka, správce konkurzní podstaty úpadce Svit a. s. Zlín, sídlícího ve Zlíně, Šedesátá 64/2, se sídlem v Brně, Heršpická 800/6, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Před Krajským soudem v Brně (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku vedeno řízení o vyloučení specifikovaných nemovitých věcí z konkurzní podstaty nadepsaného úpadce.
2. Napadeným rozsudkem nalézací soud žalobu zamítl s odůvodněním, že kupní smlouva, od níž stěžovatelka odvozuje své vlastnické právo k dotčeným nemovitým věcem, byla za úpadce jako prodávajícího uzavřena dne 30. 8. 2002 osobou k tomu neoprávněnou (správcem konkurzní podstaty pozbývajícím toto oprávnění ke dni 28. 8. 2002).
3. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud"), rozhodující ve věci podruhé (srov. kasační rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 3071/2018-287 ze dne 30. 4. 2019), zmíněný rozsudek nalézacího soudu rovněž napadeným rozsudkem potvrdil. Dospěl sice k odlišnému skutkovému závěru ohledně data uzavření kupní smlouvy (dne 14. 5. 2002), vzhledem k absenci (předchozího i následného) souhlasu konkurzního soudu s transakcí však byl podle něj právní závěr o absolutní neplatnosti uzavřené kupní smlouvy podle tehdy platné právní úpravy i tak správný.
4. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozhodoval ve věci podruhé meritorně; tentokrát k dovolání stěžovatelky, které shledal přípustným, leč nedůvodným. Přestože řadu předestřených otázek považoval za vypořádané již předchozím rozsudkem, v zájmu spravedlivého posouzení věci a při zohlednění dosavadního průběhu řízení shledal žádoucím doplnit některé z odpovědí, což učinil v bodech 69-91 odůvodnění napadeného rozsudku.
5. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadených rozhodnutí zejména pro porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož se obecné soudy měly dopustit nesprávnou interpretací a aplikací příslušné právní úpravy.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve deklaruje, že si je vědoma limitů ústavněprávního přezkumu a role Ústavního soudu ve vztahu k rozhodovací činnosti obecných soudů, současně však svou argumentací, spočívající v opakování námitek uplatněných v předchozích řízeních, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka brojí především proti samotnému - pro ni nepříznivému - výsledku řízení před obecnými soudy, aniž by nabídla jakákoliv ústavně relevantní tvrzení ohledně namítaného porušení svých základních práv; v ústavní stížnosti pouze pokračuje v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných ustanovení podústavního práva obecnými soudy.
8. Článek 36 odst. 1 Listiny jednotlivci nezaručuje právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. Současně je třeba neztrácet ze zřetele, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je důvodem pro zásah Ústavního soudu. V žádném z uvedených ohledů Ústavní soud pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal.
9. Napadená rozhodnutí jsou podrobně a srozumitelně odůvodněna; požadavek spravedlivého procesu, aby dostatečně obsahovala důvody, na nichž jsou založena, bezezbytku splňují. Věc stěžovatelky byla (i opakovaně) posouzena soudy všech tří instancí a důvody, pro které nebyly námitky stěžovatelky akceptovány, jsou v jejich rozhodnutích přehledně vyloženy. Skutková zjištění a navazující právní závěry obecných soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky nepředvídatelnosti, svévole, interpretačního excesu, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivého řízení.
10. Pro vypořádání stížnostní argumentace v zásadě postačí odkázat na precizně zpracované odůvodnění rozsudku dovolacího soudu, jehož obsah odpovídá okruhům námitek stěžovatelky i strukturálně, obsah ústavní stížnosti je zjevně obdobný obsahu dovolání. Ústavní soud nemá ze své pozice co k tomu dodat, přesvědčení stěžovatelky, že některé její námitky nebyly dovolacím soudem vypořádány (těžko seznat, které by to měly eventuálně být), nesdílí.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením samostatně nerozhodoval; tento návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti. Totéž se týká i návrhu na vydání předběžného opatření, jehož projednání ostatně s ohledem na dikci §80 zákona o Ústavním soudu v souzené věci nepřicházelo do úvahy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu