ECLI:CZ:US:2022:1.US.1939.22.1
sp. zn. I. ÚS 1939/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Kateřiny Kristýny Krejčové, zastoupené Mgr. Janou Kitzbergerovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 48, Český Krumlov, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 4. 2022 č. j. 6 Co 266/2022-837 a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. 9. 2021 č. j. 8 P 1/2021-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 32 odst. 1, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (stěžovatelka nesprávně uvádí formu rozhodnutí, když se nejedná o usnesení, ale o rozsudky výše uvedených soudů).
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Českém Krumlově zamítl návrh stěžovatelky na úpravu styku s otcem. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
V rámci řízení o úpravě styku nezletilé s otcem již stěžovatelka podala ústavní stížnost, v níž vyjádřila svůj nesouhlas se jmenováním města Český Krumlov - orgán sociálně právní ochrany dětí jejím opatrovníkem. Zároveň namítala nezákonnost soudce přiděleného pro dané řízení. Ústavní stížnost byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta (sp. zn. III. ÚS 1579/21).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané proti rozhodnutím o úpravě styku s otcem opět brojí proti jmenování města Český Krumlov - orgán sociálně právní ochrany dětí jejím opatrovníkem. V průběhu řízení se podle stěžovatelky potvrdilo, že jmenovaný opatrovník není schopen hájit její zájmy. Znovu také namítá porušení jejího práva na zákonného soudce.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Stěžovatelka v průběhu odvolacího řízení o úpravě styku s otcem nabyla zletilosti. Jak správně poznamenal odvolací soud, odpadl tak důvod pro další vedení řízení o jejím návrhu na úpravu styku s otcem. Dosažením zletilosti navrhovatelka nabyla plné procesní způsobilosti a funkce jejího opatrovníka ze zákona zanikla. Již jen z toho důvodu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (srov. i usnesení sp. zn. I. ÚS 337/05).
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že jde-li o námitku stěžovatelky týkající se porušení jejího práva na zákonného soudce, Ústavní soud se již k této otázce vyslovil (usnesení sp. zn. III. ÚS 1579/21) a nemá důvod se od zde učiněného závěru odchylovat. K této otázce se vyjádřil soud prvního stupně i soud odvolací. V ústavní stížností napadených rozhodnutích podrobně odůvodnily, jakým způsobem byl určen příslušný soudce. V tomto postupu Ústavní soud neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Pokud stěžovatelka namítá (toliko v odůvodnění ústavní stížnosti), že u Okresního soudu v Českém Krumlově může docházet v řízeních ke svévolnému či nahodilému přidělování soudců a je tedy třeba provést komplexní šetření, Ústavní soud k tomu uvádí, že ani kdyby takový návrh byl součástí petitu, nebyl by k jeho projednání příslušný. Stěžovatelka se v této věci ostatně obrátila na Veřejného ochránce práv, který na základě jejího podnětu zahájil šetření.
Ústavní soud konstatuje, že v namítaných otázkách jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatelka měla a využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená soudní rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní závěry, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu