ECLI:CZ:US:2022:1.US.1941.22.1
sp. zn. I. ÚS 1941/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lukovský a. s., sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. června 2022 č. j. 74 Co 101/2022-155 a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 13. dubna 2022 č. j. 28 C 103/2022-110, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Sberbank CZ, a. s. v likvidaci, sídlem U Trezorky 921/2, Praha 5 - Jinonice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví označeným usnesením Okresní soud ve Zlíně (dále též jen "okresní soud"), zamítl návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření, kterým by zakázal vedlejší účastnici jako žalované nakládat s: a) jednotkou č. 813/3 v budově č. p. 813 stojící na pozemcích p. č. 59/19, 80/19 a 81/11 a spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 236973/973329 na společných částech budovy č. p. 813 a na pozemcích p. č. 59/19, 80/19 a 81/11 v k. ú. Štýřice, b) jednotkou č. 813/12 v budově č. p. 813 stojící na pozemku p. č. 59/19, 80/19 a 81/11 a spoluvlastnickým podílem o velikosti id. 76099/973329 na společných částech budovy č. p. 813 a na pozemcích p. č. 59/19, 80/19 a 81/11 v k. ú. Štýřice (výrok I.), a aby nařídil vedlejší účastnici složit částku 2 102 095,45 EUR do soudní úschovy (výrok II.). Okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka se domáhá po vedlejší účastnici zaplacení částky 2 102 095,45 EUR z titulu peněžních prostředků uložených na spořicím účtu, který pro stěžovatelku vede vedlejší účastnice na základě smlouvy o spořicím účtu, vypovězené stěžovatelkou dne 28. 2. 2022. Návrh na vydání předběžného opatření stěžovatelka odůvodnila obavou, že se vedlejší účastnice zbaví výše označeného nemovitého majetku (dále jen "nemovitosti"), který vlastní na území České republiky, a nebude možné soudní rozhodnutí vydané v předmětném řízení vykonat. Okresní soud konstatoval, že mu je z veřejných zdrojů [tisková zpráva České národní banky (dále jen "ČNB") z 28. 2. 2022 zveřejněná na jejím webovém portálu www.cnb.cz], známo, že kvůli zhoršené likviditě vedlejší účastnice s ní ČNB dne 28. 2. 2022 zahájila správní řízení o odnětí bankovní licence a předběžným opatřením jí zakázala nakládat s aktivy, pasivy a přijímat vklady a poskytovat nové úvěry. Vzhledem k tomu, že na základě předběžného opatření vydaného ČNB vedlejší účastnice nemůže od 28. 2. 2022 nakládat se svými aktivy ani pasivy, považoval soud obavu stěžovatelky, že se vedlejší účastnice zbaví svého majetku, za nedůvodnou, když stěžovatelka ani netvrdila, že by vedlejší účastnice takové kroky činila. Vzhledem k předběžnému opatření vydanému ČNB nemůže vedlejší účastnice ani vyplatit stěžovatelce vklad ve výši žalované částky. Dne 28. 2. 2022 ČNB doručila Garančnímu systému finančního trhu oznámení, že vedlejší účastnice není schopna dostát závazkům vůči oprávněným osobám za zákonných a smluvních podmínek a od tohoto okamžiku lze oprávněným osobám (mezi které patří stěžovatelka) vyplatit pouze náhradu za pojištěnou pohledávku do výše 100 000 EUR (§41d odst. 1, §41e odst. 2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o bankách"). Okresní soud poukázal na to, že byť je zřejmé, že z pojištění vkladů celou pohledávku stěžovatelky nelze uspokojit, nelze předběžným opatřením vydaným v civilním řízení obcházet postup upravený zákonem o bankách a zjednat stěžovatelce výhodu na úkor ostatních věřitelů, kterým vedlejší účastnice nemůže po dobu správního řízení o odnětí bankovní licence vyplácet vklady. Okresní soud proto s odkazem na §102 odst. 1, §75c odst. 1 a 2 a §76 odst. 1 písm. c) a e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), návrh stěžovatelky na vydání předběžného opatření zamítl, přičemž uzavřel, že po nařízení předběžného opatření ČNB je nadbytečné vyslovovat zákaz nakládání s majetkem vedlejší účastnici předběžným opatřením v civilním řízení, a rovněž nařízení složit vedlejší účastnicí žalovanou částku do soudní úschovy by bylo porušením zákazu vysloveného ČNB v předběžném opatření.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), bylo usnesení okresního soudu potvrzeno. Krajský soud konstatoval, že v posuzovaném případě stěžovatelka soudu předložila listiny (smlouvu o spořicím účtu s výpovědní lhůtou, výpis z účtu vedeného u vedlejší účastnice, výpověď ze spořicího účtu), osvědčující, že ke dni 24. 2. 2022 podala výpověď ze spořicího účtu, na kterém měla k 28. 2. 2022 zůstatek 2 202 181,38 EUR, a listiny dokládající, že vlastníkem předmětných nemovitostí je vedlejší účastnice (kupní smlouvy a výpisy z katastru nemovitostí). Existenci důvodné obavy, že se vedlejší účastnice zbaví nemovitostí, stěžovatelka dokládala oznámením Garančního systému finančního trhu ze dne 28. 2. 2022, ze kterého se podává, že uvedený fond obdržel oznámení ČNB o neschopnosti vedlejší účastnice dostát závazkům vůči oprávněným osobám a o chystaném vyplácení náhrad vkladů, a dále výtiskem z internetové stránky www.cnb.cz, ze kterého vyplývá, že ČNB vede s vedlejší účastnicí od 28. 2. 2022 správní řízení o odnětí bankovní licence a že vedlejší účastnici předběžným opatřením uložila, aby se zdržela určitého jednání. Krajský soud na základě stěžovatelkou předložených listin dovodil, že závěr okresního soudu, že není objektivně dána obava, že by výkon soudního rozhodnutí byl ohrožen, odpovídá listinám založeným ve spise a konstatoval, že podmínky pro vydání rozhodnutí podle §102 odst. 1 o. s. ř., splněny nebyly. Krajský soud poukázal na to, že potřebu naléhavé zatímní úpravy poměrů účastníků, která by odůvodňovala nařízení předběžného opatření, ani obavu, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen, nelze dovodit jen z toho, že ČNB oznámila neschopnost vedlejší účastnice dostát závazkům vůči oprávněným osobám, zahájila správní řízení o odnětí bankovní licence a vydala předběžné opatření vedoucí k zákazu či omezení určitých činností.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly §1, §2, §3, §5, §6, §36, §74 až §77a, §102 o. s. ř., čímž ve svém důsledku zasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to zejména do jejího práva na soudní ochranu a práva na zákonného soudce. Obecné soudy, zejména pak krajský soud, porušily zásady spravedlivého procesu, neboť se nevypořádaly s relevantní argumentací stěžovatelky, prokazující naplnění zákonných předpokladů pro vydání stěžovatelkou požadovaných předběžných opatření, a dále s argumentací stěžovatelky o odnětí zákonnému soudci, včetně možné manipulace se spisem při přidělování věci stěžovatelky příslušnému soudnímu oddělení Okresního soudu ve Zlíně.
5. Krajský soud podle stěžovatelky pominul její argumentaci obsaženou v podání ze dne 30. 5. 2022, která má svůj ústavněprávní přesah. Podle stěžovatelky měla být zodpovězena otázka, zda bylo u okresního soudu při přidělování příslušnému soudnímu oddělení se spisem manipulováno, neboť je možné, že věc stěžovatelky byla před jejím přidělením do soudního oddělení 28 C přidělena jinému soudnímu oddělení. Okresní soud by měl sdělit, jakou původní spisovou značku věci stěžovatelky přidělil a proč a kdy ji "zabělil" a přepsal na věc sp. zn. 28 C 103/2022. Stěžovatelka poukazuje na to, že rozvrh práce okresního soudu je, jde-li o v něm použitou terminologii, "netransparentní".
6. Stěžovatelka namítá, že napadené usnesení okresního soudu vydala soudkyně Mgr. Dana Matoušová, aniž by před vydáním rozhodnutí byl ve spise uveden jakýkoliv záznam o tom, že tak činí jako zastupující soudkyně, nic takového není uvedeno ani v napadeném usnesení okresního soudu. Stěžovatelka má legitimní nárok vědět, proč v její věci rozhodovala právě soudkyně Mgr. Dana Matoušová, která není zákonnou soudkyní v soudním oddělení 28 C u Okresního soudu ve Zlíně. Krajský soud se však spokojil pouze s tvrzením soudkyně JUDr. Evy Bučkové, že v době od 4. 4. 2022 do 20. 4. 2022 čerpala řádnou dovolenou.
7. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy namísto toho, aby o jejím návrhu na vydání předběžných opatření rozhodly podle tvrzení obsažených v žalobě a k ní připojených důkazů, jakožto i podle tvrzení a důkazů připojených k odvolání stěžovatelky a jejich doplněním, opřely svá rozhodnutí o neověřené informace z internetu, čímž porušily zásadu spravedlivého procesu.
8. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že při podání návrhu na vydání obou předběžných opatření byly splněny potřebné podmínky pro jejich vydání, neboť zastaví-li dlužník (zde vedlejší účastnice) své platby a odmítá je provést i přes učiněnou výzvu obsahující dodatečnou lhůtu k plnění, pak lze učinit závěr o tom, že výkon posléze vydaného soudního rozhodnutí muže být ohrožen, když postačuje pouze pravděpodobnostní závěr, nikoliv úplná jistota. Podle stěžovatelky tak byl jí podaný návrh na vydání obou předběžných opatření podán důvodně a mělo mu být vyhověno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
11. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. Ústavní soud se ve své judikatuře opakovaně vyjádřil k rozhodování obecných soudů o předběžných opatřeních. Přitom zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Na druhou stranu však předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o právech a povinnostech účastníků s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasného charakteru, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníku bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci.
13. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [srov. např. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. III. ÚS 49/16]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze k ověření, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), body 13 a 14, a další judikaturu tam citovanou; obdobně nález ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400), body 22 a 23, či nález ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 3524/19 (N 215/97 SbNU 293), bod 13; ke svévolnému výkladu srov. rovněž nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69, 48/2010 Sb.)].
14. V souvislosti s námitkami stěžovatelky je třeba poukázat na to, že nároky aplikované vůči procesním zárukám poskytovaným účastníkům v řízeních týkajících se věci samé se v řízení o předběžných opatřeních zcela neuplatní. Při rozhodování o předběžném opatření jde toliko o dočasné uspořádání vzájemných vztahů.
15. K námitkám stěžovatelky o porušení jejího práva na zákonného soudce Ústavní soud uvádí, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, na základě jakého postupu byla předmětná věc zařazena do soudního oddělení 28 C. Krajský soud poukázal na to, že podle rozvrhu práce byla předsedkyní senátu v soudním oddělení 28 C určena JUDr. Eva Bučková, kterou zastupovala Mgr. Dana Matoušová, neboť dvoutýdenní dovolená soudkyně JUDr. Evy Bučkové vylučovala, aby v zákonné lhůtě sedmi dnů rozhodla o návrhu na nařízení předběžného opatření, který byl soudu doručen dne 12. 4. 2022. Byl zde tedy objektivně dán důvod, aby to za ni učinila zastupující soudkyně. Zvolené řešení tak podle krajského soudu respektovalo čl. 38 Listiny. Námitku stěžovatelky, že JUDr. Eva Bučková čerpání dovolené nedoložila listinami, neshledal krajský soud důvodnou, neboť prohlášení dotčené soudkyně obsažené v podání ze dne 25. 5. 2022 považoval za dostatečné. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Při shrnutí výše uvedeného považuje Ústavní soud závěry ve věci jednajících soudů, které v posuzované věci neshledaly žádný prostor pro vydání předběžného opatření, ústavně souladnými. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se námitkami stěžovatelky řádně zabývaly. Okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
17. V kontextu dříve vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je pak možno uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána příslušným orgánem a měla zákonný podklad, přičemž důvody, pro které by je bylo možné označit jako svévolné, Ústavní soud nezjistil a neshledal ani jiné pochybení, které by bylo třeba posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a které by vedlo k potřebě zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Jak bylo uvedeno, Ústavní soud nepřezkoumává podmínky pro (ne)nařízení předběžného opatření, ale posuzuje toliko ústavnost takového rozhodnutí.
18. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu