ECLI:CZ:US:2022:1.US.1954.22.1
sp. zn. I. ÚS 1954/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Š. R., t. č. ve Věznici Příbram, zastoupeného JUDr. Vojtěchem Říhou, Ph.D., advokátem, sídlem 28. října 184, Příbram, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. května 2022 č. j. KSPH 77 INS 9635/2017-B-125, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Daniela Kebrleho, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 1, 3 odst. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") vede insolvenční řízení pod sp. zn. KSPH 77 INS 9635/2017, ve kterém vedlejší účastník vystupuje jako insolvenční dlužník. Stěžovatel v uvedeném insolvenčním řízení přihlásil tři pohledávky vůči vedlejšímu účastníkovi (č. P1, P7 a P10) a posléze se žalobou domáhal určení jejich pravosti. Krajský soud vede incidenční spor pod sp. zn. 75 ICm 2572/2020. Co do pohledávek č. P1 a P7 stěžovatel vzal žalobu zpět a co do pohledávky č. P10 dne 30. 3. 2022 stěžovatel a insolvenční správce vedlejšího účastníka uzavřeli smír.
1. Krajský soud následně napadeným usnesením (ze dne 19. 5. 2022) svolal na den 17. 6. 2022 schůzi věřitelů, jejímž předmětem mělo mimo jiné být "vyslovení souhlasu s návrhem na schválení smíru ze dne 30. 3. 2022 ve věci vedené [krajským soudem] pod sp. zn. 75 ICm 2572/2020". Dne 20. 5. 2022 stěžovatel vzal zpět přihlášku pohledávky č. P10 i žalobu co do uvedené pohledávky a navrhl krajskému soudu, aby řízení o uvedeném incidenčním sporu zastavil (srov. č. l. C3-33). Krajský soud řízení v uvedené části zastavil usnesením ze dne 24. 5. 2022 č. j. 75 ICm 2572/2020-71 (KSPH 77 INS 9635/2017) a usnesením ze dne 25. 5. 2022 č. j. KSPH 77 INS 9635/2017-B-130 zrušil schůzi věřitelů svolanou napadeným usnesením z důvodu zpětvzetí přihlášky pohledávky č. P10 a zastavení uvedeného incidenčního řízení.
1. Dne 2. 6. 2022 stěžovatel navrhnul svolání schůze věřitelů, aby mimo jiné rozhodla o tom, že si vyhrazuje právo na vyslovení souhlasu s návrhem na uzavření smíru v incidenčním sporu (srov. č. l. B-132). Dne 24. 6. 2022 proběhla schůze věřitelů (mimo jiné za účasti právního zástupce stěžovatele) a vyhradila si právo na vyslovení souhlasu s návrhem na schválení smíru v incidenčních sporech (srov. č. l. B-141 a B-142).
II.
Argumentace stěžovatele
1. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud jej napadeným usnesením "postavil do procesní pasti". Schválení smíru patří do výlučné kompetence věřitelského výboru podle §46 odst. 2 a 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Přesto krajský soud nařídil napadeným usnesením konání schůze věřitelů, na které měla schůze věřitelů schválit uvedený smír, přestože si předtím schůze věřitelů takovou pravomoc v obecném smyslu podle uvedeného ustanovení nevyhradila. Proto je napadené rozhodnutí nezákonné. Nadto je napadené usnesení nepřezkoumatelné, protože neobsahuje žádné důvody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel neměl k dispozici žádné zákonné prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
1. Stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv odvozuje z toho, že krajský soud nařídil konání schůze věřitelů, na které se měl schválit smír stěžovatele a vedlejšího účastníka, aniž si předtím schůze věřitelů vyhradila takovou pravomoc. Jak se však podává ze shora uvedeného, krajský soud usnesením ze dne 25. 5. 2022 zrušil schůzi věřitelů nařízenou napadeným usnesením. Skutečnost, se kterou stěžovatel spojuje zásah do svých ústavně zaručených práv, proto odpadla. Zrušení napadeného rozhodnutí, jehož se stěžovatel domáhá, postrádá svůj racionální smysl, poněvadž se nijak neprojeví v jeho právní sféře.
2. Má-li snad stěžovatel za to, že mu krajský soud napadeným usnesením znemožnil ukončit incidenční řízení smírem (poněvadž podle §162 odst. 2 insolvenčního zákona smír uzavřený v incidenčním sporu insolvenčním správcem může insolvenční soud schválit, jen souhlasí-li s ním věřitelský výbor), je nutné uvést, že sám stěžovatel před schválením smíru krajským soudem či příslušným orgánem věřitelů vzal zpět jak přihlášku dotčené pohledávky, tak incidenční žalobu v dané části, a navrhl zastavení řízení. Skončilo-li incidenční řízení, aniž byl schválen smír uzavřený mezi stěžovatelem a insolvenčním správcem vedlejšího účastníka, jde o důsledek procesní strategie stěžovatele, nikoli postupu krajského soudu v insolvenčním řízení, tím spíše nikoli důsledkem napadeného usnesení. Krajský soud ani neměl možnost vyjádřit se k případnému schválení smíru na svolané (a později zrušené) schůzi věřitelů, sám o smíru dosud nerozhodoval.
3. Z dalšího průběhu insolvenčního řízení se nadto podává, že stěžovatel navrhnul krajskému soudu, aby svolal schůzi věřitelů za účelem vyhrazení si práva na vyslovení souhlasu s návrhem na schválení smíru v incidenčních sporech. To později za účasti stěžovatele učinila. Uvedené proto značí, že stěžovatel měl a nadále má možnost v insolvenčním řízení uplatňovat svá práva. Proto aniž by Ústavní soud hodnotil, zda krajský soud vydal napadené usnesení v souladu se zákonem, poněvadž takové úvahy mu zásadně nepřísluší, lze uzavřít, že stěžovateli v důsledku napadeného usnesení žádná újma na jeho ústavně zaručených právech nevznikla. Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti blíže neosvětlil, jak konkrétně se jeho práv napadené usnesení dotklo (kupříkladu výkon jakého práva či právního jednání mu krajský soud znemožnil).
4. Jde-li konečně o tvrzení nedostatečného odůvodnění napadeného usnesení, platí, že práva na soudní ochranu se lze domáhat zákonem stanoveným postupem (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny). Podle §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §7 insolvenčního zákona nemusí obsahovat odůvodnění takové usnesení, kterým bylo rozhodnuto nikoli ve věci samé, připouští-li to povaha této věci a je-li z obsahu spisu zřejmé, na základě jakých skutečností bylo rozhodnuto. Poněvadž krajský soud napadeným usnesením pouze svolal schůzi věřitelů, bylo legitimní, neuvedl-li v něm důvody svého rozhodnutí.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy. Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu