ECLI:CZ:US:2022:1.US.1976.22.1
sp. zn. I. ÚS 1976/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti S. N., zastoupeného Mgr. Igorem Žídkem, advokátem se sídlem Želkovická 430/4, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022 č. j. 30 Cdo 581/2022-832, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2021 č. j. 39 Co 99, 218/2021-787 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2020 č. j. 14 C 136/2008-733, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 Ústavy. K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které zamítly jeho žalobu na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí. Stěžovatel především namítá extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů, ke kterým došly soud prvního stupně a soud odvolací, s provedenými důkazy. Nesouhlasí rovněž s odmítnutím dovolání, neboť je přesvědčen, že důvodnost dovolání musí být shledána taktéž v případech, kdy rozhodnutí, vůči němuž dovolání směřuje, vykazuje ústavněprávní porušení základních práv dotčené osoby. A konečně poukazuje na průtahy a neúměrně dlouhou dobu řízení před obecnými soudy.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") zaplacení částky ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí, a to zahájení trestního stíhání stěžovatele s tím, že trestní řízení vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 16/2003 a následně 7 T 10/2007 skončilo zprošťujícím rozhodnutím.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 5. 2021 č. j. 14 C 136/2008-770, žalobu stěžovatele zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil. Nejvyšší soud následně dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatel v dovolání pouze parafrázoval obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by pro jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. S ohledem na to Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, v důsledku čehož bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu