ECLI:CZ:US:2022:1.US.1978.22.1
sp. zn. I. ÚS 1978/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti V. J. Rott s. r. o., sídlem Malé náměstí 142/3, Praha 1 - Staré Město, zastoupené prof. JUDr. Martinem Kopeckým, CSc., advokátem, sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. května 2022 č. j. 7 As 327/2021-22, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Magistrátu hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 odst. 2 Ústavy a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
1. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Úřad městské části Praha 1 (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 1. 3. 2019 č. j. UMCP1 070738/2019 sp. zn. UMCP/149310/2018/VÝS-Zi-1/301 vydal stěžovatelce společné povolení pro stavbu. Městská část Praha 1 (dále jen "městská část") proti uvedenému rozhodnutí stavebního úřadu jako účastnice správního řízení brojila odvoláním. Vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 5. 2019 č. j. MHMP 917935/2019 sp. zn. S-MHMP 795570/2019/STR zrušil uvedené rozhodnutí stavebního úřadu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka následně brojila proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že odvolání městské části bylo opožděné.
2. Městský soud usnesením ze dne 20. 10. 2021 č. j. 8 A 79/2019-63 odmítl žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, neboť zjistil, že městská část nepodala odvolání opožděně. Vedlejší účastník proto žalobou napadeným rozhodnutím nezasáhl do pravomocně nabytých práv stěžovatelky.
3. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem. Podle Nejvyššího správního soudu byl ve věci dán důvod k odmítnutí žaloby. Městský soud se však neměl zabývat včasností odvolání městské části. Nejvyšší správní soud upozornil, že §70 písm. a) s. ř. s. vylučuje ze soudního přezkumu akty správního orgánu, které nejsou rozhodnutím podle §65 téhož zákona. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího správního soudu se pak podává, že rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým se odvoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část ruší a věc se vrací k novému projednání prvostupňovému správnímu orgánu, v zásadě není rozhodnutím v uvedeném smyslu, protože nezasahuje do hmotněprávní sféry jeho adresátů.
4. V navazující rozhodovací praxi Nejvyšší správní soud připustil z uvedeného pravidla několik výjimek. Jednou z nich je situace, kdy sice nejde o konečné rozhodnutí, avšak po určitou dobu je za konečné považováno (srov. rozsudky ze dne 8. 11. 2007 č. j. 9 As 49/2007-44, ze dne 21. 3. 2016 č. j. 2 As 305/2015-24, ze dne 19. 9. 2019 č. j. 6 As 134/2019-38, ze dne 26. 5. 2020 č. j. 1 As 34/2020-45 či ze dne 6. 8. 2021 č. j. 5 As 28/2021-38). V uvedených rozhodnutích jde o to, že akt zasahuje do práv žalobce, mohl-li se oprávněně domnívat, že akt je pravomocný. V nyní posuzované věci bylo (později zrušené) rozhodnutí stavebního úřadu stěžovatelce doručeno dne 5. 3. 2019. Dne 26. 3. 2019 proti němu brojila městská část odvoláním a dne 28. 3. 2019 bylo stěžovatelce doručeno oznámení o tom, že stavební úřad chybně vyznačil datum právní moci. Dne 3. 4. 2019 stěžovatelka na uvedené reagovala stanoviskem, z něhož se podává, že se stěžovatelka seznámila s odvoláním městské části. Stěžovatelka si proto musela být vědoma, že na rozhodnutí stavebního úřadu není nahlíženo jako na konečné. Doba od vydání rozhodnutí do jeho zrušení "nečinila ani tři měsíce". Právní jistota stěžovatelky proto nepřeváží nad zásadou subsidiarity správního soudnictví, z níž vychází uvedené úvahy o přípustnosti žaloby. Kromě toho, stěžovatelka není zkrácena na svém právu na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, protože námitky o opožděném odvolání městské části může uplatnit v pokračujícím správním řízení, popřípadě v navazujícím soudním přezkumu "konečných" aktů.
II.
Argumentace stěžovatelky
1. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník zrušil žalobou napadené rozhodnutí stavebního úřadu neoprávněně, protože městská část podala odvolání po lhůtě. Městské části bylo rozhodnutí doručeno dříve, než tvrdí, poněvadž městská část a stavební úřad jsou ve svém důsledku jeden subjekt (jeden správní orgán městské části). Podle údajů ze spisovny měl příslušný odbor městské části písemnost obsahující rozhodnutí stavebního úřadu již dříve k dispozici. V návaznosti na to stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší správní soud se "v rozporu s pravidly vyplývajícími ze zákonné úpravy" nevypořádal s jejími kasačními námitkami o nesprávném posouzení včasnosti odvolání městské části městským soudem, a dokonce městskému soudu vytkl, že se uvedeným v řízení o žalobě zabýval. Závěry Nejvyššího správního soudu odporují právu stěžovatelky na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, protože i "kasační" rozhodnutí stavebního úřadu "bylo způsobilé zasáhnout do práv" stěžovatelky. Napadený rozsudek představuje projev tzv. odmítnutí spravedlnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2398/18 (N 147/95 SbNU 272)].
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Ústředním tvrzením stěžovatelky v ústavní stížnosti je námitka, že Nejvyšší správní soud jí napadeným rozsudkem odepřel její právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny. Jak se však podává z napadeného rozsudku, Nejvyšší správní soud se s uvedeným vypořádal. Jeho nosným argumentem v tomto směru je, že stěžovatelka má nadále možnost namítat nezákonnost rozhodnutí vedlejšího účastníka z týchž důvodů, které v žalobě uplatnila, byť nikoli v řízení o žalobě přímo proti němu, nýbrž v případném řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí ve správním řízení. Nutno podotknout, že uvedené závěry Nejvyšší správní soud řádně (srozumitelně a logicky) odůvodnil, přičemž vycházel ze své ustálené rozhodovací praxe, což stěžovatelka (mimo jiné) ve své argumentaci nereflektuje.
3. Ústavní soud přitom rozhodoval o ústavních stížnostech proti rozsudkům sp. zn. 1 As 34/2020 (srov. usnesení ze dne 30. 11. 2020 sp. zn. I. ÚS 2136/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a sp. zn. 5 As 28/2021 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2514/21), ze kterých Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vycházel. V uvedených usneseních se Ústavní soud vyslovil tak, že považuje za ústavně aprobovatelné, že žalobce má směřovat svoji aktivitu do pokračujícího správního řízení (a případně navazujícího soudního řízení správního). Ústavní soud neshledal důvod, proč se od uvedené rozhodovací praxe odchýlit, a v podrobnostech na odůvodnění uvedených usnesení odkazuje. Jak bylo uvedeno shora, závěry Nejvyššího správního soudu jsou odůvodněny řádně a logicky se vypořádávají s argumentací, kterou stěžovatelka předložila v předcházejících fázích řízení i v ústavní stížnosti. Její právo na přezkum zákonnosti rozhodnutí vedlejšího účastníka podle čl. 36 odst. 2 Listiny vyprázdněno není.
4. Odkazuje-li stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2398/18, jde o odkaz nepřípadný, protože uvedený nález se týká povinnosti poučit účastníky soudního řízení správního před odmítnutím žaloby pro špatnou volbu žalobního typu. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde. Napadený rozsudek není ani tzv. překvapivým rozhodnutím ve smyslu uvedeného nálezu, poněvadž, jak se podává již z usnesení městského soudu ze dne 20. 10. 2021, vedlejší účastník i městská část (jako osoba zúčastněná na řízení) v řízení před městským soudem tvrdili, že žaloba má být odmítnuta jako nepřípustná, protože, zjednodušeně řečeno, nejde o rozhodnutí konečné. Sám městský soud se nadto obdobnými úvahami řídil. Stěžovatelka proto v předcházejících fázích řízení měla možnost účinně uplatňovat svá rozhodná tvrzení.
5. Konečně lze poznamenat, že Nejvyšší správní soud se s kasačními námitkami stěžovatelky o opožděném odvolání městské části v napadeném rozsudku vypořádal, a to tak, že vzhledem k odmítnutí žaloby jako nepřípustné a možnosti přezkoumat včasnost odvolání městské části v dalších fázích řízení se k uvedeným námitkám nepřihlíží, protože jde o námitky ve věci samé. Takové odůvodnění je srozumitelné, logické a odpovídá způsobu, jakým byla žaloba stěžovatelky vyřízena. Nejvyšší správní soud postupoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a Ústavní soud nezjistil v jeho napadeném rozsudku žádné neústavní pochybení.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu