ECLI:CZ:US:2022:1.US.1988.22.1
sp. zn. I. ÚS 1988/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Prof. Ing. Luboše Smrčky, CSc., zastoupeného JUDr. Pavlem Krýlem, advokátem se sídlem Křtinská 617, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2022 č. j. 29 Cdo 3019/2020-605 a návrhu, aby ve věci rozhodoval jiný senát Nejvyššího soudu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále navrhuje, aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu, aby ve věci rozhodoval jiný senát.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud rozhodl chybně zejména ve věci obnovení Kupní smlouvy ze dne 22. 10. 1999 a vytýká mu některé další nedostatky v odůvodnění rozhodnutí. Stěžovatel také uvádí, že v posuzovaném případě jsou splněny podmínky pro podání stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí soudu, neboť se jedná zejména o zájmy konkursních věřitelů, které přesahují zájmy stěžovatele.
Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl pak k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zčásti nepřípustným a zčásti návrhem, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 téhož zákona). V souladu se zásadou subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08) může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy proti rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i u některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13).
V daném případě Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se rozsudek Vrchního soudu v Praze a rozsudek Městského soudu v Praze zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Nepochybně tak nejde o konečné rozhodnutí v dané věci, ani o rozhodnutí, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele a zároveň tvořilo uzavřenou součást řízení. Uvádí-li stěžovatel, a to bez bližší specifikace, že zde existují zejména "zájmy konkursních věřitelů, které přesahují zájmy stěžovatele", Ústavní soud neshledává důvody pro postup podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ostatně, stěžovatel v daném stadiu řízení ani nemohl nevyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací k prvostupňovému soudu, takže stěžovatel bude mít po jeho rozhodnutí opět k dispozici všechny řádné i mimořádné opravné prostředky.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatele na jeho právech nepoškozuje, neboť, jak Ústavní soud opakovaně judikoval (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 29/18 nebo I. ÚS 3200/21), případnou novou ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nelze odmítnout jako návrh opožděný.
Pokud jde o návrh "aby Ústavní soud uložil Nejvyššímu soudu, aby ve věci rozhodoval jiný senát", jde o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2022
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj