ECLI:CZ:US:2022:1.US.2013.22.1
sp. zn. I. ÚS 2013/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Mgr. Bc. Lubora Štamberka, zastoupeného JUDr. Janem Salmonem, advokátem se sídlem Revoluční 763/15, Praha 1, proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2022 č. j. 9 As 22/2022-30, Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2022 č. j. 8 Ad 2/2019-33 a o návrhu na zrušení ustanovení §2 písm. n) nařízení vlády č. 68/2015 Sb., o stanovení seznamu speciálních odborností a činností nezbytných pro plnění úkolů ozbrojených sil a Vojenské policie a výše stabilizačního příspěvku, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Spolu s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení. §2 písm. n) nařízení vlády č. 68/2015 Sb., o stanovení seznamu speciálních odborností a činností nezbytných pro plnění úkolů ozbrojených sil a Vojenské policie a výše stabilizačního příspěvku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "nařízení vlády").
II
Náčelník Generálního štábu Armády České republiky rozhodnutím ze dne 17. 5. 2018 č. j. MO 129107/2018-1304 zamítl stěžovatelovu žádost o doplacení stabilizačního příspěvku ve zvýšené míře 10 000 Kč měsíčně za období od 1. 8. 2015 do 31. 7. 2017, resp. o doplacení rozdílu mezi částkou nárokovanou a skutečně vyplacenou, a to společně se zákonným úrokem z prodlení. Důvodem zamítnutí žádosti bylo nesplnění podmínky stanovené v §70b odst. 3 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vojácích z povolání"), ve spojení s §2 písm. n) nařízení vlády. Ministr obrany rozhodnutím ze dne 11. 12. 2018 č. j. MO 323573/2018-8694 zamítl stěžovatelovo odvolání a potvrdil citované prvostupňové rozhodnutí.
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu zamítl, neboť námitky stěžovatele ohledně nesprávného posouzení žádosti o doplacení stabilizačního příspěvku neshledal důvodnými. Poukázal na to, že stěžovatel v rámci služebního zařazení ve výše uvedeném období nevykonával činnosti podle §2 písm. n) nařízení vlády, což nijak nezpochybnil. Vláda má politicko-manažérský prostor pro široké uvážení při určení, komu má být stabilizační příspěvek ve zvýšené výměře poskytován. Městský soud proto nemůže nahrazovat úvahu vlády, které odbornosti a činnosti jsou pro účely §70b zákona o vojácích z povolání pro armádu klíčové. Na zařazení určité odbornosti či činnosti mezi tzv. klíčové není právní nárok; nejedná se o složku služebního platu, ale o motivační prostředek. Městský soud zdůraznil, že v postupu správních orgánů proto nelze shledat porušení čl. 28 Listiny či §2 odst. 3 zákona o vojácích z povolání. Co se týče zařazení některých odborností a činností mezi tzv. klíčové, toto zařazení nemůže být považováno za nerovné či diskriminační zacházení, jelikož daná právní úprava sleduje legitimní cíl a má rozumný základ, který je zachycen v důvodové zprávě k ní. K tvrzené nelogičnosti, že sporný příspěvek pobíral za následné období, kdy byl služebně zařazen u Náčelníka GŠ Armády ČR, městský soud uvedl, že v tomto období měl v popisu služební činnosti tvorbu právních předpisů. Právě popis služební činnosti vydaný podle §6 odst. 3 zákona o vojácích z povolání je určující pro posouzení toho, v jaké výši vojákovi náleží stabilizační příspěvek.
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost pro nedůvodnost zamítl. Připomněl, že stěžovatel ve vztahu k námitce, podle níž je §2 písm. n) nařízení vlády v rozporu s doslovným zněním zákona o vojácích z povolání a se smyslem stabilizačního příspěvku jako takového, neuvedl argumentaci, jež by rozporovala závěry městského soudu, který se s jeho tvrzeními dostatečně a srozumitelně vypořádal. Se závěrem městského soudu se také shoduje v tom, že v nařízení vlády není uvedeno, že k získání stabilizačního příspěvku ve zvýšené míře je nutný kumulativní výkon obou v něm uvedených činností, což ostatně stěžovatel, který v rozhodné době nevykonával ani jednu ze dvou v úvahu přicházejících činnosti, ani před městským soudem nerozporoval. Soud připomněl, že již městský soud dostatečně vysvětlil, proč pokládá vymezení konkrétních odborností a činností v nařízení vlády za rozumně zdůvodněné, neboť (a to plyne i z důvodové zprávy k němu) sleduje legitimní cíl v podobě motivace určitých (z důvodů finančních možností státu omezených) klíčových skupin vojáků k setrvání u armády. Ostatně ani s těmito závěry městského soudu stěžovatel v kasační stížnosti nepolemizoval. Nejvyšší správní soud konečně k námitkám uvedeným až v kasační stížnosti, tj. že výkon služby v určité vojenské hodnosti je spjat s výkonem specifické činnosti a přiznáním stabilizačního příspěvku by došlo k poskytování dvojího plnění a že správní orgány jej měly vyzvat k doložení výkonu činností, které neměl v popisu služebních činností, uvedl, že se jedná o nepřípustné námitky (srov. §104 odst. 4 s. ř. s.).
III
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobněji shrnul dosavadní věcný stav a procesní vývoj. Následně připomněl, a to za použití prakticky stejné argumentace jako ve správní žalobě a v kasační stížnosti, jednotlivé stížnostní body, které již byly posuzovány před oběma správními soudy. Uvedl, že činnosti, které podle nařízení vlády zakládají nárok na zvýšenou výměru příspěvku, jsou čistě administrativního charakteru a v rámci resortu Ministerstva obrany je vykonávají primárně civilní právníci (úředníci). Domnívá se, že podmínka výkonu uvedených činností se do nařízení vlády dostala účelově v rozporu se smyslem stabilizačního příspěvku. To podle stěžovatele je patrné nejen u právní služby, ale i u dalších odborností a činností. Konečně uzavřel s tím, že ve skutečnosti, že Nejvyšší správní soud neshledal rozpor nařízení vlády s právními předpisy vyšší právní síly, spatřuje pochybení, ze kterého lze usuzovat na nezákonnost a protiústavnost rozsudku.
IV
Zatímco stěžovatel na úvodní straně podání označeného jako ústavní stížnost a v jejím petitu navrhl pouze zrušení rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze a návrh na zrušení ustanovení §2 písm. n) nařízení vlády byl uveden pouze ve vlastním textu ústavní stížnosti v bodě I. Ústavní soud - aby nebyl nařčen z formalismu - akceptoval tento návrh jako relevantní součást petitu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že závěry civilních soudů nelze považovat za mechanické či formalistické, neboť zřetelně vysvětlily důvody pro přijetí svých rozhodnutí.
Pouhá opakovaná polemika stěžovatele se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. Správní soudy přitom dostatečně vysvětlily důvody postupu správních orgánů a postupu svého podle zákona o vojácích z povolání a nařízení vlády. Z pohledu oběma soudy uvedených jasných konstatování se argumenty stěžovatele nutně jeví jako spekulativní a liché. Jeho takřka identická argumentace obsahově a věcně jako by nebrala v potaz důvody, jež vedly správní soudy k jejich rozhodnutím.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani v jeho argumentaci tvrzenou nezákonností a protiústavností nařízení vlády (a rozsudku kasačního soudu). Již Městský soud v Praze v napadeném rozsudku s odkazem na ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy zásadně vysvětlil (především pod body 41 a násl.) jeho oprávnění zabývat se posouzením ústavnosti a zákonnosti nařízení vlády a použití testu racionality (rozumnosti) na souzenou věc. S tímto postupem a argumentací městského soudu se ztotožnil i Nejvyšší správní soud (srov. bod 17 napadeného rozsudku) a připomněl, že stěžovatel ani nestavěl v této části "vlastní argumentaci proti odůvodnění a logickým závěrům městského soudu". Ústavní soud proto konstatuje, že oba správní soudy postupovaly konzistentně a nemá, co by k jejich argumentaci v této souvislosti dodal.
Ústavní soud usuzuje, že stěžovatel se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat jeho opakované výtky, jež soudní orgány již přesvědčivě popřely. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelovi opětovně připomínal podstatnou a vyčerpávající argumentaci správních soudů, kterou sám z hlediska ústavnosti nemá důvod korigovat. Považuje ji za logickou, jasnou, přesvědčivou, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelnou.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Akcesorický návrh na zrušení ustanovení §2 písm. n) nařízení vlády podle ustálené judikatury Ústavního soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti, a proto byl také odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu