ECLI:CZ:US:2022:1.US.2017.22.1
sp. zn. I. ÚS 2017/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti L. V., zastoupeného JUDr. Bc. Rudolfem Kožušníkem, advokátem, sídlem Šumavská 1085/12, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2022 č. j. 20 Co 61/2022-58 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. ledna 2022 č. j. 50 Nc 6270/2021-33, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, a jako účastníků řízení, a I. J. a nezletilé L. J., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále též "soud prvního stupně") byl upraven styk stěžovatele (otce nezletilé vedlejší účastnice) s nezletilou tak, že je oprávněn se s ní stýkat v každém sudém týdnu v úterý a ve čtvrtek od 16 do 18.30 hodin a v každém lichém týdnu ve středu od 16 do 18.30 hodin, v pátek od 16 do 18.30 hodin, v sobotu od 10 do 18.30 hodin a v neděli od 10 do 18.30 hodin. V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně uvedl, že vzhledem k věku nezletilé je v jejím zájmu vídat se stěžovatelem častěji v kratších časových úsecích, což jí umožní vybudovat si s ním pevný a bezpečný vztah a zároveň bude zajištěna předvídatelnost styku. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu stěžovatele na upravení víkendového styku s přespáním s ohledem na velmi útlý věk nezletilé a její fixaci na vedlejší účastnici (svou matku).
2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud druhého stupně") byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Soud druhého stupně v odůvodnění uvedl, že byl citlivě zvážen věk nezletilé v poměru jejího práva na péči obou rodičů, že frekvence rozsahu styku otce s nezletilou je aktuálně dostatečná k tomu, aby se mezi nimi vytvořil blízký rodinný vztah, a doba návratu k matce je s přihlédnutím k věku nezletilé přiléhavě stanovena. Ohledně stěžovatelovy námitky zpochybňující matkou namítanou separační úzkost nezletilé soud druhého stupně uvedl, že úvahy soudu mají svůj základ v obecně známé skutečnosti týkající se fixace dětí batolecího věku na svého primárního pečovatele; tato fixace obvykle do jednoho či dvou let odezní a poté bude prostor pro další úpravu styku s víkendovým přespáním či v delším časovém úseku.
II. Argumentace stěžovatele
3. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena základní práva a svobody jeho a nezletilé na spravedlivý proces, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života, na ochranu osobnosti nezletilé, na péči o děti a jejich výchovu a práva dítěte na péči rodičů podle Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatel vytýká oběma soudům, že zcela nedostatečně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj nesprávné závěry, jelikož zamítnutí víkendového styku s přespáním postavily výlučně na výpovědi matky ohledně fixace a separační úzkosti, třebaže bylo zřejmé, že mezi rodiči panuje konflikt (matka mimo jiné odmítla určit otcovství nezletilé souhlasným prohlášením stran, otec musel podávat návrh na určení otcovství k nezletilé), a výpověď matky tak nemůže být objektivní a věrohodná. Podle stěžovatele soudy nezjišťovaly, zda je schopen se v případě projevu separační úzkosti o nezletilou postarat (nezletilá u něj tráví čas bez matky a spí u něj), jejich rozhodnutí naopak fixaci posiluje a umožňuje matce pokračování v argumentaci, že nezletilá je na ni zvyklá a změna poměrů by narušila její stabilitu. Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že se soud prvního stupně měl zabývat možností víkendového přespání v rozsahu jedné noci, jestliže matka přespání po dobu dvou po sobě jdoucích nocí odmítla.
5. Stěžovatel cituje nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 6035/21 ze dne 3. května 2022, podle něhož není možné vyloučit střídavou péči jen s obecným odkazem na nižší věk dítěte, ledaže se jedná o dítě závislé na matce z důvodu kojení, a že střídavá péče je praktikovatelná i u mladších dětí, například ve věku tří let. Podle zmíněného nálezu je při svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů nutno umožnit mu styk s druhým rodičem v takové míře, aby byl co nejvíce naplněn postulát rovné rodičovské péče. Stěžovatel odkázal také na závěry panelové odborné diskuse na půdě Justiční akademie na téma střídavé péče.
6. Stěžovatel namítá, že si soudy nevyžádaly aktuální zprávu opatrovníka nezletilé a vycházely ze zprávy ze dne 9. června 2021 vypracované v rámci řízení o určení otcovství. Tato zpráva navíc hodnotila pouze bytové podmínky stěžovatele, kdežto u matky se zabývala i kvalitou její péče o nezletilou.
7. Stěžovatel tvrdí, že je rozhodnutím soudů připraven o klíčové okamžiky života nezletilé (společný oběd mohou spolu trávit pouze v sobotu a neděli lichého týdne, nemají možnost spolu vstávat nebo absolvovat večerní rituály). Stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že mu matka v některých dnech neumožnila styk s nezletilou.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud ale není součástí soustavy obecných soudů a jako takový tedy není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena k přezkumu rozhodnutí, proti nimž stížnost směřuje, výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů.
10. Ústavnímu soudu nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy. Jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy porušily některá základní práva a svobody stěžovatele. Ústavní soud při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se péče o dítě také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
11. Nejlepší zájem dítěte je definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě, jehož se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jeho osobním poměrům, situaci a potřebám. Jde tak vždy o posouzení konkrétních skutkových okolností případu. Jak uvedl Ústavní soud např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1708/14 ze dne 18. prosince 2014, rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud zde s ohledem na své postavení nemůže hrát roli konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit vzniklý stav z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem eventuálně upřena.
12. Pokud obecné soudy vezmou v potaz všechna relevantní kritéria důležitá pro rozhodnutí, tak jak plynou z judikatury Ústavního soudu, přičemž se nedopustí zjevné libovůle při jejich hodnocení, nemůže Ústavní soud suplovat roli další skutkové instance, která by přehodnocovala závěry obecných soudů či opětovně prováděla dokazování, zvláště pak jde-li o specifickou agendu rodinně právní, konkrétně agendu péče o nezletilé, kde je velmi silný zájem na co nejrychlejším právním etablování rodinných, výchovných a citových vztahů v situaci po rozpadu roviny zejména ve vztahu k nezletilým dětem a jejich potřebám.
13. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že soudy postavily svá rozhodnutí výlučně na výpovědi matky. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč hodnotil výpověď matky jako věrohodnou, přičemž zdůraznil, že nemá pochyb o schopnosti otce postarat se o nezletilou v případě přespání. Soud druhého stupně navíc odkázal na důležitou roli primárního pečovatele v batolecím věku a konstatoval, že s rostoucím věkem bude prostor pro další úpravu styku s otcem již s víkendovým přespáním, případně též v delším časovém úseku. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že oba soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Napadená rozhodnutí nelze v uvedeném kontextu považovat za rozporné se zájmy nezletilé.
14. Co se týče odkazu stěžovatele na nález sp. zn. I. ÚS 3065/21, Ústavní soud podotýká, že se věnoval zejména svěřování nezletilých do střídavé péče rodičů. Věk tří let v něm Ústavní soud uvedl jako příklad toho, že střídavá péče by mohla být s vhodně upravenými intervaly střídání praktikovatelná i u takto malých dětí a že ji nelze vyloučit pouhým odkazem na nízký věk dítěte. Pouze na okraj Ústavní soud poznamenává, že z panelové odborné diskuse na téma střídavé péče na půdě Justiční akademie, na kterou odkazuje stěžovatel, vyplývá, že ani odborníci z řad dětských psychologů a sociologů se nedokáží shodnout na věku, od kterého je střídavá výchova pro děti vhodná a přínosná. V době rozhodování soudu druhého stupně dosáhla nezletilá věku dvou let a tří měsíců a z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy posuzovaly jak batolecí věk nezletilé, pro nějž je charakteristická fixace na primárního pečovatele, tak i jiné skutečnosti (účast na aktivitách s polorodými sestrami, spánkové zvyklosti), které je vedly k rozhodnutí o rozsahu styku se stěžovatelem.
15. Co se týče námitky stěžovatele ohledně absence aktuální zprávy opatrovníka, tuto námitku vznáší stěžovatel až v řízení před Ústavním soudem, ačkoli ji mohl uplatnit již v řízení před obecnými soudy, které by se jí pak zabývaly. Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že stěžovatel je zásadně povinen všechny své námitky, tvrzení a argumenty, jimiž dovozuje nesprávnost či nezákonnost napadených rozhodnutí, uplatnit včas, tj. především v nalézacím řízení a v odvolacím řízení. Není přípustné, aby tyto námitky a argumenty, ač byly stěžovateli k dispozici již v předchozí době, byly poprvé předloženy až v ústavní stížnosti [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2111/07 ze dne 2. října 2008 (N 160/51 SbNU 3)]. Stěžovatelova nová námitka je tedy nepřípustná. Ústavní soud však podotýká, že z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně je patrné, že opatrovník navrhoval úpravu styku bez přespání, v odvolacím řízení pak navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznil, že termíny a časy byly před soudem prvního stupně podrobně probírány a že jsou v zájmu nezletilé.
16. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2022
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu