ECLI:CZ:US:2022:1.US.2032.22.1
sp. zn. I. ÚS 2032/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele: Úřad městské části Brno-střed, sídlem Dominikánská 264/2, Brno, zastoupeného JUDr. Milanem Švejdou, Ph.D., advokátem sídlem Marie Steyskalové 686/38, Brno, proti výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2022, č. j. 33 Cdo 1132/2021-50, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2020, č. j. 49 Co 85/2020-34, a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020, č. j. 248 C 50/2019-25, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti 1. brněnská investiční, a. s., sídlem Štefánikova 7, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností ze dne 26. 7. 2022 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 4. 6. 2020, č. j. 248 C 50/2019-25, zastavil řízení o zaplacení částky 120.650,31 Kč s úrokem z prodlení, představující náklady vynaložené stěžovatelem (žalobcem) jako silničním správním úřadem podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"), na odstranění nepovoleného záboru místní komunikace podle §25 odst. 8 téhož zákona vedlejším účastníkem (žalovaným). Městský soud řízení zastavil z důvodu, že ani přes výzvu soudu - kterou byl stěžovatel upozorněn, že úřad samotný není nositelem právní osobnosti, nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení - nebyla tato vada podání odstraněna. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") jako odvolací soud usnesením ze dne 30. 11. 2020, č. j. 49 Co 85/2020-34, rozhodnutí městského soudu ve výroku o zastavení řízení potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatel, tak jak je jako žalobce označen v žalobě, nemá způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Stěžovatel napadl usnesení krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 5. 2022, č. j. 33 Cdo 1132/2021-50, zamítl, neboť dospěl k závěru, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nebyl stěžovatelem uplatněn důvodně.
II.
3. Stejně jako v řízení před obecnými soudy je stěžovatel nadále přesvědčen, že úřad městské části, jakožto silniční správní úřad podle zákona o pozemních komunikacích, disponuje v občanském soudním řízení způsobilostí být účastníkem řízení při vymáhání nároků podle téhož zákona. K uvedenému opakuje argumentaci, kterou vznášel v řízení před odvolacím i dovolacím soudem. Konkrétně uvádí, že v posuzované věci vystupoval jako silniční správní úřad, který má podle §25 odst. 8 zákona o pozemních komunikacích zajistit odstranění a likvidaci věci umístěné, zřizované nebo provozované bez povolení ke zvláštnímu užívání pozemních komunikací nebo v rozporu s ním, neučiní-li tak vlastník této věci, a to na jeho náklady. Statutární město Brno by bylo způsobilým účastníkem občanskoprávního řízení namísto úřadu městské části až pokud by předmětná činnost stěžovatele spadala do samostatné působnosti města. V režimu přenesené působnosti je podle stěžovatele ale právní situace jiná a již samotné jeho postavení jako silničního správního úřadu zakládá jeho způsobilost být účastníkem řízení podle §19 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že městský soud jej přípisy ze dne 10. 12. 2019 a 10. 10. 1. 2019 vyzval k odstranění vad žaloby. Stěžovatel, přesvědčen o správnosti svého označení v žalobě a dostatku své legitimace, soudu na oba přípisy odpověděl, proč výzvu považuje za nesprávnou. Uvedl, že jeho označení jako žalobce je shodné s jeho označením v jiných řízeních vedených krajským soudem a Nejvyšším správním soudem v rámci správního soudnictví. Nicméně městský soud následně usnesením ze dne 17. 3. 2020, č. j. 248 C 50/2019-22, vyzval stěžovatele k úhradě soudního poplatku za podanou žalobu. Vzhledem k této výzvě měl stěžovatel legitimně za to, že je nadále považován za řádného účastníka řízení.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti shrnuje, že obecné soudy v posuzovaném případě přistoupily k restriktivnímu a přepjatě formalistickému výkladu procesních pravidel a tímto překvapivým postupem odepřely stěžovateli právo domáhat se ochrany svých práv soudní cestou.
III.
6. Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat podstatou ústavní stížnosti, zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněny podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
8. Statutární město je jako veřejnoprávní korporace právnickou osobou (§2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatel je ale orgánem městské části, která je organizační jednotkou statutárního města (§20 odst. 2 zákona o obcích). Protože posuzovaná ústavní stížnost nebyla podána Statutárním městem Brnem, nýbrž Úřadem městské části Brno-střed, který na rozdíl od statutárního města není právnickou osobou, dospěl Ústavní soud k závěru, že jde o návrh podaný "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud při uvedeném závěru nepřehlíží svoji předchozí judikaturu, podle které v případě, kdy ze všech okolností bude zřejmé, že jde o ústavní stížnost města, a nikoliv jeho orgánu, je namístě posoudit takový návrh jako podaný městem, aniž by Ústavní soud formalisticky lpěl na jeho přesném označení (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 952/15). V této souvislosti lze poukázat také na nález Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. II. ÚS 475/13, ve kterém Ústavní soud posuzoval případ, kdy obecné soudy z označení stěžovatele "Statutární město Brno, městská část Brno-Bosonohy, Bosonožské nám. 1, Brno, 642 00" bez dalšího dovodily, že se jedná o "úplné (přesné), určité a srozumitelné označení žalobce a nevzbuzovalo žádné pochybnosti o tom, kdo se měl podle údajů v žalobě řízení jako žalobce účastnit", tj. městská část Brno-Bosonohy, která není způsobilá být účastníkem řízení. Ústavní soud však v citovaném nálezu dospěl k závěru, že "v žalobě užitá identifikace žalobce za použití slovního spojení "Statutární město Brno" a "městská část Brno-Bosonohy" zřetelně vyvolává (přinejmenším) jisté pochybnosti, vyplývající z možného omylu či částečné neznalosti stěžovatele" (usnesení ze dne 12. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 952/15).
10. Nyní posuzovaná ústavní stížnost však žádné takové pochybnosti nevzbuzuje. Naopak z ní jednoznačně vyplývá, že není podána statutárním městem a dokonce ani jeho městskou částí, ale úřadem městské části jako jejím orgánem. Nejen že to jednoznačně vyplývá z veškerých označení stěžovatele v ústavní stížnosti i v jejích přílohách, ale odpovídá to také řízením před obecnými soudy, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížností napadána. Jejich podstatou je totiž závěr obecných soudů o nezpůsobilosti právě úřadu městské části být účastníkem předmětného řízení.
11. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že i samotná argumentace stěžovatele, že v posuzované věci vystupoval jako silniční správní úřad při výkonu přenesené působnosti, vede k závěru o nedostatku jeho aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Znamenalo by to totiž, že úřad městské části byl vůči vedlejšímu účastníkovi ve vrchnostenském postavení, resp. že šlo o řízení, které bylo zahájeno na návrh stěžovatele za účelem vymožení nákladů na odstranění a likvidaci věci podle §25 zákona o pozemních komunikacích, tedy pohledávky mající podle této argumentace stěžovatele veřejnoprávní charakter. S ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 9. listopadu 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99 (ST 9/16 SbNU 372) by ale uvedené rovněž vylučovalo aktivní legitimaci stěžovatele k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v takovém řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1143/15).
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu