ECLI:CZ:US:2022:1.US.2039.22.1
sp. zn. I. ÚS 2039/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Mariána Kamenického, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2022 č. j. 35 Co 146/2022-128, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ondřeje Zítka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 24. 2. 2022 č. j. 16 C 90/2021-106 Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal toho, aby vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému byla uložena povinnost uhradit stěžovateli částku 50 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a dále soud stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 19 118 Kč (výrok II.). Obvodní soud posoudil věc po právní stránce podle §2079 odst. 1, §2004 odst. 1 a §1968 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), a uzavřel, že stěžovatel jako prodávající a vedlejší účastník jako kupující uzavřeli platně dne 12. 2. 2020 kupní smlouvu. K námitce stěžovatele, že vedlejší účastník neuzavřel kupní smlouvu včas, dostal se tak do prodlení a stěžovatel má nárok na smluvní pokutu, obvodní soud uvedl, že stěžovatel kupní smlouvu podepsal s tím, že částka 98 000 Kč byla uhrazena jako část kupní ceny, což vyplývá ze samotné smlouvy a žádná smluvní pokuta po vedlejším účastníkovi nebyla požadována [jak vyplývá rovněž z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 9. 2021 č. j. 16 C 200/2020-73, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 13. 1. 2022 č. j. 70 Co 415/2021-95, který je pravomocný)]. Stěžovatel tak jednoznačně projevil vůli být vázán podmínkami kupní smlouvy, přestože kupní smlouva byla uzavřena po sjednaném termínu, což stvrdil svým podpisem. K samotnému nároku stěžovatele na úhradu smluvní pokuty ve výši 50 000 Kč podle bodu 5 kupní smlouvy [který stanoví, že nedojde-li ke složení kupní ceny do úschovy podle bodu 4 písm. b) kupní smlouvy z důvodů na straně kupujícího nejpozději do 1 měsíce od podpisu smlouvy, je kupující povinen zaplatit prodávajícímu smluvní pokutu ve výši 50 000 Kč a prodávající je zároveň oprávněn od smlouvy odstoupit], obvodní soud uzavřel, že nárok stěžovatele není důvodný. Vedlejší účastník se dostal do prodlení s úhradou kupní ceny z důvodu na straně stěžovatele, který odmítl podepsat zástavní smlouvu s bankou, čímž vedlejšímu účastníkovi znemožnil čerpání úvěru a úhradu plné kupní ceny, přestože mu tato povinnost vyplývala z bodu 3 kupní smlouvy (ve kterém bylo konkrétně stanoveno, že prodávající se zavazuje podepsat jako zástavce zástavní smlouvu s bankou k zajištění tohoto úvěru a návrh na vklad vlastnického práva kupujícího podle požadavků banky). Rovněž bylo prokázáno, že vedlejší účastník ostatní podmínky pro čerpání úvěru splnil.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek obvodního soudu ve výroku I. o věci samé potvrdil a ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 22 817 Kč, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I.). Dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.). Městský soud konstatoval, že obvodní soud učinil podrobná a správná zjištění k tomu, jak byly nastaveny jednotlivé články kupní smlouvy, a následně zjistil skutkový stav a věc posoudil i po stránce skutkové a právní správně. Nebyla-li kupní smlouva uzavřena současně se smlouvou zástavní, nemůže jít tato skutečnost k tíži vedlejšího účastníka. Městský soud uzavřel, že ke složení kupní ceny nedošlo v důsledku zavinění kupujícího, nýbrž pro neposkytnutí součinnosti ze strany prodávajícího, když ten nepodepsal příslušnou zástavní smlouvu, ačkoli se k tomu zavázal, čímž v podstatě plnění znemožnil a odepřel vedlejšímu účastníkovi součinnost. Samotná zástavní smlouva musela korespondovat úvěrové smlouvě. Obvodní soud se s touto otázkou správně vypořádal tak, že podstatou je hodnota zastavované věci včetně toho, že veškeré závazky ze zástavní smlouvy měly přejít na vedlejšího účastníka, a stěžovatel tak neměl rozumný důvod zástavní smlouvu nepodepsat, nehledě k tomu, že i v minulosti v jiném případě takovou obdobnou smlouvu akceptoval. Městský soud se i s těmito závěry ztotožnil a dovodil, že nárok na smluvní pokutu tak, jak byl upraven v článku II. bodě 5 kupní smlouvy, nevznikl ze všech uvedených důvodů, když kupující neporušil svůj závazek zaplatit část kupní ceny podle čl. II bodu 4 písm. b) kupní smlouvy, protože tento byl podmíněn předložením podepsané smlouvy o zřízení zástavního práva bance, kterou stěžovatel odmítl podepsat, takže splatnost druhé části kupní ceny podle uvedeného článku vůbec nenastala.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že městský soud při svém rozhodování vycházel ze skutkových zjištění, která obvodní soud posoudil nesprávně. Soudy neprovedly potřebné důkazy, a to zprostředkovatelskou dohodou a jejím dodatkem, provedené důkazy pak nesprávně vyhodnotily. Soudy se přitom zabývaly důkazy, které s předmětem sporu nesouvisí, a to prodejem jiného pozemku. Městský soud nezkoumal nedodržení termínů vedlejším účastníkem, popřel, že částka 98 000 Kč byla použita realitní kanceláří na smluvní pokutu, ze které realitní kancelář přeposlala stěžovateli 50 %, tedy částku 49 000 Kč. Částka 98 000 Kč nemohla být v kupní smlouvě uvedena jako zaplacená první část kupní ceny, když se z ní stala smluvní pokuta a fakticky již neexistovala. Městský soud se nezabýval tím, že účastník nesložil do advokátní úschovy část kupní smlouvy ve výši 2 582 000 Kč. Vedlejší účastník se vůči stěžovateli dopustil jednání odporujícího dobrým mravům, když po stěžovateli požadoval, aby mu ručil za hypotéční úvěr ve výši 4 000 000 Kč, se sankcemi až 8 000 000 Kč, když hypoteční úvěr a zástavní smlouva měla znít na částku 1 920 000 Kč. Městský soud jednání vedlejšího účastníka posoudil nesprávně, když porušení dobrých mravů vedlejším účastníkem neposuzoval podle §2 odst. 3 občanského zákoníku.
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry městského soudu, že není podstatné, že kupní smlouva nebyla uzavřena současně se zástavní smlouvou. Podle soudu není podstatné, že účastník chtěl svým jednáním získat finanční prostředky ve výši 4 000 000 Kč, i když úvěr měl podle kupní smlouvy být ve výši 1 920 000 Kč. Městský soud nezkoumal, na co vedlejší účastník potřeboval částku 2 080 000 Kč, za kterou měl stěžovatel ručit svým pozemkem. Svým rozsudkem zlegalizoval nekalé praktiky vedlejšího účastníka. Městský soud nezkoumal, zda nešlo o podvodné jednání. Nesprávně posoudil rezervační jistinu a zápočet složené rezervační jistiny na smluvní pokutu, přestože stěžovatel od realitní kanceláře obdržel 50 % z částky 98 000 Kč, tedy částku 49 000 Kč jako smluvní pokutu. Uvedené otázky městský soud neřešil, přestože na to stěžovatel upozorňoval a předložil o tom soudu důkazy.
6. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že vedlejší účastník "nezavinil závazek zaplatit část kupní ceny podle článku II bodu 4 písm. b) kupní smlouvy a že je to vina stěžovatele, když nepodepsal zástavní smlouvu". Stěžovatel nebyl povinen ručit za 4 000 000 Kč, se sankcemi 8 000 000 Kč, nýbrž za částku 1 920 000 Kč. Překlenovacím úvěrem si chtěl vedlejší účastník zajistit zaplacení jiného dluhu a chtěl k tomu použít stěžovatele a jeho majetku. Stěžovatel dovozuje, že rozhodnutím městského soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
10. Namítá-li tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
11. Ačkoli stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, podstata jeho polemiky se závěry napadeného rozhodnutí městského soudu je založena na hodnocení podústavního práva, procesních postupů a zjištěného skutkového stavu případu, nemá tedy vlastně žádný ústavněprávní rozměr. S věcnými a právními námitkami stěžovatele se obecné soudy vypořádaly způsobem, který nelze shledat rozporným s právem stěžovatele na soudní ochranu. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do volné úvahy obecných soudů, která není ani excesivní ani neodůvodněná, ani zasahovat do jejich právních hodnocení na úrovni podústavního práva a provádění důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu odpovídá standardům na tento typ rozhodnutí kladeným, je zpracováno pečlivě a odpovídá na argumentaci stěžovatele. Rovněž skutková zjištění obvodního soudu jsou dobře vysvětlena a Ústavní soud ani na této úrovni neshledal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právními hodnoceními obecnými soudy. Rovněž způsob, jímž se obecné soudy vypořádaly se stěžovatelovými důkazními návrhy, z pohledu ústavně právního obstojí.
12. Jak plyne ze shora uvedeného, posuzovaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr. Ústavní stížnost je pouhou polemikou se závěry ve věci jednajících soudů. Stěžovatel svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, pohybující se výhradně na úrovni podústavního práva, nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě jeho ústavní stížnosti podrobí napadené rozhodnutí městského soudu běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. vykazovala-li by interpretace znaky svévole (srov. usnesení ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 181/14, usnesení ze dne 12. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3006/13, nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18, usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 569/19 a další). V posuzovaném případě však k takové situaci nedošlo.
13. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Při rozhodování vyšly z dostatečně provedeného dokazování, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. S argumentací stěžovatele se dostatečně vypořádaly. Ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole.
14. V předmětné věci dospěl obvodní soud k závěru, že stěžovatel na úhradu smluvní pokuty nemá nárok, rovněž odstoupení od smlouvy stěžovatelem nebylo platné, neboť vedlejší účastník závazek z kupní smlouvy neporušil a vůli uhradit kupní cenu projevil, když uhradil do úschovy částky 126 000 Kč a 536 000 Kč, zbytek však z důvodu odepření součinnosti stěžovatele uhradit nemohl. Pro odstoupení od smlouvy stěžovatelem tak nebyl zákonný důvod. Odstoupení vedlejším účastníkem bylo platné, a proto byl závazek z kupní smlouvy zrušen od počátku, vedlejší účastník již neměl povinnost cokoli plnit. Vedlejší účastník předložil zástavní smlouvu stěžovateli k podpisu včas, ten ji však odmítl podepsat a jednal v rozporu s kupní smlouvou. Smluvní povinnost tak nesplnil stěžovatel nikoli vedlejší účastník. Městský soud shodně s obvodním soudem dovodil, že nárok na smluvní pokutu tak, jak byl upraven v článku II. bodě 5 kupní smlouvy, stěžovateli nevznikl, když kupující neporušil svůj závazek zaplatit část kupní ceny podle čl. II bodu 4 písm. b) kupní smlouvy, protože tento byl podmíněn předložením podepsané smlouvy o zřízení zástavního práva bance, kterou stěžovatel odmítl podepsat, takže splatnost druhé části kupní ceny podle uvedeného článku vůbec nenastala. Uvedené závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
15. Namítal-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že vedlejší účastník po něm požadoval, aby mu ručil za hypotéční úvěr ve výši 4 000 000 Kč, se sankcemi až 8 000 000 Kč, poukazuje Ústavní soud na odůvodnění rozsudku obvodního soudu, který námitku stěžovatele, že zajištění mělo být až na částku 8 000 000 Kč, neshledal důvodnou, neboť zástavní smlouva musela korespondovat úvěrové smlouvě a podstatnou je hodnota zastavované věci. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na §1309 odst. 1 občanského zákoníku, ve kterém se uvádí, že při zajištění dluhu zástavním právem vznikne věřiteli oprávnění, nesplní-li dlužník dluh řádně a včas, uspokojit se z výtěžku zpeněžení zástavy do ujednané výše, a není-li tato ujednána, do výše pohledávky s příslušenstvím ke dni zpeněžení zástavy (k ručení srov. §2018 a násl. občanského zákoníku). Podle kupní smlouvy navíc veškeré závazky ze zástavní smlouvy měly přejít na vedlejšího účastníka.
16. Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah.
17. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. září 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu