ECLI:CZ:US:2022:1.US.2047.22.1
sp. zn. I. ÚS 2047/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Vladimíra Sládečka a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Vojčové, zastoupené JUDr. Františkem Kosíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 30, proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 387/2022-460 ze dne 27. 4. 2022 a jím dotčeným výrokům rozsudků Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 163/2021-413 ze dne 16. 9. 2021 a Okresního soudu v Kladně č. j. 8 C 5/2019-360 ze dne 13. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Roberta Měřičky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před Okresním soudem v Kladně (dále jen "nalézací soud") bylo k žalobě vedlejšího účastníka proti stěžovatelce vedeno řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví ke specifikovaným nemovitým věcem v k. ú. Ž. (rodinný dům a zahrada). V napadeném rozsahu nadepsaných rozhodnutí obecné soudy spoluvlastnictví zrušily a nemovité věci přikázaly do vlastnictví vedlejšího účastníka, kterému uložily povinnost vyplatit stěžovatelce vypořádací podíl ve výši 1 642 000 Kč (výroky I-III rozsudku nalézacího soudu a výrok II rozsudku Krajského soudu v Praze jako soudu odvolacího - dále tak označovaného).
2. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") výrokem I svého rozsudku odmítl dovolání stěžovatelky v uvedeném rozsahu jako vadné pro řádné nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť stěžovatelka buď jen polemizovala se skutkovými závěry obecných soudů (což není způsobilý dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."), anebo předkládala procesní otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu založeno není.
3. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl napadeným výrokem část dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti napadenému výroku rozsudku Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí; v části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. Námitkami vznášenými vůči postupu těchto soudů se tak Ústavní soud nemůže zabývat; svou pozornost soustředí pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Proti samotnému odmítavému výroku rozsudku Nejvyššího soudu stěžovatelka ovšem nenamítá nic; podstata ústavní stížnosti spočívá v nespokojenosti s výsledkem řízení. Základní práva stěžovatelky (zaručená zejména čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny) měla být porušena tím, že ji obecné soudy nedobrovolně zbavily jejího vlastnického práva (spoluvlastnického podílu k nemovitým věcem) a nesprávně hodnotily zákonná kritéria určující, kterému ze spoluvlastníků má být společná věc přikázána do výlučného vlastnictví. Jejich odůvodnění jsou pro stěžovatelku nepřesvědčivá.
7. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
8. Již z ústavní stížnosti (i přiloženého dovolání) je patrno, že stěžovatelka zákonným požadavkům řádného vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála; Nejvyšší soud tedy postupoval zákonným a ústavně konformním způsobem, odmítl-li její dovolání v napadeném rozsahu jako vadné. Stejně jako v dovolání i v ústavní stížnosti stěžovatelka předkládá vlastní verzi skutkových okolností a domnívá se, že vedlejší účastník byl obecnými soudy při hodnocení důkazů a uzavírání skutkových zjištění nepřiměřeně zvýhodňován. Z uvedeného je však patrno, že tím nezpochybňuje právní posouzení odvolacího soudu (jako jediný možný dovolací důvod), neboť jiné právní posouzení (z jejího pohledu správné) zakládá na jiném než obecnými soudy zjištěném skutkovém základě. Jelikož však Nejvyšší soud (natož Ústavní soud) není další skutkovou revizní instancí (viz odstavce 4 a 7 výše), nemůže stěžovatelka s takovou obranou uspět. Subjektivní náhled stěžovatelky na správnost skutkových či právních závěrů, nekorespondující zjištěním a posouzení odvolacího soudu, způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nepředstavuje. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo naznačeno výše, v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným výrokům rozsudků odvolacího a nalézacího soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatelka nesplnila podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2022
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu