ECLI:CZ:US:2022:1.US.2049.22.1
sp. zn. I. ÚS 2049/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, zastoupeného JUDr. Janem Olejníčkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 853/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 28 Cdo 889/2022-243, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2021 č. j. 18 Co 279/2021-205 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2021 č. j. 23 C 50/2020-164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení a Margarity Korotvičkové a Miroslava Nechanického, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho právo ústavně zaručené čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 101 odst. 3 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele na určení, že je vlastníkem stavby č. p. X1, jež je součástí pozemku parc. č. X2 v katastrálním území Hostivař, zapsaném na listu vlastnictví č. X3 pro katastrální území Hostivař, obec Praha, u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha (výrok I.) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům jako žalovaným k rukám jejich právní zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 63 646 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).
3. Obvodní soud neshledal důvodnou stěžovatelovu námitku vydržení a mimořádného vydržení vlastnického práva k nemovitostem podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen "č. 172/1991 Sb.") a "to z důvodu nedostatku držby sporných nemovitostí v dobré víře s ohledem na naplnění dvou předpokladů vůle, a to s věcí nakládat jako s vlastní a faktické ovládání věci tj. panství nad věcí". Stěžovatel neprokázal splnění podmínky dle §1 zákona č. 172/1991 Sb., konkrétně faktické hospodaření s pozemkem. Nevybíral pachtovné ani jinak neprojevil ve vztahu k pozemku svou vůli, jako subjekt, na který mělo přejít vlastnické právo. O předmětné pozemky se stěžovatel začal prokazatelné zajímat nejdříve v roce 2002, když podal oznámení o přechodu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Stěžovatel rovněž majetek nedržel, jelikož nebylo prokázáno, zda a kdy mělo dojít k uchopení držby stěžovatelem. Pouhé oznámení katastru nemovitostí není uchopení držby, stejně tak pouhé nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nezakládá držbu pozemků, na které se jeho ustanovení mohou vztahovat. Stěžovatel neprokázal přechod vlastnického práva, vydržení ani mimořádné vydržení vlastnického práva k pozemku parc. č. X4, obvodní soud proto žalobu zamítl.
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu jako věcně správný a stěžovateli uložil nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení ve výši 12 729,20 Kč. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu a konstatoval, že odvolací námitky stěžovatele nebyly způsobilé zvrátit skutkové ani právní závěry obvodního soudu. Odůvodnění rozsudku doplnil, že vzhledem k tomu, že na předmětných pozemcích byla na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona č. 86/1912 ř. z., zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob, bylo by rovněž vhodné vyložit ustanovení §2 odst. 1 písm. b) ve spojení s §4 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., tak, že předmětné pozemky nebyly způsobilým předmětem přechodu věcí z vlastnictví České republiky na stěžovatele.
5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že předpoklady přípustnosti podaného dovolání podle §237 o. s. ř. naplněny nebyly. Dále se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k nákladovému výroku rozsudku městského soudu, proti němu však dovolání objektivně ze zákona přípustné není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
II.
Stěžovatelova argumentace
6. Úvodem stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí shodně jako v uplatněných opravných prostředcích, že mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených základních práv v důsledku nesprávného posouzení aplikace příslušných předpisů a posouzení předpokladů faktického hospodaření s majetkem - přechodem vlastnického práva k předmětnému zastavěnému pozemku ze státu na žalujícího stěžovatele dle zákona č. 172/1991 Sb. Dále tvrdí, že obecné soudy se odchýlily od judikatury Nejvyššího soudu při posuzování právních důsledků zániku práva stavby zřízeného k dotčenému pozemku podle zákona č. 86/1912 ř. z., dle smlouvy ze dne 26. 5.1922, které bylo sjednáno na 80 let. Následně stěžovatel podrobně rekapituluje průběh daného soudního řízení a předestírá svou právní argumentaci k výše uvedeným námitkám. Jde-li o tvrzený zásah do vlastnického práva, stěžovatel odmítá názor obecných soudů, že se jedná o polemiku s napadenými rozhodnutími. Městský soud se dle jeho názoru zcela odchýlil od vyřešení právních otázek (aktivní věcná legitimace stěžovatele, zřízení a trvání práva stavby k předmětným pozemkům, faktické hospodaření s pozemky), když učiněný výklad právní normy zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991 na věc stěžovatele označuje de facto za výkladový exces.
7. Nejvyšší soud vady předchozího řízení nenapravil, jen přisvědčil právnímu názoru městského soudu, když argumentaci stěžovatele hodnotil jako kritiku a polemiku s jeho závěry. Nejvyšší soud nic městskému soudu nevytkl a svůj nelogický závěr doprovodil nepřesvědčivou argumentací, že dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod k hodnocení důkazů a jen odkázal na judikaturu.
8. Stěžovatel má dále za to, že ze strany obecných soudů v předchozích řízeních došlo dle jeho názoru k chybnému vyřešení zásadních právních otázek pro předmětnou věc, které neodpovídá skutkovým zjištěním a zakládá další nesprávné právní posouzení věci. V těchto souvislostech stěžovatel upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Obecné soudy tedy dle stěžovatele porušily shora uvedená ústavně zaručená práva, a proto navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255); nález ze dne 21. 9. 1999 sp. zn. I. ÚS 168/99 (N 126/15 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná také na http://nalus.usoud.cz].
11. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů; srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373). Nejvyšší soud i soudy krajský a obvodní se s argumentací stěžovatele ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily.
12. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry Nejvyššího soudu a soudů nižších stupňů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě podány Nejvyšším soudem i krajským soudem, přičemž žádné nedostatky řízení před nimi Ústavní soud neshledal.
13. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel ani Národní výbor hl. města Praha ke dni účinnosti zákona č, 172/1991 Sb. fakticky nevykonával obsah práva hospodaření a to ani využitím věci k plnění úkolů státu, péčí o údržbu, opravy, výběr stavebního platu tj. pachtovného, ani formou svěření do dočasného užívání jako práva odvozeného od práva hospodaření s národním majetkem či nájmem. V důsledku nesplnění podmínek dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. nepřešlo po zániku práva stavby uplynutím sjednané doby na stěžovatele vlastnické právo k předmětným pozemkům ani vlastnictví ke stavbě č.p. X1 na pozemku parc. č. X2 k.ú. Hostivař. S otázkou vydržení a mimořádného vydržení se řádně již vypořádal obvodní soud, a protože námitky stěžovatele nebyly způsobilé zvrátit jeho skutkové ani právní závěry, městský soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, když obvodní soud tyto otázky vyřešil dle zjištěného skutkového stavu a v souladu s ustálenými závěry soudní praxe.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy aplikovaly relevantní právní úpravu dle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., nebylo prokázáno kumulativní splnění stanovených podmínek, a to a) existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce, s nimiž reálně hospodařily b) hospodaření s věcmi uvedenými v §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve smyslu, že obec realizuje práva a povinnosti, které na ni přešly z národního výboru. Ve věci stěžovatele předmětný pozemek jak k 23. 11. 1990 tak i k 24. 5. 1991 užívali právní předchůdci vedlejších účastníků na základě vlastního užívacího práva stavby vzniklého dle zákona č. 86/1912 ř.z., které trvalo jak ke dni 23. 11. 1990 tak i k 24. 5. 1991. Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že s předmětnými pozemky fakticky hospodařil prostřednictvím právních předchůdců žalovaných.
15. Městský soud v odůvodnění rozsudku dodal, že Obvodní soud měl vyložit §2 odst. 1 písm. b) ve spojení §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., tak že do vlastnictví obcí nepřecházejí z vlastnictví České republiky pozemky, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání a pozemky, které byly k tomuto účelu přiděleny. Na předmětných pozemcích byla na základě smlouvy o stavebním právu podle zákona č. 86/1912 ř.z. zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob. Právo stavby odpovídá z hlediska účelu právní úpravě práva osobního užívání pozemků podle §198 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Výjimka upravená v užívání §4 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se vztahuje i na předmětné pozemky, na nichž byla zřízena stavba rodinného domku ve vlastnictví fyzických osob na základě práva stavby.
16. Ústavní soud přitom nemá, co by těmto závěrům mohl z hlediska ústavnosti vytknout; ostatně se stejnou právní otázkou případného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům a dobré víry k nim z hlediska §130 odst. 1 a §134 odst. 1 občanského zákoníku, vydaném v řízení o stěžovatelově ústavní stížnosti vyjádřil ve svém nálezu nález sp. zn. IV. ÚS 2719/20 ze dne 12. 1. 2021. Možno dodat, že ze samotné skutečnosti, že sporné pozemky byly zastavěny rodinným domem a jejich užívání stěžovateli tak nebylo možné a proto nemohla s nimi hospodařit, nemůže zvrátit vydané rozhodnutí. Obdobně se i Ústavní soud k přezkumu takového posouzení věci staví značně zdrženlivě a zasahuje až v těch případech, kdy jsou příslušné závěry nepřiměřené do té míry, že je lze označit za tzv. extrémní; to je dáno postavením tohoto soudu v ústavním systému orgánů veřejné moci a jeho vztahu k obecné justici (viz výše).
17. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2022
Pavel Šámal, v. r.
předseda senátu